6 As 279/2014 — Nejvyšší správní soud

6 As 279/2014- 37 - text 6 As 279/2014 - 43 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: Ing. J. A., zastoupen JUDr. Janem Klailem, advokátem se sídlem Lukavická 22, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo obrany, se sídlem Tychonova 1, Praha 6, adresa pro doručování: náměstí Svobody 471, Praha 6, o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva obrany ze dne 27. 11. 2009, č. j. 1401-2/2009-7542, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2014, č. j. 8 Ad 1/2010 - 74, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení případu Včas podanou kasační stížností žalobce brojí proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“) ze dne 9. 10. 2014, č. j. 8 Ad 1/2010 - 74 (dále „napadený rozsudek“), jímž krajský soud zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 11. 2009, č. j. 14012/2009-7542 (dále „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele Ředitelství personální podpory ze dne 7. 9. 2009, č. j. 53-346/2009-4614, kterým bylo rozhodnuto o propuštění žalobce ze služebního poměru z důvodu organizačních změn podle § 19 odst. 1 písm. e) zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 221/1999 Sb.“), neboť rozhodnutím ministra obrany o organizačních změnách ze dne 16. 7. 2009, č. j. 18-61/2009/DP-7542, bylo zrušeno systemizované místo, na kterém byl žalobce služebně zařazen, a v rezortu Ministerstva obrany pro něho nebylo nalezeno jiné služební zařazení. Nejprve městský soud rozsudkem ze dne 31. 10. 2013, č. j. 8 Ad 1/2010 – 48, zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto rozsudku městský soud uvedl, že došlo ke zrušení služebního systemizovaného místa, tuto změnu však nelze nazvat „organizační změnou“ ve smyslu § 19 odst. 1 písm. e) zákona o vojácích z povolání, neboť ta nevedla k žádné změně organizace jednotky. Z žádného rozhodnutí není zřejmé, že by touto změnou došlo k úpravě například druhu nebo množství stanovených úkolů jednotky, ke změně vnitřní struktury této jednotky, ke změně systému velení apod. Pokud tedy došlo ke zrušení žalobcem zastávaného systemizovaného místa, stalo se tak nikoliv v důsledku organizační změny, a proto nebyly splněny podmínky propuštění dle § 19 odst. 1 písm. e) zákona č. 221/1999 Sb. Proti uvedenému rozsudku městského soudu brojil žalovaný kasační stížnosti. Té Nejvyšší správní soud vyhověl a rozsudkem ze dne 2. 7. 2014, č. j. 3 Ads 107/2013 - 36, zrušil rozsudek městského soudu č. j. 8 Ad 1/2010 - 48. V této věci tedy již Nejvyšší správní soud dříve rozhodoval. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku dospěl k závěru, že pro propuštění vojáka ze služebního poměru z důvodu organizačních změn musí být splněny dvě zákonné podmínky: 1) existence samotné organizační změny; 2) neexistence jiného služebního zařazení v ozbrojených silách ČR. Přitom platí, že rozhodl-li ministr obrany v rámci svých personálních pravomocí o zrušení určitých systemizovaných míst, jedná se o organizační změnu v kontextu § 19 odst. 1 písm. e) zákona č. 221/1999 Sb., která je podmínkou pro propuštění vojáka vykonávajícího službu na takovém systemizovaném místě. Při kvalifikaci toho, co je organizační změnou ve smyslu § 19 odst. 1 písm. e) zákona č. 221/1999 Sb., vycházel Nejvyšší správní soud per analogiam z právní úpravy obdobného institutu výpovědi pro nadbytečnost obsažené v zákoníku práce [§ 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákoník práce“]. Podle Nejvyššího správního soudu městský soud nesprávně dovodil, že pokud organizační změna nespočívá ve změně druhu nebo množství stanovených úkolů jednotky, ve změně vnitřní struktury této jednotky, ve změně systému velení apod., nejedná se ve své podstatě o organizační změnu. Takový výklad je v rozporu i se samotným textem zákoníku práce, který jako jeden z druhů organizačních změn v širším slova smyslu rozeznává také „snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce“. Taková situace zjevně nastala i v případě, kdy ministr obrany provedl svým rozhodnutím ze dne 16. 7. 