2 Ads 173/2014 — Nejvyšší správní soud

2 Ads 173/2014- 28 - text  2 Ads 173/2014 - 31 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudců Mgr. Petra Sedláka a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: MA traiding, s. r. o., se sídlem Kubátova 124, Háj u Duchcova, zastoupeného JUDr. Michalem Vejlupkem, advokátem se sídlem Hradiště 97/4, Ústí nad Labem, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 12. 2013, č. j. 4108/1.30/13/14.3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, ze dne 27. 8. 2014, č. j. 59 Ad 1/2014 – 44, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora nadepsaného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky Liberec, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 9. 12. 2013, č. j. 4108/1.30/13/14.3, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Ústecký kraj a Liberecký kraj ze dne 13. 9. 2013, č. j. 15806/7.30/13/14.3.-4, a toto rozhodnutí potvrzeno. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byl stěžovatel shledán vinným jednak ze správního deliktu na úseku pracovní doby podle § 28 odst. 1 písm. l) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, jehož se měl dopustit tím, že v období od 1. 1. 2011 do 6. 11. 2012 nevedl evidenci pracovní doby v souladu s § 96 odst. 1 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce; a jednak ze správního deliktu podle § 140 odst. 1 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, kterého se měl dopustit tím, že v období od 1. 1. 2011 do 6. 11. 2012 prováděl zprostředkování zaměstnání podle § 14 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti, aniž k tomu měl povolení podle § 14 odst. 3 písm. b) zákona o zaměstnanosti, za což mu byla podle § 140 odst. 4 zákona o zaměstnanosti uložena pokuta 170 000 Kč a zároveň povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1000 Kč. Stěžovatel v žalobě brojil proti nezákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí, která měla spočívat v nesprávném posouzení věci. Stěžovatel v žalobě zpochybňoval závěry žalovaného, že se chová jako agentura práce, a uvedl odlišnosti pracovněprávních vztahů mezi ním a jeho zaměstnanci a vztahů mezi agenturami práce a jejími zaměstnanci. Rovněž v žalobě zpochybnil závěry žalovaného ohledně nedostatků při vedení evidence pracovní doby, a to s odkazem na specifika podnikání stěžovatele. V žalobě zároveň uvedl, že uvedené správní delikty, které mu jsou kladeny za vinu, jsou protichůdné a nelze mu je vytýkat zároveň. Podle stěžovatele nebylo v řízení před správními orgány dostatečně prokázáno a odůvodněno, že došlo ke spáchání správních deliktů. Městský soud dospěl k závěru, že se v případě stěžovatele jednalo o agenturní zaměstnávání, a to s odkazem na § 140 odst. 1 písm. b) a § 14 zákona o zaměstnanosti. Soud se plně ztotožnil s právním posouzením činnosti stěžovatele v souvislosti se zaměstnáváním pěti fyzických osob jako zprostředkováním zaměstnání ve smyslu § 14 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti bez příslušného povolení. Podle krajského soudu stěžovatel zaměstnával fyzické osoby jedině za účelem výkonu jejich práce pro jinou osobu, která jim práci přidělovala a dohlížela na její provedení a naplňovala tak znaky pojmu „uživatel“. Tím naplnil zákonné znaky zprostředkování práce podle § 14 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti, aniž by měl příslušné povolení ke zprostředkování práce ve smyslu § 14 odst. 3 písm. b) citovaného zákona. Zároveň na tom podle krajského soudu nic nemění ani skutečnost, že pracovní poměry byly uzavírány na dobu neurčitou, a ani skutečnost, že stěžovatel řádně dodržoval zákonné povinnosti zaměstnavatele, neboť rozhodujícím kritériem je účel zaměstnávání fyzických osob, kterým byl výkon práce pro jinou fyzickou či právnickou osobu. K druhé žalobní námitce krajský soud konstatoval, že spornou je právní otázka výkladu § 309 odst. 1 ve spojení s § 96 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, a tuto otázku vyložil tak, že z § 309 odst. 1 zákoníku práce nelze dovodit, že zaměstnavatel – agentura práce je v důsledku přenosu organizace a kontroly výkonu práce, včetně povinnosti vytvářet příznivé podmínky a zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci, na uživatele zároveň zbaven své povinnosti evidovat pracovní dobu ve smyslu § 96 odst. 1 zákoníku práce. Podle krajského osudu není ustanovení § 96 odst. 1 zákoníku práce samoúčelné, neboť smyslem zakotvené evidenční povinnosti zaměstnavatele je zajistit řádné podklady pro výpočet mzdy, ke sledování čerpání dovolené, práce přesčas, apod. Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“ Stěžovatel nejprve zrekapituloval svůj procesní postup ve věci a následně namítl, že během řízení nedošlo k dostatečnému vypořádání se se specifickou oblastí poskytování služeb, které stěžovatel poskytuje. Setrval na svém žalobním tvrzení, že se ve své činnosti nechová jako agentura práce. To dovozoval ze skutečnosti, že své zaměstnance zaměstnává na základě pracovních smluv uzavřených na dobu neurčitou, dále z toho, že za své zaměstnance odvádí řádně předepsané odvody a pojistné, a z toho, že zaměstnanci pracující na lodích nemají horší pracovní ani mzdové podmínky než administrativní personál trvale pracující v ČR. Stěžovatel namítl, že pracovní sílu nepronajímá, ale poskytuje služby v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 a doprovodných směrnic a smluv upravujících zaměstnávání pracovníků v mezinárodní lodní dopravě. Na rozdíl od agenturního zaměstnávání sám stěžovatel jako zaměstnavatel ukládá pracovní úkoly, řídí a kontroluje práci zaměstnance, dává pokyny k výkonu práce, zajišťuje bezpečnost a ochranu zdraví při práci atd. V případě druhého deliktu stěžovatel namítl, že evidence pracovní doby byla v sankcionovaném období upravena i v jiných právních předpisech tak, aby odpovídala specifickým podmínkám zaměstnanců v dopravě. Nerespektováním uvedeného porušily podle stěžovatele správní orgány i krajský soud § 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Dále namítl, že zákon nestanoví, v jaké formě má být evidence pracovní doby vedena. Stěžovatel předložil správním orgánům tzv. karty zaměstnanců, které evidují pracovní dobu, turnusová volna nebo nemoci zaměstnanců. Stěžovatel uvedl, že se nemohl dopustit sankcionovaných deliktů, neboť ani správní orgány, ani soud nezohlednily specifickou oblast jeho podnikání, a navrhl, aby zdejší soud zrušil napadené rozhodnutí městského soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem. Kasační stížnost je tedy přípustná. Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z ustanovení § 109 odst. 2 věty první s. ř. s. Kasační stížnost není důvodná. Předně se Nejvyšší správní soud musel zabývat přezkoumatelností napadeného rozsudku krajského soudu, neboť jej stěžovatel napadl i z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou rozhodnutí soudu, že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal, tedy z úřední povinnosti (srov. § 109 odst. 4 s. ř. s.). Má-li rozhodnutí soudu projít testem přezkoumatelnosti, je třeba, aby se ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jednalo o rozhodnutí srozumitelné, s uvedením dostatku důvodů podporujících výrok rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána mimo jiné tehdy, pokud soud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 – 58, rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74). Stěžovatel v kasační stížnosti sice uvedl, že napadá rozsudek krajského soudu i z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., nicméně všechny konkrétní důvody vztahuje k nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu, tedy k důvodu podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Z obsahu kasační stížnosti nezjistil zdejší soud žádný důvod, pro který považoval stěžova