7 Afs 266/2015 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 266/2015- 39 - text 7 Afs 266/2015 - 43 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: CIDEX s. r. o., se sídlem Křemencova 178, Praha 1, zastoupena Mgr. Markem Hoskovcem, advokátem, se sídlem Hybernská 20, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2015, č. j. 5 Af 16/2011 – 66, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobkyně CIDEX s. r. o. domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2015, č. j. 5 Af 16/2011 – 66, a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem ze dne 23. 9. 2015, č. j. 5 Af 16/2011 – 66, zamítl žalobu společnosti CIDEX s. r. o., kterou se domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí původně žalovaného Finančního ředitelství v Praze ze dne 28. 1. 2011, č. j. 218/11-1400-201897, (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu v Poděbradech (dále také „správce daně“) ze dne 29. 9. 2010, č. j. 43340/10/055960201200, - výzva k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem podle § 57a odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění předpisů účinných v rozhodné době, (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), kterým byla žalobkyně vyzvána k úhradě daňového nedoplatku daňového dlužníka: MTS Group s.r.o., v konkursu (dále jen „daňový dlužník“), ve výši 150.000 Kč (dále jen „daň“). Městský soud ve svém rozsudku nejprve podrobně rekapituloval obsah předloženého správního spisu, především průběh daňového řízení předcházejícího vydání žalobou napadeného rozhodnutí a zdůraznil pro věc rozhodné skutkové okolnosti. V odůvodnění rozsudku zejména konstatoval, že na majetek daňového dlužníka byl s účinností ke dni 18. 8. 2010 prohlášen konkurs. Následně byla žalobkyně rozhodnutím ze dne 29. 9. 2010, č. j. 43340/10/055960201200, (dále též „výzva“), vyzvána správcem daně k úhradě daňového nedoplatku daňového dlužníka, jehož byla zákonnou ručitelkou podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí (dále jen „zákon o trojdani“). Žalobkyně se splněním uloženého ručitelského závazku nesouhlasila, a proto jej napadla nejprve odvoláním a po jeho zamítnutí i správní žalobou u městského soudu. Vzhledem k tomu, že v mezidobí ode dne vydání výzvy (29. 9. 2010) do rozhodnutí odvolacího správního orgánu (28. 1. 2011) pozbyl účinnosti zákon o správě daní a poplatků a naopak nabyl účinnosti zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), zabýval se městský soud nejprve otázkou použitelnosti daňového řádu na projednávanou věc a tím, zda daňový řád obsahuje shodné podmínky pro vydání ručitelské výzvy jako zákon o správě daní a poplatků. Městský soud dospěl k závěru, že nová právní úprava obsažená v daňovém řádu (§ 171 odst. 3) oproti ust. § 57a odst. 1 zákona o správě daní a poplatků má nově výslovné zmocnění k vydání ručitelské výzvy bez ohledu na to, zda vůči daňovému dlužníkovi bylo či nebylo zahájeno insolvenční řízení. Insolvenční řízení proto neznamená překážku pro vydání výzvy ručiteli [srov. § 183 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon (dále jen „insolvenční zákon“)]. Z tohoto důvodu městský soud neshledal opodstatněnou ani žalobní námitku, že výzvu ručiteli nebylo možno ze strany správních orgánů vydat, neboť toto oprávnění nebylo výslovně zakotveno v zákoně o správě daní a poplatků a správce daně měl vyčkat výsledku insolvenčního řízení. Městský soud také dovodil, že ocitl-li se daňový dlužník v úpadku, resp. došlo-li k prohlášení konkursu na majetek daňového dlužníka, je tato skutečnost dostatečným průkazem toho, že by vymáhání daňového nedoplatku bylo bezvýsledné. S poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 22/2010 – 44, pak dospěl k závěru, že podmínky pro vydání ručitelské výzvy jsou vždy dány tehdy, byl-li na majetek daňového dlužníka prohlášen konkurs. Za tohoto stavu (prohlášení konkursu) není proto obligatorním předpokladem pro vydání ručitelské výzvy předchozí výzva adresovaná daňovému dlužníku k úhradě daňového nedoplatku v náhradní lhůtě. Je tomu tak proto, že tento úkon by byl nadbytečný a trvání na jeho provedení by bylo přepjatým formalismem. Za popsaného stavu (po prohlášení konkursu) by sice bylo možno daňovou exekuci nařídit, nešla by však