2009, č. j. 18-61/2009/DP-7542, úsporná opatření ve smyslu rozpočtové politiky vlády, jejichž důsledkem bylo mj. také zrušení řady systemizovaných služebních míst. V tom právě spočívala samotná organizační změna, tedy v rozhodnutí ministra obrany zrušit tato systemizovaná místa za účelem úspory finančních prostředků ze státního rozpočtu, což vedlo ke snížení počtu sloužících vojáků napříč jednotlivými organizačními jednotkami ozbrojených sil ČR. Obiter dictum poté Nejvyšší správní soud uvedl, „že žalobcovy námitky (k nimž se městský soud meritorně nevyjádřil) směřující vůči samotné pravomoci ministra obrany vydat rozhodnutí o organizačních změnách je třeba řešit v kontextu ustanovení § 2 zákona č. 219/1999 Sb., podle něhož služebním orgánem v ozbrojených silách jsou prezident republiky (dále jen "prezident"), ministr obrany (dále jen "ministr") a v rozsahu určeném rozkazem prezidenta nebo rozkazem ministra velitelé, náčelníci a jiní vedoucí pracovníci. Podle ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb. platí, že právní úkony ve věcech služebního poměru jménem České republiky činí služební orgány, kterými jsou prezident republiky (dále jen "prezident"), ministr obrany (dále jen "ministr") a v rozsahu určeném rozkazem prezidenta nebo rozkazem ministra velitelé, náčelníci, ředitelé a jiní vedoucí zaměstnanci. Ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 219/1999 Sb. stanovuje oprávnění ministerstva obrany při řízení armády zřizovat a rušit vojenské útvary, vojenská zařízení a vojenské záchranné útvary, zatímco ustanovení § 7 odst. 2 tohoto zákona zakotvuje oprávnění ministra obrany k zabezpečení úkolů armády vydávat rozkazy, které jsou závazné pro vojáky v činné službě. V předmětné věci je třeba konstatovat, že rozhodnutí ministra obrany ze dne 16. 7. 2009, kterým byly provedeny organizační změny v rezortu Ministerstva obrany, nešlo o zřizování ani rušení organizačních útvarů či vojenských zařízení, nýbrž o akt personálního řízení ozbrojených sil České republiky. Vzhledem k tomu, že pro přijetí organizační změny tohoto druhu zákon nestanovuje žádnou konkrétní formu, není označení tohoto aktu, který městský soud vyhodnotil jako úkon vyloučený ze soudního přezkumu, z hlediska jeho platnosti rozhodné. Jak již Nejvyšší správní soud výše zdůraznil, je z hlediska přezkumu následného rozhodnutí o propuštění vojáka ze služebního poměru rozhodné, zda bylo o organizační změně skutečně rozhodnuto, což zahrnuje i posouzení toho, zda k tomu došlo kompetentním orgánem.“ Při dalším jednání před městským soudem, které vyústilo v nyní napadený rozsudek, účastníci setrvali na svých skutkových i právních tvrzeních. Městský soud s odkazem na výše uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 107/2013 – 36 uvedl, že onou organizační změnou, která znamenala, že pro žalobce nebylo jiného služebního zařazení, bylo právě rozhodnutí ministra obrany ze dne 16. 7. 2009, č. j. 18-61/2009/DP-7542 (dále také „rozhodnutí ministra obrany o organizačních změnách“), a tedy že ust. § 19 odst. 1 písm. e) zákona č. 221/1999 Sb. bylo interpretováno a aplikováno správně. K dalším námitkám, které směřovaly proti samotnému rozhodnutí ministra obrany č. j. 18-61/2009/DP-7542 ze dne 16. 7. 2009, městský soud uvedl následující. Z výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 107/2013-36 je zřejmé, že toto rozhodnutí ministra obrany mělo dopad na žalobcovo systemizované místo a dále že žalobcovy námitky proti tomuto rozhodnutí je třeba řešit v kontextu ustanovení § 2, § 7 odst. 1 písm. b), § 7 odst. 2 zákona a § 2 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb. Rozhodnutím ministra obrany ze dne 16. 7. 2009, kterým byly provedeny organizační změny v rezortu Ministerstva obrany, nešlo o zřizování ani rušení organizačních útvarů či vojenských zařízení, nýbrž se jednalo o akt personálního řízení ozbrojených sil České republiky. Vzhledem k tomu, že pro přijetí organizační změny tohoto druhu zákon nestanovuje žádnou konkrétní formu, není označení tohoto aktu z hlediska jeho platnosti rozhodné. Z hlediska přezkumu následného rozhodnutí o propuštění vojáka ze služebního poměru je rozhodné jen to, zda bylo o organizační změně skutečně rozhodnuto, což zahrnuje i posouzení toho, zda k tomu došlo kompetentním orgánem. Z citovaných ustanovení je zřejmé, že ministr obrany je zmocněn činit právní úkony ve věcech služebního poměru vojáků z povolání České republiky a že je oprávněn k zabezpečení úkolů armády v