5 Afs 31/2015 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 31/2015- 70 - text 5 Afs 31/2015 - 75 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: Středisko ekologické výchovy a etiky Rýchory – SEVER, Brontosaurus Krkonoše, se sídlem Horská 175, Horní Maršov, zastoupen Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem se sídlem U Svitavy 2, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2014, č. j. 31 Af 54/2013 – 80, t a k t o : I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2014, č. j. 31 Af 54/2013  80, s e z r u š u j e ve výroku II. a věc s e v tomto rozsahu v r a c í krajskému soudu k dalšímu řízení. II. Ve zbytku s e kasační stížnost z a m í t á . III. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení Platebním výměrem Finančního úřadu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2012, č. j. 408634/12/228985603497, byl žalobci vyměřen odvod do státního rozpočtu za porušení rozpočtové kázně podle § 44a zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), v relevantním znění (dále jen „zákon o rozpočtových pravidlech“) ve výši 894 200 Kč. Žalobce podal proti uvedenému platebnímu výměru odvolání, na jehož základě žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 7. 2013, č. j. 18148/13/5000-24700-710142, změnil napadený platební výměr v části týkající se platebních podmínek a bankovního spojení tak, že je vyměřená daňová povinnost ve výši 894 200 Kč splatná v náhradní lhůtě podle § 139 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), a dále uvedl, že ve zbytku zůstává výrok napadeného platebního výměru beze změny. Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové domáhal zrušení jak rozhodnutí žalovaného o odvolání, tak zrušení platebního výměru finančního úřadu a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Současně žalobce uplatňoval nárok na úhradu nákladů řízení. Krajský soud rozsudkem ze dne 30. 9. 2014, č. j. 31 Af 54/2013 – 80, výrokem I. žalobu zamítl a výrokem II. žalobci uložil povinnost uhradit žalovanému náklady řízení ve výši 468,55 Kč. V odůvodnění svého rozsudku krajský soud konstatoval, že daňová kontrola proběhla v souladu se zákonnými požadavky; a že bylo postaveno najisto, jakých pochybení se žalobce dopustil. Konkretizace pochybení je obsahem jak odůvodnění napadeného rozhodnutí, tak i platebního výměru, který na obsah zprávy o daňové kontrole v plném rozsahu odkazuje. Krajský soud proto nepřisvědčil námitce, že napadené rozhodnutí je nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce podjatosti pracovníků správce daně; dospěl k závěru, že žalobce vznesl námitku podjatosti na sklonku řízení prvního stupně a nereagoval na následné sdělení správce daně, že jeho podání je nekonkrétní. Žalobce pouze jmenoval osoby, které se podle něj mohly stát podjatými, neuvedl však, v čem konkrétně měla jejich podjatost spočívat. Správce daně jej upozornil na tento nedostatek, ale žalobce své podání nedoplnil. Soud proto přisvědčil žalovanému, že samotné tvrzení podjatosti bez uvedení relevantních důvodů představuje pouhé formální uplatnění práva a není způsobilé vyvolat důvodnou pochybnost o nepodjatosti úřední osoby. Správce daně sice nepostupoval formálně správně, neboť o námitce podjatosti nevydal rozhodnutí podle § 77 daňového řádu, toto pochybení však vzhledem ke shora uvedenému nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku týkající se příslušnosti správce daně. Daňovou kontrolu zahájil dne 12. 11. 2009 Finanční úřad v Trutnově jako tehdy místně příslušný správce daně. V protokolu o jednání ze dne 29. 12. 2010 tento správce daně upozornil žalobce, že s účinností od 1. 1. 2011 dochází k úpravě kompetencí stanovených v zákoně č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech (dále jen „zákon č. 531/1990 Sb.“), a to zákonem č. 199/2010 Sb., účinným v části V. od 1. 1. 2011, a to tak, že správu odvodů za porušení rozpočtové kázně podle § 2 odst. 1 písm. j) zákona č. 531/1990 Sb. budou vykonávat pouze finanční úřady v sídlech krajů, uvedené v příloze 2 k tomuto zákonu. K daňovému řízení ve věci žalobcovy dotace byl tedy od uvedeného data místně příslušný Finanční úřad v Hradci Králové. Krajský soud shledal tento postup v souladu se zákonem. