7 As 169/2014 — Nejvyšší správní soud

7 As 169/2014- 55 - text 7 As 169/2014 - 61 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: R. M., proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2014, č. j. 62 Af 16/2013 – 45, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 7. 2014, č. j. 62 Af 16/2013 - 45, zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“), kterou se domáhal zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 14. 12. 2012, č. j. 19364/12-1506-703692, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu v Hustopečích (dále jen „správce daně“) ze dne 31. 10. 2011, č. j. 96318/11/299922708619, o zřízení zástavního práva k zajištění stěžovatelem neuhrazených daní evidovaných správcem daně v celkové výši 8.759.521,73 Kč. V odůvodnění rozsudku krajský soud k námitce nicotnosti napadeného rozhodnutí uvedl, že stěžovatelem tvrzená vada spočívající v tom, že napadené rozhodnutí neobsahovalo podpis úřední osoby, by ani při své důvodnosti nemohla založit jeho nicotnost. V daném případě je napadené rozhodnutí podepsáno platným elektronickým podpisem vedoucí odboru daní a dotací JUDr. Z. Š. Krajský soud nemá důvod pochybovat, že tato osoba byla v daném případě úřední osobou podle § ust. 12 zákona č. 280/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). K námitce stěžovatele, že mu nebyl zaslán výkaz nedoplatků, který nebyl ani součástí správního spisu, krajský soud uvedl, že výkaz nedoplatků se jako vnitřní doklad správce daně stěžovateli nedoručuje. Výkaz nedoplatků slouží správci daně v případě zřízení zástavního práva jako evidenční pomůcka o tom, zda stěžovatel neuhrazené daně má či nikoliv. Součástí správního spisu jsou dva výkazy nedoplatků (ke dni 24. 10. 2011 a ke dni 22. 6. 2012). Pokud tedy stěžovatel uváděl, že při nahlížení do spisu nebyl výkaz nedoplatků součástí správního spisu, jedná se pouze o jeho tvrzení, které nijak nedokládá. I kdyby výkaz nedoplatků nebyl obsažen ve spisu při nahlížení dne 30. 5. 2012, nemohla tato skutečnost v žádném případě ovlivnit zákonnost napadeného rozhodnutí, jelikož rozhodnutí o zřízení zástavního práva obsahovalo jednotlivě popsané dlužné daně, které byly shodným způsobem popsány i ve výkazu nedoplatků. Stěžovatel tedy mohl kteroukoliv dlužnou daň zpochybnit, což však neučinil. Dále krajský soud uvedl, že práva stěžovatele nebyla v daňovém řízení dotčena, pokud odvolací finanční ředitelství vydalo rozhodnutí pouze několik dní poté, co mu byla věc předložena k rozhodnutí o odvolání. Krajský soud neshledal nezákonnost ani v tom, že správce daně stěžovateli nesdělil, že o odvolání nebude rozhodovat sám. Takovou povinnost daňový řád neukládá. Nedůvodnou shledal krajský soud také žalobní námitku, že správce daně nebyl schopen posoudit všechny údaje uvedené v odvolání. Odvolací finanční ředitelství se v napadeném rozhodnutí vypořádalo s tvrzeným porušením zásady proporcionality, přičemž bylo na stěžovateli, aby konkrétně namítal a dokládal porušení této zásady. K upřesnění svého tvrzení o porušení této zásady byl stěžovatel navíc v průběhu odvolacího řízení vyzván. Pokud konkrétně nenamítl ani nedoložil, že hodnota zastavených nemovitostí převyšuje výši jeho daňového nedoplatku, resp. netvrdil, že daňový nedoplatek lze zajistit jinak, nelze odvolacímu finančnímu ředitelství vytýkat, že se s obecným tvrzením stěžovatele vypořádalo tak, že shledalo postup správce daně jako přiměřený. V situaci, kdy byl zajišťován daňový nedoplatek ve výši cca 9 mil. Kč, se jeví zřízení zástavního práva k nemovitostem jako proporcionální a zcela na místě. Následně se krajský soud zabýval námitkou stěžovatele, že rozhodnutí o zřízení zástavního práva neobsahovalo odůvodnění týkající se toho, proč byl zvolen k zajištění daňových nedoplatků právě tento institut. Krajský soud sice v tomto ohledu stěžovateli přisvědčil, avšak uvedl, že tento nedostatek byl zhojen napadeným rozhodnutím. Krajský soud tedy neshledal důvody ke zrušení napadeného rozhodnutí. