4 As 38/2015 — Nejvyšší správní soud

4 As 38/2015- 47 - text 4 As 38/2015 - 54 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobců: a) R. P., b) Ing. J. P., oba zast. JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem, se sídlem Opletalova 1284/37, Praha 1, proti žalovanému: Státní pozemkový úřad, ústředí Státního pozemkového úřadu, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) AGROM Třebnouševes, s.r.o., IČ 25934066, se sídlem Třebnouševes č. p. 18, II) Ing. Z. R., III) Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 1. 2015, č. j. 30 A 48/2012 - 126, t a k t o : I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 1. 2015, č. j. 30 A 48/2012 - 126, s e z r u š u j e . II. Rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu ze dne 30. 3. 2012, č. j. 47256/2012-MZE-13311, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. III. V řízeních o kasační stížnosti a o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu ze dne 30. 3. 2012, č. j. 47256/2012-MZE-13311, je žalovaný p o v i n e n zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 39.454,80 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Ing. Martina Flory, Dr. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 30. 3. 2012, č. j. 47256/2012-MZE-13311, Ministerstvo zemědělství, Ústřední pozemkový úřad, zamítlo společné odvolání žalobců proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Jičín (dále jen „prvoinstanční orgán“) ze dne 24. 1. 2008, č. j. PÚ-02/99/04/57/Luk A-30, kterým byl podle § 11 odst. 4 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění účinném do 31. 12. 2006, schválen návrh komplexní pozemkové úpravy v katastrálním území Třebnouševes. Ústřední pozemkový úřad v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí nejprve shrnul průběh řízení o pozemkových úpravách. Konstatoval, že k návrhu nového uspořádání pozemků podal obecný zmocněnec žalobců ve stanovené lhůtě připomínky, ke kterým prvoinstanční orgán následně poskytl stanovisko. Ústřední pozemkový úřad připomněl, že s návrhem komplexních pozemkových úprav souhlasili vlastníci 95,3 % výměry půdy dotčené pozemkovou úpravou, a prvoinstanční orgán proto rozhodl o jeho schválení. Proti tomuto rozhodnutí však žalobci podali již druhé odvolání, neboť rozhodnutí ze dne 2. 6. 2008, č. j. 11222/08-13070/Ži, kterým Ústřední pozemkový úřad zamítl odvolání žalobců a potvrdil rozhodnutí prvoinstančního orgánu, bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2011, č. j. 9 Ca 287/2008 - 58. K jednotlivým odvolacím námitkám Ústřední pozemkový úřad uvedl, že prvoinstanční orgán zahájil řízení o pozemkových úpravách v prosinci roku 2005, a proto postupoval podle zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění účinném do 31. 12. 2005 (dále jen „správní řád z roku 1967“). Námitka žalobců, že prvoinstanční orgán svým postupem porušil § 2 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád z roku 2004“), tedy nemůže být důvodná. Ústřední pozemkový úřad podotkl, že kritéria proporcionality jsou zakotvena v § 10 zákona o pozemkových úpravách, přičemž žalobci nenamítali porušení tohoto ustanovení. Uvedl, že jednotlivá opatření v rámci plánu společných zařízení plní nejen svou hlavní funkci, ale i funkci dalších opatření. Uznal, že dokumentace týkající se opatření k ochraně a tvorbě životního prostředí neobsahuje žádnou zmínku o lokálních biocentrech a biokoridorech, které jsou součástí územního plánu, nicméně odmítl, že by to znamenalo jejich odstranění. V této souvislosti Ústřední pozemkový úřad poukázal na znalecký posudek vypracovaný RNDr. Leo Burešem, podle kterého komplexní pozemkové úpravy jednoznačně zlepšily předpoklady pro realizaci funkčního územního systému ekologické stability. Skutečnost, že v plánu společných zařízení nejsou rozlišena protierozní opatření a opatření k ochraně a tvorbě životního prostředí, navíc není podstatná proto, že zastupitelstvo obce schvalovalo přímo jednotlivé prvky plánu společných zařízení. Konstatoval, že realizaci územního systému ekologické stability lze zajistit nejen prostřednictvím pozemkových úprav, ale také v rámci vlastní činnosti obce podle § 101 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů. Ústřední