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Žalovaný i správce daně dospěli hodnocením listinných důkazů k závěru, že žalobce porušil rozpočtovou kázeň při čerpání dotačních prostředků. Podmínky čerpání dotace byly jasně vymezeny a na základě listinných podkladů bylo nepochybně prokázáno, že žalobce tyto podmínky nedodržel. Bylo přitom žalobcovou povinností postupovat v souladu s podmínkami čerpání dotace a svůj postup řádně dokladovat. Pokud tak neučinil, nelze tento nedostatek zhojit výpověďmi svědků. Krajský soud se rovněž ztotožnil s názorem žalovaného, že datum porušení rozpočtové kázně má význam především pro výpočet penále. Správce daně i žalovaný jednoznačně vymezili, v jakém rozsahu žalobce porušil rozpočtovou kázeň. Žalobci nelze přisvědčit, že závěr finančních orgánů je založen pouze na domněnkách, a nikoli na důkazech. Důkazní břemeno vázlo na žalobci, který měl prokázat, že dodržel podmínky rozhodnutí o poskytnutí dotace. Jestliže tak neučinil, nelze připustit, že by taková absence mohla být důvodem pro stanovení daně (odvodu) podle pomůcek. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, kterou opíral o důvody dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel předně namítal, že rozsudek krajského soudu je nezákonný, neboť krajský soud nevyčerpal předmět řízení. Nerozhodl totiž o právu stěžovatele na náhradu nákladů řízení, kterého se žalobou domáhal. Krajský soud se tak dle stěžovatele dopustil vady řízení, která má za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé. Stěžovatel dále namítal, že výrok II. napadeného rozsudku, jímž krajský soud stěžovateli uložil povinnost uhradit žalovanému částku 586,55 Kč [pozn. NSS – zřejmě chybně uvedená částka, dle výroku napadeného rozsudku měla být žalovanému uhrazena částka 468,55 Kč], má za následek nepřezkoumatelnost rozsudku pro nesrozumitelnost. Dle stěžovatele totiž nelze stanovenou povinnost splnit, neboť od 12. 8. 2008 nelze uhradit částku nižší než jednu celou korunu. Rovněž namítal, že v protokolu o ústním jednání před krajským soudem ze dne 30. 9. 2014 chybí požadavek stěžovatele na doplnění dokazování a to, jak o něm krajský soud rozhodl. Uvedené není zřejmé ani z odůvodnění rozsudku krajského soudu. Takový postup je podle stěžovatele vadou řízení, která měla vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Rozsudek krajského soudu je dle stěžovatele nepřezkoumatelný také proto, že se nezabýval nepřezkoumatelností žalobou napadeného rozhodnutí a sám naopak přezkoumal rozhodnutí, které je nepřezkoumatelné. Krajský soud se přiklonil k závěru žalovaného o dostatečně zjištěném skutkovém stavu, ačkoli se žalovaný nevypořádal s konkrétními výtkami stěžovatele vůči hodnocení důkazů správcem daně, a znemožnil tak stěžovateli unést důkazní břemeno. Správce daně i žalovaný přitom odmítli stěžovatelovy důkazní návrhy pro nadbytečnost pouze přípisy, a nikoli meritorním rozhodnutím. Krajský soud se dle stěžovatele nezabýval ani námitkou porušení čl. 36 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, porušení § 77 odst. 2 až 7 daňového řádu, porušení § 74 ve spojení s § 91 daňového řádu a porušení § 5 odst. 1 až 3 daňového řádu. Správce daně totiž nerozhodl procesně správným způsobem o stěžovatelově námitce podjatosti. Krajský soud sice konstatoval, že správní orgány skutečně porušily uvedená ustanovení daňového řádu, tato pochybení však následně zcela nepřípadně bagatelizoval. Stěžovatel byl přesvědčen o podjatosti pracovníků správce daně, které nasvědčují některé jejich úkony, například to, že správce daně pokračoval v exekučním řízení ve vztahu k nemovitému majetku stěžovatele či odmítl stěžovateli vystavit potvrzení o bezdlužnosti, ačkoli soud rozhodl o odkladném účinku žaloby. Správce daně rovněž podmínil vydání rozhodnutí o posečkání daně (odvodu) doručením kopie stěžovatelových podání k soudu a doručoval písemnosti dle svého uvážení, a nikoli dle obsahu předložených plných mocí. Žalovaný i krajský soud zcela nepřípadně poukázali na možnost podat stížnost proti postupu správce daně podle § 261 daňového řádu. Stěžovatel totiž namítal podjatost správce daně, nikoli nevhodnost jeho postupu. Stížnost lze nadto podat jen tehdy, neposkytuje-li daňový zákon jiný prostředek ochrany. Tímto prostřed