1 Afs 308/2015 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 308/2015- 51 - text pokračování 1 Afs 308/2015 - 56 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: Kortek, s. r. o., se sídlem Blažim 114, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 7. 2013, čj. 17672/13/5000-14302-704601, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 11. 2015, čj. 15 Af 143/2013 – 52, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Finanční úřad v Žatci (dále jen „správní orgán I. stupně“) zahájil u žalobce dne 22. 8. 2011 daňovou kontrolu na dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2008 a 2009, a na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2008 a 4. čtvrtletí roku 2009. V průběhu daňové kontroly zjistil, že žalobce ve zdaňovacím období 1. čtvrtletí roku 2009 pořídil zboží z jiného členského státu EU včetně montáže v hodnotě základu daně 1.189.491 Kč, kterým byly vybaveny prostory kuchyně a dvou koupelen v nemovitosti (rodinném domu č. p. 114 v obci Blažim), jež byla do 30. 12. 2009 ve vlastnictví žalobce. Daň z tohoto plnění ve výši 226.003 Kč uvedl v podaném daňovém přiznání na řádku 3 a současně si uplatnil nárok na odpočet daně v plné výši na řádku 43. Předmětná plnění žalobce zaúčtoval jako technické zhodnocení majetku, ve skutečnosti se však dle jeho názoru jednalo o náklady na opravu. Správce daně ovšem vzhledem k žalobcem předloženým daňovým dokladům, jeho vyjádření a zjištění po provedeném místního řízení dospěl k závěru, že se jednalo o technické zhodnocení majetku dle § 78 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném v rozhodném období. Předmětná nemovitost byla na základě kupní smlouvy ze dne 1. 12. 2009 převedena do vlastnictví jednatele žalobce. Z tohoto důvodu došlo dle správce daně ke změně účelu použití technického zhodnocení majetku, a mělo proto dojít k úpravě odpočtu daně z takto pořízeného majetku ve smyslu § 78 zákona o dani z přidané hodnoty. Žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že se jednalo o opravu majetku, nikoliv o technické zhodnocení. [2] Správce daně tedy vydal dne 8. 8. 2012 dodatečný platební výměr čj. 49514/12/203971502390, kterým žalobci doměřil daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2009 ve výši 180.802 Kč a uložil mu povinnost uhradit penále ve výši 20 % z doměřené daně, tedy ve výši 36.160 Kč. [3] K odvolání žalobce žalovaný v záhlaví specifikovaným rozhodnutím změnil rozhodnutí správce daně tak, že zvýšil žalobci doměřenou daň na částku 226.003 Kč a zvýšil také penále na částku 45.200 Kč. Správce daně totiž pochybil při výpočtu úpravy odpočtu daně v tom, že nezohlednil i rok, ve kterém byla úprava provedena, a vyměřil tak daň i penále v nižší částce. Jiná pochybení správce daně žalovaný neshledal. II. Rozsudek krajského soudu [4] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou krajský soud jako nedůvodnou zamítl. Neztotožnil se tak s žalobní námitkou, že správce daně zbavil žalobce práva předkládat a navrhovat důkazní prostředky k rozptýlení jeho pochybností. Naopak dospěl k závěru, že správce daně žalobce dostatečně informoval a vyzýval k prokázání jeho tvrzení ohledně provedení opravy předmětné nemovitosti. Ačkoliv byl žalobce při ústním jednání dne 11. 5. 2012 upozorněn, že stále neprokázal svá tvrzení, žádné nové skutečnosti neuvedl ani neoznačil nové důkazní prostředky. Krajský soud tak shodně se správními orgány uzavřel, že se jednalo o technické zhodnocení majetku dle § 33 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, konkrétně došlo k modernizaci a rekonstrukci nemovitosti. [5] Dále se krajský soud zabýval časovým určením vzniku povinnosti provést úpravu odpočtu daně z přidané hodnoty v souvislosti se změnou použití majetku podle § 78 odst. 8 zákona o dani z přidané hodnoty. Soud vycházel z odst. 12 tohoto ustanovení, který hovoří o převodu nemovitosti jako o rozhodném časovém okamžiku. K převodu vlastnictví dochází dnem vkladu vlastnického práva nabyvatele (intabulací) do katastru nemovitostí dle zvláštního předpisu. Odmítl tak argumentaci žalobce ustanovením § 21 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty, neboť zákon spojuje vznik povinnosti upravit odpočet daně s daňovým přiznáním za poslední zdaňovací období roku, ve kterém nastala rozhodná skutečnost – změna účelu použití majetku  a přitom vůbec nepoužívá pojem „uskutečnění zdanitelného plnění“ ve smyslu § 21 odst. 4. Soud se proto, byť veden jiným právním názorem, ztotožnil se závěrem žalovaného, že právní účinky vkladu práva do katastru nemovitostí nastaly dne 30. 