7 As 57/2015 — Nejvyšší správní soud

7 As 57/2015- 80 - text  7 As 57/2015 - 84 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobců: a) Sdružení pro udržitelný rozvoj obce Chotíkov, se sídlem Chotíkov č 363, b) Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu, se sídlem Cejl 48/50, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Plzeňská teplárenská, a. s., se sídlem Doubravecká 2760/1, Plzeň, zastoupená JUDr. Robertem Vargou, advokátem se sídlem Vlastina 23, Plzeň, v řízení o kasačních stížnostech žalovaného a osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 2. 2015, č. j. 30 A 58/2013 – 187, t a k t o : I. Kasační stížnosti s e z a m í t a j í . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení. IV. Osobě zúčastněné na řízení s e v r a c í soudní poplatek ve výši 1.000 Kč, který bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám zástupce osoby zúčastněné na řízení JUDr. Roberta Vargy, advokáta, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. 2. 2015, č. j. 30 A 58/2013 – 187, zrušil rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje (dále jen „krajský úřad“) ze dne 26. 6. 2013, č. j. RR/932/13, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím krajský úřad částečně změnil rozhodnutí Městského úřadu Nýřany (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 18. 1. 2013, č. j. OV-Asc/1763/2013, kterým bylo vydáno stavební povolení na stavbu Závod na energetické využití komunálního odpadu Chotíkov (dále jen „ZEVO Chotíkov“), a ve zbytku rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud uvedl, že osoba zúčastněná na řízení v průběhu řízení o žalobě navrhla, aby krajský soud řízení přerušil podle ust. § 48 odst. 3 písm. a) s. ř. s., jelikož podala návrh na obnovu řízení o povolení stavby ZEVO Chotíkov. Podání návrhu na obnovu řízení bylo reakcí na rozsudek krajského soudu ze dne 25. 7. 2014, č. j. 30 A 176/2012 – 266, kterým bylo zrušeno rozhodnutí o umístění stavby vydané dne 15. 10. 2012 č. j. RR/3178/12, které bylo podkladem pro rozhodnutí o povolení stavby. Krajský soud odkázal na znění ust. § 48 odst. 3 písm. a) s. ř. s. s tím, že jak v řízení o umístění stavby, tak v řízení o vydání stavebního povolení dominuje jediná právní otázka týkající se výkladu námitky podjatosti a dopadu systémové podjatosti. Z důvodu procesní ekonomie upřednostnil řešení sporné otázky týkající se námitky podjatosti v soudním přezkumném řízení a neshledal důvod vyčkat na vyřešení stejné otázky v budoucnu v případně obnoveném řízení, ve kterém by krajský úřad byl se stejnou spornou otázkou stejně konfrontován. Dále krajský soud uvedl, že žalobce a) [dále jen „účastník řízení a)“] v odvolacím řízení namítal podjatost úředních osob zařazených do správního orgánu I. stupně a vznesl rovněž námitku podjatosti všech úředních osob krajského úřadu. Rovněž žalobce b) [dále jen „účastník řízení b)“] v odvolání uplatnil námitku podjatosti všech úředníků krajského úřadu, včetně pracovníků příslušného odboru i s jeho vedoucím a rovněž námitku podjatosti ředitele krajského úřadu (dále jen „ředitel“). Tytéž námitky zopakovali i v žalobách. Krajský soud v reakci na tyto námitky citoval závěry uvedené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2012, č. j. 1 As 89/2010 - 119, publ. pod č. 2802/2013 Sb. NSS (dále jen „usnesení rozšířeného senátu“), týkající se problematiky systémové podjatosti. V dané věci shledal, že postup, jakým byla vznesená námitka podjatosti řešena, má dva nedostatky. První nedostatek krajský soud spatřoval v postupu ministerstva pro místní rozvoj (dále jen „ministerstvo“), které mělo povinnost o námitce podjatosti ředitele rozhodovat usnesením a nikoliv pouze neformálním přípisem sdělit, že se na něho ust. § 14 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), nevztahuje. S tímto závěrem navíc krajský soud vyslovil nesouhlas, neboť pokud ředitel rozhodoval o námitce podjatosti vedoucího odboru regionálního rozvoje, nelze konstatovat, že se na výkonu pravomoci správního orgánu bezprostředně nepodílel. Druhý nedostatek krajský soud shledal v posouzení dopadu dohody o partnerství a spolupráci na Integrovaném systému nakládání s komunálními odpady v Plzeňském kraji (dále jen „dohoda o partnerství a spolupráci“). V této dohodě je obsažen závazek