vykonat [§ 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona]. Městský soud nepřisvědčil názoru žalobkyně, že pokud by správní orgány svou pohledávku řádně přihlásily a lhůtu k přihlášení této pohledávky nezmeškaly, mohlo by dojít k postupu dle § 140 odst. 2 insolvenčního zákona, tj. k započtení nyní po žalobkyni vymáhané pohledávky s přeplatkem na dani u jiného správce. Ze znění tohoto ustanovení insolvenčního zákona vyplývá, že podmínkou pro započtení je existence vzájemné pohledávky věřitele a dlužníka. Správce daně byl ale ve vztahu k daňovému dlužníkovi toliko v postavení věřitele, nikoliv zároveň v postavení dlužníka. Na osobním daňovém účtu daňového dlužníka evidoval správce daně jen daňový nedoplatek ve výši vymáhané právě po žalobkyni. Nadto § 140 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona lze užít i s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013, č. j. 7 Afs 64/2011 – 55, jen k započtení soukromoprávních pohledávek (v případě pohledávky správce daně se o soukromoprávní pohledávku nejedná). Na místě nebyla ani poukazovaná aplikace § 64 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků ve vztahu k přeplatku na dani (daň z přidané hodnoty) daňového dlužníka evidovaného u Finančního úřadu v Pardubicích. Je tomu tak proto, že zvolený postup by bylo možno realizovat jen do prohlášení konkursu na majetek daňového dlužníka a konání přezkumného jednání, kterým byl den 18. 8. 2010. Jelikož však správce daně požádal o převedení přeplatku evidovaného u Finančního úřadu v Pardubicích až dne 8. 11. 2010, nebylo již možno tomuto požadavku vyhovět (jednalo by se o nepřípustné započtení). Stejně tak nebylo možno tomuto požadavku na započtení dle § 64 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků vyhovět proto, že pohledávka správce daně za daňovým dlužníkem ve výši 150.000 Kč nebyla tímto správcem daně přihlášena do insolvenčního řízení ve smyslu § 40a odst. 1 a 4 zákona o správě daní a poplatků. Městský soud proto přisvědčil žalobkyni v tom, že pokud by správce daně přihlásil svou pohledávku ve výši 150.000 Kč do insolvenčního řízení, mohl dosáhnout (ovšem nejpozději do přezkoumání této pohledávky v přezkumném řízení, které se konalo dne 18. 8. 2010) jejího uspokojení mimo insolvenční řízení užitím daňového přeplatku evidovaného Finančním úřadem v Pardubicích na úhradu předmětného nedoplatku podle pravidel zakotvených v § 64 odst. 4 a § 40a zákona o správě daní a poplatků. Za situace, kdy § 57a citovaného zákona o správě daní a poplatků neukládá povinnost správci daně přihlásit svou pohledávku do insolvenčního řízení, resp. neváže vznik ručitelského závazku žalobkyně na předchozí obligatorní přihlášení pohledávky správcem daně v insolvenčním řízení, není takový postup podmínkou předcházející vydání ručitelské výzvy. Naopak v takovém případě, dojde-li k úhradě pohledávky za daňového dlužníka, může nabyvatel této pohledávky, jenž uspokojil věřitele s nepřihlášenou pohledávkou, tuto svou pohledávku přihlásit jako pohledávku podmíněnou. Ze všech uvedených důvodů městský soud shledal podanou žalobu neopodstatněnou, a proto ji zamítl. Proti tomuto rozsudku městského soudu podala žalobkyně jako stěžovatelka (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační stížnost, kterou opřela o důvody obsažené v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Stěžovatelka městskému soudu především vytýká, že nesprávně po právní stránce posoudil otázku pochybení správce daně, který nekonal s péčí řádného hospodáře a svou pohledávku ve výši 150.000 Kč řádně nepřihlásil v insolvenčním řízení s daňovým dlužníkem do 18. 8. 2010. Toto pochybení již ze své podstaty nelze odstranit a postup správce daně a žalovaného v její věci není ničím jiným nežli zhojením předchozího vadného postupu správce daně. Důsledkem takového jednání je její nepřiměřené daňové zatížení jako ručitelky. Nelze přece po ní spravedlivě požadovat, aby plnila za daňového dlužníka v situaci, kdy to byl správce daně, kdo zavinil, že daňový nedoplatek nemohl být vybrán z prostředků daňového dlužníka evidovaných ke dni vzniku pohledávky správce daně za daňovým dlužníkem u Finančního úřadu v Pardubicích. Byl to tak správce daně, který svým opomenutím zapříčinil promeškání zákonných