3 As 245/2014 — Nejvyšší správní soud

3 As 245/2014- 37 - text pokračování 3 As 245/2014 - 42 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Milana Podhrázkého v právní věci žalobce: Vinařství pod Martinkou, s. r. o., se sídlem Brno, Francouzská 375/41, zastoupeného JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem se sídlem Kyjov, Žižkova 791, proti žalované: Státní zemědělská a potravinářská inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Brno, Květná 504/15, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 1. 7. 2013, č. j. SZPI/AF728-14/2013, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2014, č. j. 62 A 73/2013 – 51, takto: I. Kasační stížnost se zamítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 1. 7. 2013, č. j. SZPI/AF728-14/2013. Žalovaná tímto rozhodnutím zamítla odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, inspektorátu v Brně, (dále též „inspekce“) ze dne 3. 5. 2013, č. j. SZPI/AA787-476/2013, o tom, že víno Frankovka, jakostní víno s přívlastkem pozdní sběr, šarže č. 1212, nevyhovělo požadavkům, které stanoví § 26 odst. 4 písm. a) zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství (dále jen „zákon o vinohradnictví a vinařství), a § 12 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 323/2004 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o vinohradnictví a vinařství (dále jen „vyhláška č. 323/2004 Sb.“), neboť nebylo odebráno takovým způsobem, aby bylo reprezentativní pro celou šarži vína předkládanou k zatřídění, a proto jej nelze uvést do oběhu jako jakostní víno s přívlastkem. Krajský soud předně konstatoval, že ve výrocích správních rozhodnutí obou stupňů sice není uveden odkaz na ustanovení právních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno, nejedná se však o vadu, jež by činila napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů. Krajský soud dále nepřisvědčil žalobní námitce, že pokud inspekce podle § 26 odst. 8 zákona o vinohradnictví a vinařství rozhodne, že lze víno uvést do oběhu, nelze již rozhodnout podle § 26 zákona jinak než o zatřídění vína. Taková konstrukce z uvedeného ustanovení neplyne. Skutečnost, že komise pro zatřiďování vín předložené víno posoudí jako vyhovující a dle senzorického testu jej „schválí“, nevylučuje odlišný závěr inspekce v rozhodnutí o zatřídění. Tomuto závěru by nemohla bránit ani případná obvyklá praxe správního orgánu spočívající v automatickém zatřiďování vína po schválení v senzorickém testu. Posouzení komisí je totiž pouze jedním z podkladů rozhodnutí inspekce. Podle zásady materiální pravdy, jíž je ovládáno správní řízení, mohou být podkladem pro rozhodnutí i jiné dokumenty než ty, které jsou výslovně uvedeny v zákoně. Krajský soud nepřisvědčil ani žalobní námitce, že se vzorkem C bylo manipulováno. Stěžovatel v tomto směru neuvedl žádné konkrétní tvrzení, okolnosti svědčící o manipulaci se vzorkem nevyplývají ani ze správního spisu. Co se týče námitky podjatosti úřední osoby Ing. P., krajský soud zdůraznil, že stěžovatel měl tuto námitku uplatnit u správního orgánu bez zbytečného odkladu po provedení kontroly dne 12. 4. 2013, kdy zjistil, že dotyčný věc vyřizuje. Neučinil-li tak, pak žalovaná s ohledem na § 14 odst. 2 věty druhé správního řádu nepochybila, jestliže k tvrzení stěžovatele o negativních osobních vztazích s Ing. P. nepřihlédla. Na základě uvedeného krajský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou ve smyslu § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Podanou kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Brně z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Krajskému soudu předně vytkl, že se řádně nezabýval jeho námitkou, že ve výrocích správních rozhodnutí nejsou uvedena ustanovení právních předpisů. Poukázal na § 68 odst. 2 správního řádu a zdůraznil, že výrok rozhodnutí musí být po obsahové stránce jasný, srozumitelný a určitý, aby mohl být závazný a vykonatelný. Stěžovatel dále namítl, že § 26 odst. 8 zákona o vinohradnictví a vinařství jednoznačně stanoví, že inspekce provede hodnocení vína a poté rozhodne, zda toto víno lze uvést do oběhu. O jednoznačnosti tohoto ustanovení svědčí i Organizační a jednací řád Komise SZPI pro hodnocení a zatřiďování vína ze dne 11. 1. 