Plzeňského kraje poskytnout maximální součinnost směřující k realizaci zařízení na energetické využití směsných komunálních a podobně vhodných odpadů na území Plzeňského kraje, tedy ZEVO Chotíkov. Jelikož o odvolání rozhodoval krajský úřad, založil tento závazek důvod pochybovat o nepodjatosti příslušných pracovníků krajského úřadu. Krajský soud v návaznosti na úvahy rozšířeného senátu o možných výjimkách ze závěru o systémové podjatosti dodal, že stavba ZEVO Chotíkov není běžnou záležitostí, neboť jen málokterý projekt vzbudil v Plzeňském kraji takovou pozornost z hlediska mediálního zájmu, množství individuálních připomínek, zájmu ekologických spolků a z hlediska těsného výsledku místního referenda. Krajský úřad proto nemohl rozhodovat o odvolání účastníka řízení a) a b) pro vyloučení všech jeho úředních osob a požadavek na postup podle ust. § 131 odst. 4 správního řádu byl zcela důvodný. Dalšími námitkami se krajský soud s ohledem na výše uvedené nezabýval. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala v zákonné lhůtě kasační stížnost jak osoba zúčastněná na řízení [dále jen „stěžovatel a)“], tak krajský úřad [dále jen „stěžovatel b)“]. Stěžovatel a) podal kasační stížnost z důvodů uvedených v ust. § 103 odst. 1 písm. a), c) a d). V kasační stížnosti namítal, že krajský soud měl na základě jeho návrhu přerušit řízení o žalobě, a pokud tak neučinil, zatížil řízení vadou mající za následek nezákonnost napadeného rozsudku. Tuto námitku odůvodnil principem subsidiarity rozhodování správních soudů a minimalizace zásahu soudů do výkonu veřejné správy. Ust. § 48 odst. 3 písm. a) s. ř. s. má být podle stěžovatele a) vykládáno extensivně, tzn. že soud přeruší řízení vždy, jsou-li pro to vytvořeny zákonné podmínky a návrh není zjevně bezdůvodný. V jiném případě by hrozila libovůle soudu, která by mohla zasáhnout do legitimního očekávání účastníků řízení. Dále stěžovatel a) brojil proti závěru krajského soudu vyslovenému ve vztahu k postupu ministerstva při rozhodování o namítané podjatosti ředitele. Podle stěžovatele a) přípis ministerstva po obsahové stránce splňuje požadavky vyplývající z ust. § 14 správního řádu, přičemž pouhý nedostatek formy nemůže mít za následek nezákonnost rozhodnutí. Z hlediska věcného pak krajský soud ministerstva vytýkal pouze to, že jeho závěr byl překonán novější judikaturou Nejvyššího správního soudu. Tu však ministerstvo v době svého rozhodování znát nemohlo. V další stížní námitce vyjádřil nesouhlas se závěrem krajského soudu, že i na ředitele se vztahuje ust. § 14 správního řádu, polemizoval s tím, zda se ředitel podílel na výkonu pravomoci správního orgánu bezprostředně a nesouhlasil se závěrem krajského soudu, který tuto bezprostřednost dovodil z toho, že ředitel rozhodoval o námitce podjatosti vznesené proti vedoucímu odboru regionálního rozvoje. Hledisky, která vyplývají z usnesení rozšířeného senátu, podle kterého svoji roli může hrát i konkrétní institucionální uspořádání orgánu územního samosprávného celku a jeho velikost, se krajský soud nezabýval, a proto je napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Stěžovatel a) se rovněž zabýval povahou dohody o partnerství a spolupráci, které se Plzeňský kraj účastnil jako samosprávná korporace s tím, že v rámci svých kompetencí a možností poskytne maximální součinnost. Nejednalo se o první případ, kdy Plzeňský kraj v rámci své zákonem stanovené působnosti (např. při zpracování plánu odpadového hospodářství a při schvalování územního plánu) této stavbě vyjádřil přímo či nepřímo podporu. Je proto patrné, že Plzeňský kraj a stěžovatel b) jako jeho orgán, mají zájem na tom, aby plán odpadového hospodářství na daném území řádně fungoval. Výkon samostatné působnosti přitom nikdy nemůže zasahovat do výkonu působnosti veřejné. Podle usnesení rozšířeného senátu nelze za systémové riziko podjatosti bez dalšího považovat to, že rozhodnutí orgánu územně samosprávného celku bude mít na tento celek dopad. Krajský soud se také nevypořádal s otázkou, že stěžovatel b) nemá na stěžovateli a) žádný majetkový podíl. Závěr krajského soudu proto stěžovatel a) považoval za zkratkovitý, pokud nebyl vysvětlen vztah stěžovatele b) k Plzeňskému kraji a jeho vztah k dohodě o partnerství a spolupráci. V poslední námitce pak broji