4 Afs 119/2015 — Nejvyšší správní soud

4 Afs 119/2015- 33 - text 4 Afs 119/2015 - 38 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: V. Š., zast. JUDr. Milenou Novákovou, advokátkou, se sídlem Rooseveltova 37, Český Krumlov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 4. 2015, č. j. 10 Af 37/2014 - 29, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti [1] Rozhodnutím ze dne 9. 4. 2014, č. j. 8566/14-5000-14102-707678 (dále též „napadené rozhodnutí“), žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 30. 4. 2013, č. j. 923327/13/2211-24800-301181, kterým byla žalobci za zdaňovací období 2009 doměřena daň z příjmů fyzických osob ve výši 595.080 Kč a současně jím bylo žalobci sděleno penále z doměřené daně ve výši 119.016 Kč. Z daňového spisu žalovanému vyplynulo, že dne 2. 6. 2011 správce daně zahájil daňovou kontrolu daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2009, během níž zjistil, že žalobce uplatnil do daňových nákladů i náklady na základě faktur za stavební práce od společnosti HUMEŠ MILAN STAVEBNÍ s.r.o. v celkové výši 3.967.200 Kč. Tyto faktury vyvolaly ve správci daně pochybnosti z důvodu neuvedení rozsahu práce a obecného názvu, a z důvodu jejich úhrad v hotovosti, přičemž na předložených výdajových pokladních dokladech není uvedeno, kdo peníze přebíral. Správce daně formou dožádání zjistil, že společnost HUMEŠ MILAN STAVEBNÍ s.r.o. je nekontaktní, tudíž není možné údaje na fakturách ověřit. [2] Správce daně proto žalobce vyzval k prokázání skutečnosti o dodání stavebních prací touto společností. Žalobce reagoval tak, že předložil smlouvu o dílo, dále uvedl, že jeho pokusy o zkontaktování jednatele společnosti byly neúspěšné. Navrhoval dále výslech pana J. M. Tento svědek uvedl, že žalobci zprostředkovával firmy, mj. i společnost HUMEŠ MILAN STAVEBNÍ s.r.o. Spolupráce dle svědka fungovala tak, že svědek převzal od uvedené společnosti předmětné faktury, které následně předal žalobci, jenž jeho prostřednictvím poslal peníze dodavateli. Správce daně však uzavřel, že svědeckou výpovědí nebylo prokázáno, že by fakturované stavební práce byly provedeny. Předložená smlouva o dílo podle správce daně rovněž ničeho nedokazuje, neboť byla značně obecná. Žalobce reagoval tak, že navrhl výslech svědka P. P., který působil ve zdaňovacím období 2010 jako stavební technik společnosti Roderick – tato svědecká výpověď však podle správce daně nepřinesla žádné nové skutečnosti, protože se vztahovala ke zdaňovacímu období 2010. Zpráva o daňové kontrole byla s žalobcem projednána dne 18. 4. 2013. [3] Žalovaný k námitkám žalobcem uplatněným v odvolání uvedl, že se ztotožnil se závěrem, že výslech svědka pana M. ničeho nového nepřinesl, protože tvrzení svědka o zprostředkování dodávky prací nebylo nijak prokázáno či doloženo. Svědek nadto nepopsal, jaké částky od žalobce k vyplacení dodavatelů převzal a kdy. Žalovaný tuto výpověď tedy vyhodnotil jako nekonkrétní. S ohledem na takto zjištěný skutkový stav (zejména chybějící další dokumentace k předmětným pracím) dospěl k závěru, že žalobce neprokázal provedení vyfakturovaných prací. Zdůraznil přitom, že pro účely zákona o daních z příjmů nestačí doložení formálních dokladů, ale je povinností daňového subjektu prokázat jejich skutečnou realizaci, tj. že výdaje (náklady) skutečně vynaložil tím způsobem, jakým deklaroval na příslušném účetním dokladu. Samotné zaúčtování dokladů tedy neprokazuje uskutečnění prací. Žalovaný dále poukázal na to, že žalobce tvrdil, že provedení těchto prací bylo zachyceno ve stavebním deníku, který však žalobce nikdy nepředložil, ačkoli k tomu měl dostatečný prostor. K tvrzení žalobce, že veškeré peněžní toky jsou na bankovním účtu transparentní, žalovaný uvedl, že platby pro deklarovanou společnost byly provedeny v hotovosti. Vzhledem k výše uvedenému se žalobce dle žalovaného dostal do důkazní nouze, která jde k jeho tíži. [4] Žalovaný nesouhlasil, že by žalobce měl krátkou lhůtu k předložení dalších pramenů důkazů, neboť podle daňového řádu je povinností odvolatele označit důkazní prostředky k prokázání svých tvrzení. Žalobce nadto ani v průběhu celého odvolacího řízení další důkazy nepředložil. Od data projednání kontrolního zjištění do konce lhůty stanovené pro doplnění odvolání nadto uplynul téměř rok, během něhož měl žalobce všechny závěry správce daně k dispozici, mohl tedy na danou situaci reagovat a důkazy předložit, což neučinil, pouze požadoval prodlužování lhůt a posouval dohodnuté termíny. Žalovaný proto uzavřel, že na základě předložené smlouvy a faktur nelze popřít existenci právního vztahu mezi žalobcem a uvedenou společností, což však neprokazuje faktické uskutečnění činností ze strany uvedené společnosti, resp. souvislost mezi náklady jím uhrazenými a žalobcem dosaženými zdanitelnými příjmy. Pouhé předložení faktur není dostatečným důkazem. [5] Žalobou ze dne 6. 