2012 (dále jen „organizační řád“), který upravuje postup inspekce při hodnocení a zatřiďování vína. Článek 5 odst. 2 organizačního řádu stanoví, že v případě, kdy by výsledky laboratorních rozborů provedené akreditovanými laboratořemi ve sledovaných znacích neodpovídaly požadavkům stanoveným předpisy ES nebo požadavkům stanoveným v prováděcích právních předpisech zákona, nebude toto víno předloženo k zatřídění v komisi. Ředitel inspektorátu v Brně pak rozhodne v souladu s čl. 10 řádu o tom, zda toto víno lze nebo nelze uvádět do oběhu. Článek 5 odst. 3 organizačního řádu stanoví, že výsledky laboratorních rozborů uvedené v protokolu o zkoušce, které jsou vydávány akreditovanou laboratoří, mohou být kontrolovány inspekcí nebo jí pověřeným subjektem. Zjištěné nedostatky, odchylky od povolených tolerancí jednotlivých metod nebo jiné nesrovnalosti mohou být důvodem k neuznání výsledků laboratorních rozborů. U akreditovaných laboratoří bude o takových zjištěních inspekce informovat orgán, který prováděl akreditaci laboratoře. Podle čl. 5 odst. 4 organizačního řádu má být ke kontrole výsledků rozborů vín v souladu § 12 odst. 1 písm. c) vyhlášky použit dílčí vzorek C. Z výše uvedeného podle stěžovatele vyplývá, že pokud po hodnocení vína inspekce rozhodne, že víno lze uvést do oběhu, rozhodne o jeho zatřídění. Daný postup potvrzuje i fakt, že dílčí vzorek C je určen organizačním řádem ke kontrole výsledků rozborů vín provedených akreditovanou laboratoří, který žadatel o zatřídění přikládá k žádosti o zatřídění. Stěžovatel v tomto směru odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které jsou vnitřní předpisy správního orgánu závazné. Stěžovatel má rovněž za to, že vydání rozhodnutí o zatřídění po provedeném hodnocení je ustálenou praxí správního orgánu. Potvrzuje to čl. 10 odst. 3 organizačního řádu, podle kterého je podkladem pro rozhodnutí o zatřídění vína žádost, analytické rozbory, vyhodnocení výsledků podle údajů uvedených ve formulářích členů komise a zápis z jednání komise. Na základě uvedeného článku proto bylo povinností správního orgánu vydat rozhodnutí o zatřídění. Za nesprávný považuje stěžovatel právní názor soudu i v návaznosti na § 27 a § 39 zákona o vinohradnictví a vinařství upravujících správní delikty. Stěžovatel spatřoval nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v tom, že se krajský soud nevypořádal s jeho žalobní námitkou, podle níž v odůvodnění správního rozhodnutí nebyl popsán ucelený průběh řízení. Co se týče namítané podjatosti Ing. P., měl sám správní orgán postupovat v souladu s § 14 odst. 1 správního řádu, neboť spory stěžovatele s Ing. P. jsou mu léta známy. Stěžovatel dále nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že nedošlo k manipulaci s kontrolním vzorkem vína. Opětovně poukázal na to, že dílčí vzorek C je určen ke kontrole výsledků rozborů vín provedených akreditovanou laboratoří. Manipulaci se vzorkem vína prokazuje pořízená fotodokumentace, z níž je zjevná absence pečetí, jimiž stěžovatel lahve v souladu s organizačním řádem opatřil. O manipulaci svědčí i korková zátka, která zjevně přečnívá přes hrdlo lahve. Zátkování je přitom prováděno automatickou linkou. S dalšími námitkami ohledně nedostatečné identifikace v protokolech o zkoušce se krajský soud nevypořádal. Podle stěžovatele soud porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že neprovedl navrhovaný výslech svědků. Stěžovatel konečně krajskému soudu vytkl, že nevyhověl jeho návrhu, aby žalovaná předložila přehled věcí, v nichž vína automaticky zatřiďovala po jejich schválení v senzorickém textu. Namítl, že pokud měl správní orgán pochybnosti ohledně splnění podmínek pro zatřídění, měl neprodleně po vydání rozhodnutí o zatřídění vína provést jeho kontrolu, což však neučinil. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti navrhla její zamítnutí. Nesouhlasila s názorem stěžovatele, že je inspekce povinna víno kladně vyhodnocené komisí pro hodnocení a zatřiďování vína zatřídit. To by popíralo vlastní smysl správního řízení o žádosti. Konečné rozhodnutí o zatřídění vína nevydává komise, ale ředitel inspektorátu v Brně. Vzhledem k tomu, že poté, co víno prošlo senzorickým testem, vyvstaly pochybnosti ohledně splnění podmínek pro zatřídění, využil inspektorát v Brně možnosti dle § 1