12. 2009, neboť z kupní smlouvy ze dne 1. 12. 2009 vyplývá, že k tomuto dni byl návrh na vklad doručen katastrálnímu úřadu. Žalobce tak byl povinen provést úpravu odpočtu daně v daňovém přiznání za 4. čtvrtletí roku 2009. III. Argumentace kasační stížnosti [6] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, ve které navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil, a to ze tří hlavních důvodů. [7] Prvním důvodem jsou podstatná porušení daňového řádu ze strany žalovaného, které stěžovatel spatřuje ve spojení jednotlivých porušení v celém daňovém řízení. Krajský soud nevyhodnotil jednotlivá porušení ve vzájemném kontextu a s přihlédnutím k ústavním mezím uplatňování vrchnostenské moci. Není v souladu se základními principy správy daní, že správce daně nejprve prokáže principiální neznalost platné právní úpravy – když požaduje prokázání, proč nebyl uplatněn poměrný nárok na odpočet, přestože jde o jasný případ pro krácený nárok  a dále profesionální omezení nahrazuje razantními, nicméně nekonkrétními výzvami, a některé argumenty uvede poprvé až ve zprávě o daňové kontrole. Dominantním rysem výzev adresovaných stěžovateli bylo zdůraznění povinnosti prokázat a potlačení specifikace toho, co má být prokázáno. Jednoduchým důkazem pro toho, kdo bude zákonnost tohoto postupu hodnotit, je, aby se pokusil na každou jednotlivou výzvu odpovědět jako by byl v pozici daňového subjektu a měl k dispozici fotodokumentaci, kterou si pořídil před zahájením prací. Po žádném rozumném podnikateli nelze oprávněně požadovat, aby i po ukončení místního šetření (na kterém správce daně neuvedl, jaké má pochybnosti) nadále uchovával dokumentaci, kterou podle právních předpisů vést nemusí, pro případ, že by u nějaké další daňové kontroly musel něco prokazovat. Zpráva o daňové kontrole nebyla tím, čím má podle daňového řádu být, ale v daném případě byla dalším úkonem daňové kontroly, neboť o některých argumentech  konkrétně o reakci na argumenty uvedené ve vyjádření stěžovatelky ze dne 28. 5. 2015 (pozn. NSS: správně se jedná o 28. 5. 2012) – se stěžovatel dozvěděl až ze zprávy o daňové kontrole. [8] Druhým důvodem pro zrušení napadeného rozsudku je nesprávné posouzení právní otázky, zda v daném případě byly splněny stanovené podmínky pro doměření daně, resp. jestli skutečně šlo o technické zhodnocení majetku. Stěžovatel nejprve považuje za nutné ujasnit, co je v daném případě tvrzení a co je předmětem dokazování. Stěžovatel tvrdil (mlčky), že mu nevznikla povinnost upravit dříve uplatněný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty u daňových dokladů týkajících se koupelny a kuchyně. Toto své tvrzení měl v daňovém řízení prokázat. Povinnost upravit uplatněný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty u pořízení či technického zhodnocení dlouhodobého majetku nemá žádnou souvislost s účetnictvím. Účetnictví tak zde není ani tvrzením, ani předkládaným důkazem, pouze indicií správce daně k pochybnosti o pravdivosti tvrzení stěžovatele. Zobrazení předmětu účetnictví se však nezmění ani v případě, pokud by předmětné faktury byly účtovány do nákladů; po prodeji totiž i hodnota celé stavby, včetně předmětných faktur vstoupila do nákladů. Správce daně je povinen prokázat nevěrohodnost v tomto případě záznamní povinnosti pro sestavení přiznání k dani z přidané hodnoty (viz vyjádření stěžovatele ze dne 28. 5. 2012). [9] Stěžovatel vysvětlil, že pořízení vybavení kuchyně a dvou koupelen nepředstavovalo technické zhodnocení nemovitosti, jak je definuje § 33 zákona o daních z příjmů, s přihlédnutím ke stavebnímu zákonu a k § 47 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 500/1992 Sb. Nešlo totiž o nástavbu, přístavbu, stavební úpravy, rekonstrukci ani o modernizaci. Umístnění skříněk v kuchyni bylo zjevně náhradou jiných, neboť by bylo absurdní předpokládat, že by existovala funkční kuchyně bez skříněk a jen se spotřebiči uvedenými ve správci daně předloženém znaleckém posudku. Instalace nových předmětů v koupelnách není sama o sobě důka