6. 2014 se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a dále požadoval přiznání náhrady nákladů řízení. Uvedl, že finanční orgány nezkoumaly dostatečně skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně a že nevzaly v potaz nutně vynaložené výdaje na zajištění příjmů. Vytýkal žalovanému, že sice provedl výslech svědka J. M. , ale neosvědčil jej jako důkaz. Zdůraznil, že svědecká výpověď je důkazním prostředkem sama o sobě, svědek tedy nenese důkazní břemeno ve vztahu ke svým tvrzením. Důkazní prostředek měl být naopak hodnocen jednotlivě a ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazními prostředky. Poukázal dále na to, že již ve svém odvolání uvedl, že generálním dodavatelem staveb byla firma FRANK a že veškeré skutečnosti byly zaznamenány ve stavebních denících; z těchto skutečností měly finanční orgány vycházet a tyto důkazy zajistit, neboť k tomu žalobce neměl žádnou pravomoc. [6] Žalobce dále vysvětlil, že společně s daňovou kontrolou za rok 2009 probíhala u něj i daňová kontrola za rok 2010, přičemž ve vztahu k tomuto roku správce daně neuznal náklady ve výši 6.361.920 Kč, přičemž za rok 2010 doměřil daň na základě pomůcek. Vysvětlil, že za rok 2010 stanovil správce daně podíl nákladů ve výši 91,87 %, za rok 2009 de facto ve výši 0 %. Žalobci přitom nebylo zřejmé, proč správce daně přistoupil k různým způsobům doměření daně u dvou navazujících zdaňovacích období, když se dle jeho daňových přiznání jednalo o zcela obdobný rozsah obratu. Žalobce trval na tom, že správce daně měl i ve vztahu k roku 2009 použít daňové pomůcky, jejichž prostřednictvím by zohlednil výdaje vztahující se k dosaženým příjmům. [7] Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 11. 7. 2014, v němž podrobně popsal obsah daňového spisu a průběh daňového řízení. Vysvětlil, že výpověď svědka J. M. nebyla ničím podložena. Svědek sice připustil, že žalobci zprostředkovával další firmy a vyplácel je, na druhou stranu nevypověděl, jaké částky a kdy jim předal. Takovou nekonkrétní svědeckou výpověď nelze považovat za důkaz o tom, že náklad v deklarované výši v souvislosti s těmito pracemi byl vynaložen. Použitelná svědecká výpověď by podle žalovaného byla pouze taková, která je konkrétní, věrohodná a pokud není v rozporu s jinými zjištěními, což nebyl posuzovaný případ. Skutečnost, že veškeré přijaté a vystavené faktury byly zaúčtovány, nedokládá, že byly splněny podmínky pro uznání výdajů (nákladů). Za situace, kdy žalobce není schopen předložit dostatečné důkazy o tom, jak konkrétně byly práce realizovány, neunese důkazní břemeno a nemůže tedy předmětné náklady deklarovat jako náklady daňově účinné. Nebyla tedy prokázána realizace těchto prací deklarovaným dodavatelem. Daňové doklady nejsou vždy důkazem o uskutečnění prací, ale jen tvrzením daňového subjektu o tom, že takové plnění bylo uskutečněno. K odkazu žalobce na stavební deníky žalovaný zdůraznil, že je v průběhu celého daňového řízení žalobce nepředložil, ačkoli k tomu měl dostatečný prostor. Žalovaný proto uzavřel, že žalobce nebyl schopen předložit kromě formálních dokladů (faktur), výdajových podkladních dokladů (bez potvrzení, kdo hotovost převzal), smlouvy o dílo obecného znění žádné jiné důkazy týkající se obchodní spolupráce. Žalobce tudíž neprokázal daňovou uznatelnost jím tvrzených nákladů. Žalovaný k námitkám žalobce ohledně toho, že ve vztahu k roku 2010 byly použity pomůcky, uvedl, že předmětem žaloby je zdaňovací období roku 2009, tudíž způsob doměření daně za jiný rok je nerozhodný. Porovnáním obou zdaňovacích období totiž nelze dospět k závěru, že se jedná o skutkově shodné nebo podobné případy, jak navozuje žalobce. Žalovaný proto navrhoval, aby