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v ust. § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti namítl, že rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství neobsahovalo platný elektronický podpis úřední osoby a krajský soud se zabýval pouze nicotností tohoto rozhodnutí, přičemž neposuzoval jeho nezákonnost. Stěžovatel poukázal na pochybení při dokazování, jelikož krajský soud doplnil dokazování a neumožnil mu vyjádřit se k provedeným důkazům. Dále vyjádřil nesouhlas se závěrem krajského soudu, že měl požádat o sdělení, kdo je v jeho věci úřední osobou. Taková povinnost stěžovateli z daňového řádu neplyne. Stěžovatel dále namítl, že součástí správního spisu měl být i protokol o nahlížení do spisu ze dne 30. 5. 2012, ze kterého by bylo zřejmé, že výkaz nedoplatků nebyl ve správním spise obsažen. Pokud krajský soud neměl k rozhodování všechny relevantní písemnosti, pak taková skutečnost představovala vadu řízení před krajským soudem. Stěžovatel dále označil za vadu odvolacího řízení, že mu nebylo sděleno, že o odvolání nebude rozhodovat správce daně, nýbrž odvolací finanční ředitelství. Správce daně tak nepostupoval v souladu s obvyklou správní praxí. Postup správních orgánů (časový harmonogram doručování a rozhodování správních orgánů) zasáhl do stěžovatelova práva na nahlédnutí do spisu a seznámení se s jeho obsahem. Podle názoru stěžovatele se krajský soud nezabýval žalobní námitkou, podle které byl správce daně povinen postupovat podle ust. § 113 odst. 2 daňového řádu a doplnit odvolací řízení o nezbytné úkony, např. zjistit a doložit hodnotu zastaveného majetku apod. Na podporu tohoto tvrzení uvedl, že v průběhu řízení o odvolání navrhl důkazní prostředek (posudek), který si měl správce daně opatřit a provést. Stěžovatel dále poukázal na nepřezkoumatelnost rozsudku v části, ve které se uvádí, že správce daně byl s věcí obeznámen a svůj názor na stěžovatelovo odvolání jasně vyslovil. Nepřezkoumatelný je podle stěžovatele i závěr krajského soudu týkající se zásady spolupráce a hospodárnosti, jelikož není řádně odůvodněn. K závěru krajského soudu týkajícího se proporcionality stěžovatel uvedl, že krajský soud nepřípustně rozšířil stěžovatelovo důkazní břemeno, pokud uvedl, že bylo na stěžovateli, aby doložil, že hodnota nemovitostí přesahovala výši zastavených pohledávek. Stěžovatel navíc dne 12. 6. 2012 doplnil své odvolání, a za důkazní prostředek k prokázání nepřiměřenosti zřízení zástavního práva označil posudek, kterým by se prokázala hodnota zastaveného majetku a který bylo nutné provést. Dále uvedl, že rozhodnutí o zřízení zástavního práva mohlo být vydáno pouze na základě správní úvahy, v průběhu které musela být poměřována hodnota dluhu s hodnotou zastavovaných nemovitostí, přičemž z vyjádření správce daně, stejně jako z vyjádření odvolacího finančního ředitelství, vyplývá, že test proporcionality nebyl ani jedním proveden. Takový postup považuje stěžovatel za rozporný s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle jeho názoru krajský soud porušil rozsah svého přezkumu, pokud uvedl, že zajišťování nedoplatku ve výši téměř 9 mil. Kč zřízením zástavního práva k několika nemovitostem se mu jeví jako proporcionální a zcela na místě. Stěžovatel vyjádřil také nesouhlas se závěrem krajského soudu, že byl v průběhu odvolacího řízení vyzván k upřesnění svého tvrzení o porušení zásady proporcionality a že odvolací finanční ředitelství zhojilo nedostatek odůvodnění rozhodnutí o zřízení zástavního práva tím, že potřebné náležitosti zahrnulo do napadeného rozhodnutí. Podle stěžovatele z napadeného rozhodnutí neplynulo nic o tom, že se rozhodnutí správce daně mění ve smyslu ust. § 116 odst. 1 písm. a) daňového řádu. Pokud by však odvolací finanční ředitelství skutečně doplnilo rozhodnutí o zřízení zástavního práva tímto posouzením, bylo by povinno s novými důvody stěžovatele seznámit a umožnit mu tak na ně reagovat. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek. Odvolací finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovilo souhlas se závěry krajského soudu. Podle něj nic nenasvědčuje tomu, že by napadené rozhodnutí nebylo platně podepsáno úřední osobou ve smyslu ust. § 12 daňového řádu. K námitce týkající se dokazování uvedlo, že stěžovatel neuvedl za jakých okolností a jakým způsobem bylo dokazování doplněno. Krajský soud v napadeném rozsudku neuvedl, že stěžovatel má povinnost požádat o sdělení, kdo je v jeho věci úřední osobou, pouze zmínil, že nemá pochyb o