pozemkový úřad dále uvedl, že obsahem závazné části územního plánu není regionální, ale pouze místní územní systém ekologické stability, přičemž opět odkázal na znalecký posudek RNDr. Leo Bureše. Zmiňované biokoridory mají parametry místního územního systému ekologické stability a v plánu společných zařízení pozemkových úprav se pouze neřeší, což ovšem neznamená, že by byly rušeny v územním plánu. Ústřední pozemkový úřad konstatoval, že plán společných zařízení neignoruje územní plán, avšak připomněl, že podle § 9 odst. 12 zákona o pozemkových úpravách může pořizovatel územního plánu projednat plán společných zařízení jako změnu územního plánu. Vyslovil, že prvoinstanční orgán vycházel při zhotovení plánu společných zařízení z reálných možností, přičemž odlišný postup by za dané situace neumožnil schválení návrhu komplexních pozemkových úprav. Ústřední pozemkový úřad v této souvislosti rovněž zmínil, že v době vydávání jeho rozhodnutí již byly zahájeny práce na novém územním plánu obce Třebnouševes, do kterého by měly být promítnuty prvky navržené pozemkovou úpravou, a to včetně prvků územního systému ekologické stability, které nebyly promítnuty do komplexních pozemkových úprav. Uzavřel, že v územním plánu nedošlo ke zrušení žádného z namítaných biokoridorů, přičemž opět odkázal na znalecký posudek RNDr. Leo Bureše. K další námitce odmítl, že by prvoinstanční orgán v rámci řízení o komplexní pozemkové úpravě vymezil územní systém ekologické stability ve smyslu § 4 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. Podle jeho názoru pouze, na základě již vymezeného územního systému ekologické stability, došlo pozemkovými úpravami k upřesňování do konkrétních parcel v katastrální mapě. Ústřední pozemkový úřad v této souvislosti odkázal na sdělení Městského úřadu Hořice ze dne 16. 12. 2008, č. j. MUHC-ŽP/39035/2008/AK, podle kterého v souvislosti se zákonem o ochraně přírody a krajiny nedošlo k žádnému pochybení. K další námitce ohledně vlivu plánu společných zařízení na stav krajiny, ekologické stability a biologické diverzity, Ústřední pozemkový úřad výlučně odkázal na znalecký posudek RNDr. Leo Bureše. K dalším námitkám žalobců Ústřední pozemkový úřad konstatoval, že skupiny zvířat se prokazatelně nezdržují na jediném místě, nejsou tedy odkázány na jedinou lokalitu a realizace komplexních pozemkových úprav jejich pobyt v krajině zlepší. K umístění polní cesty C2 uvedl, že bude vedena po pozemcích využívaných jako orná půda a bude navazovat na již postavenou cestu v katastrálním území Rašín, přičemž logicky doplní stávající cestní síť, zpřístupní pozemky a odkloní provoz zemědělské techniky mimo intravilán obce. Sbor zástupců vlastníků ani obecní zastupitelstvo obce proti návrhu cesty nevznesly žádné připomínky. K otázce, zda žalobcům v odvolacím řízení příslušelo oprávnění hájit a prosazovat veřejný zájem na ochraně životního prostředí, respektive otázce, zda žalobci mohli být shora uvedeným pochybením prvoinstančního orgánu zkráceni na svých právech, Ústřední pozemkový úřad odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2011, č. j. 9 As 34/2011 - 102. Konstatoval, že ochrana veřejných zájmů je záležitostí příslušných orgánů státní správy a žalobci na svých právech zkráceni nebyli, neboť navržené pozemky splňují kritéria přiměřenosti podle § 10 zákona o pozemkových úpravách. Podle § 22 odst. 6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, účinného od 1. 1. 2013, „[z]ávazky a pohledávky státu, jakož i práva a povinnosti vyplývající z jiných právních předpisů, které souvisejí s činností pozemkových úřadů a Ústředního pozemkového úřadu, plní a vykonává počínaje dnem nabytí účinnosti tohoto zákona Státní pozemkový úřad.“ Již Krajský soud v Hradci Králové v žalobním řízení i Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti proto nadále jako se žalovaným jednaly namísto s Ministerstvem zemědělství, Ústředním pozemkovým úřadem, se Státním pozemkovým úřadem, ústředím Státního pozemkového úřadu. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. 1. 2015, č. j. 30 A 48/2012 - 126, žalobu proti rozhodnutí Ústředního pozemkového úřadu zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2