4 Afs 163/2015 — Nejvyšší správní soud

4 Afs 163/2015- 28 - text  4 Afs 163/2015 - 31 pokračování U S N E S E N Í Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: Ing. P. B., zast. Mgr. Pavlem Krasem, advokátem, se sídlem V Jirchářích 60/6, Ústí nad Labem, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 6. 2015, č. j. 15 Af 95/2013 – 23, t a k t o : I. Kasační stížnost s e o d m í t á. II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalobci s e v r a c í zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5.000 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do třiceti dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce, Mgr. Pavlu Krasovi, advokátovi, se sídlem V Jirchářích 60/6, Ústí nad Labem. O d ů v o d n ě n í : I. Předcházející řízení [1] Rozhodnutím ze dne 6. 5. 2013, č. j. 12058/13/5000-14501-708892 (dále též „napadené rozhodnutí“), žalovaný na základě odvolání žalobce změnil rozhodnutí Finančního úřadu v Ústí nad Labem ze dne 30. 10. 2009, č. j. 220130/09/214040506724, kterým byla žalobci uložena pokuta za porušení povinnosti stanovené v § 3 a 4 zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o omezení plateb“), tak, že částky pokut uložené dle výroků označených I. až VIII. se snižují na polovinu, celková výše pokuty tak činí 252.750 Kč. Žalovaný dále změnil výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v části popisující způsob platby uložené pokuty. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný vysvětlil, že ve věci rozhodoval opakovaně, neboť předchozí rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 16. 4. 2010 bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 11. 2012, č. j. 15 Af 44/2010 – 22, z důvodu nepřezkoumatelnosti tohoto správního rozhodnutí. Z obsahu správního spisu zjistil, že z příjmových dokladů vystavených společností BETONSTAV TEPLICE a.s. ze dne 31. 12. 2004 č. 488, 489, 490, 499 a 501 vyplývá poskytnutí plateb v celkové výši 6.130.652,50 Kč, čímž došlo k překročení limitu pro hotovostní platby stanoveného v §4 odst. 1 zákona o omezení plateb, který činil 15.000 EUR. Příjmový pokladní doklad č. 118 ze dne 26. 4. 2004 potvrzuje poskytnutí platby ve výši 2.000.000 Kč, příjmový pokladní doklad č. 145 ze dne 13. 5. 2005 prokazuje poskytnutí platby ve výši 3.340.000 Kč, příjmový pokladní doklad č. 209 ze dne 16. 6. 2005 prokazuje poskytnutí platby v celkové výši 1.190.000 Kč, příjmový pokladní doklad č. 306 ze dne 31. 8. 2005 prokazuje poskytnutí platby v celkové výši 1.653.249 Kč, příjmový pokladní doklad č. 310 ze dne 5. 9. 2005 prokazuje poskytnutí platby ve výši 1.238.000 Kč a příjmový pokladní doklad č. 367 ze dne 5. 10. 2005 prokazuje poskytnutí platby ve výši 1.300.000 Kč. [2] Žalovaný dále popsal průběh správního řízení a zdůraznil, že rozhodující skutečností, kterou se správní orgán při postupu dle zákona o omezení plateb řídí, je to, zda byla naplněna skutková podstata správního deliktu. Dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti provést bezhotovostní platbu stanovenou tímto zákonem, dojde k spáchání správního deliktu. Ze správního spisu je přitom zřejmé, že žalobce tuto povinnost zjevně porušil. Správní orgán prvního stupně přitom správně vyšel z účetních záznamů a účetnictví odvolatele, neboť zaúčtování předmětné hotovostní platby žalobcem do účetnictví jako celku a v jeden den je základním důkazním prostředkem prokazujícím provedení platby a porušení citovaného zákona. Správnost účetnictví přitom nebyla podle žalovaného zpochybněna. Smysl zákona o omezení plateb spatřoval žalovaný v zajištění průhlednosti peněžních transakcí. V řízení podle tohoto zákona se přitom případný úmysl a účel hotovostních transakcí nezkoumá. K tvrzení společnosti BETONSTAV TEPLICE a.s., že výše uvedené platby byly fyzicky realizovány ve výši nepřesahující zákonem stanovený limit, nebylo podloženo žádným důkazním prostředkem. Účetnictví obou subjektů nadto zjevně svědčí o opaku. [3] Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil u Krajského soudu v Ústí nad Labem žalobou ze dne 10. 7. 2013, v níž namítal, že napadené rozhodnutí v rozporu se zákonem neobsahuje údaj o datu vyhotovení rozhodnutí. Své skutkové závěry nadto žalovaný opíral pouze o účetnictví žalobce, které však žalobce nikdy správním orgánům nepředložil. Žalovaný tudíž jako základní důkazní prostředek označil něco, co při svém rozhodování neměl k dispozici. Žalobce v neposlední řadě namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí v tom směru, že není dostatečně odůvodněn závěr o uložení konkrétní výše pokuty. Žalobce proto navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [4] Žalovaný se k žalobě vyjádřil v podání ze dne 16. 9. 2013, v níž odkázal na obsah spisového materiálu, z něhož podle jeho závěru plyne, že postup správce daně a napadené rozhodnutí jsou v souladu se zákonem. Napadené rozhodnutí obsahuje všechny náležitosti požadované ustanovením § 69 odst. 1 správního řádu, přičemž vysvětlil, že datum vydání napadeného rozhodnutí je uvedeno pod rozdělovníkem. Celé rozhodnutí je rovněž opatřeno elektronickým podpisem s datem 6. 5. 2013. K námitce žalobce ohledně nezajištění dostatečných důkazů žalovaný odvětil, že při své činnosti v rámci správy daní získal správce daně účetní doklady od druhého účastníka společnosti BETONSTAV TEPLICE a.s., které se týkají i žalobce, neboť na základě těchto dokladů mu byly peníze vypláceny nebo od něj přijímány. Žalovaný však připustil, že mu kompletní účetnictví žalobce nebylo předloženo. Zdůraznil však, že žalobce v průběhu správního řízení nikdy nezpochybnil pravost předmětných dokladů. K výši uložené pokuty žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, z něhož podle žalovaného vyplývá, že byly zvažovány polehčující okolnosti, tudíž bylo přistoupeno ke snížení výše sankce o polovinu, zvláště s ohledem na datum spáchání protiprávního jednání. V neposlední řadě vysvětlil, že zákon o omezení plateb neobsahuje přesný algoritmus pro výpočet pokuty, pouze stanoví minimální a maximální hranici, přičemž v tomto rozpětí byla pokuta uložena. Žalovaný proto navrhoval, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. [5] Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. 6. 2015, č. j. 15 Af 95/2013 – 23, žalobu jako nedůvodnou zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění zdůraznil, že předchozí rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 16. 4. 2010 bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 11. 2012, č. j. 15 Af 44/2010 – 22, neboť se správní orgán nevypořádal s vyjádřením příjemce plateb, čímž se nyní napadené rozhodnutí již dostatečně zabývalo. Soud neshledal pochybení správních orgánů v tom, že by nedostatečně odůvodnily výši uložené pokuty, protože přihlédly k závažnosti správních deliktů, zejména ke způsobu jejich spáchání, následkům a okolnostem. Finanční úřad stanovil výši pokut jako 3% z částky každé provedené platby po zaokrouhlení na celé stokoruny, žalovaný pak tuto argumentaci doplnil o další hlediska a pokutu snížil na polovinu z důvodu nízkého právního povědomí o povinnostech podle zákona o omezení plateb v inkriminované době. Soud rovněž nezjistil, že by správní orgány zneužily správního uvážení, zvláště když výši uložené pokuty řádně a dostatečně odůvodnily. [6] K námitce žalobce ohledně neuvedení data vyhotovení soud uvedl, že na originálu žalobou napadeného rozhodnutí se nachází na straně 7, která následuje po straně 6, obsahující otisk razítka žalovaného, označení oprávněné úřední osoby a její podpis, údaj o datu vypravení (vydání). Při absenci výslovného uvedení data vyhotovení rozhodnutí lze mít podle soudu za to, že rozhodnutí bylo vyhotoveno a vydáno týž den, tj. 6. 5. 2013. Soud sice zdůraznil, že toto datum by se mělo nacházet nad otiskem úředního razítka a podpisem oprávněné úřední osoby a že není správné, pokud je datum vyhotovení uvedeno až na dalším listu následujícím po listu obsahujícím otisk úředního razítka, neboť nelze vyloučit, že účastník řízení obdrží stejnopis rozhodnutí ukončený stranou s razítkem a podpisem, tudíž bez data vyhotovení rozhodnutí, přičemž tato situace mohla nastat i v projednávané věci. Soud však uzavřel, že absence data vyhotovení rozhodnutí na stejnopisu doručeném účastníkovi řízení představuje jeho vadu, která však nezpůsobuje nicotnost rozhodnutí. Za situace, kdy na originálu napadeného rozhodnutí je tento údaj uveden, však nezakládá nezákonnost rozhodnutí a důvod pro jeho zrušení. K tvrzení žalovaného, že rozhodnutí je opatřeno elektronickým podpisem, soud odvětil, že ve správním spisu je založen pouze originál opatřený otisk