1 As 272/2015 — Nejvyšší správní soud

1 As 272/2015- 75 - text pokračování 1 As 272/2015 - 78 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: Mgr. R. K., zastoupen JUDr. Ing. Jiřím Špeldou, advokátem se sídlem Šafaříkova 666/9, Hradec Králové, proti žalované: Církev československá husitská, se sídlem Wuchterlova 523/5, Praha 6, zastoupena JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem Opletalova 5, Praha 1, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalované, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2015, čj. 3 A 19/2015 – 27, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalobce j e p o v i n e n zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 4.114 Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., advokáta se sídlem Opletalova 5, Praha 1, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Ing. Jiřímu Špeldovi, advokátovi se sídlem Šafaříkova 666/9, Hradec Králové, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 8.228 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Dne 25. 11. 2014 požádal žalobce Ústřední radu žalované o poskytnutí informace dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, konkrétně o zaslání kompletních audio nahrávek z celého průběhu Generální synody duchovenstva konané dne 17. 10. 2014 a VII. sněmu žalované konaného 17. 10. 2014 – 18. 10. 2014, a to včetně příloh a pomocných materiálů. Vzhledem k tomu, že žalovaná na jeho žádost nereagovala, zaslal jí žalobce „Urgenci žádosti o poskytnutí informace“ ze dne 6. 1. 2015. [2] Žalobce podal dne 11. 2. 2015 ke krajskému soudu žalobu na ochranu proti nečinnosti žalované, neboť neodpověděla na jeho žádost ani na urgenci žádosti. Navrhl proto, aby soud ústřední radě žalované nařídil o žádosti žalobce rozhodnout a poskytnout mu požadovanou informaci. [3] Městský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť dospěl k závěru, že žalovaná není povinným subjektem dle § 2 zákona o svobodném přístupu k informacím. Je totiž nesporné, že žalovaná není státním orgánem, územním samosprávným celkem ani jejich orgánem a není ani oprávněna vrchnostensky působit v oblasti veřejné správy. Na základě rozboru judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu nelze žalovanou považovat ani za veřejnou instituci. II. Důvody kasační stížnosti [4] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, ve které navrhl, aby ho Nejvyšší správní soud zrušil z důvodu jeho nezákonnosti dle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) a nepřezkoumatelnosti dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Zároveň navrhl, aby soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek. [5] Stěžovatel namítl, že při hodnocení povahy žalované jako veřejné instituce nevzal soud v úvahu, že na základě evidence vedené Ministerstvem kultury ČR může žalovaná jako církev vyučovat a vychovávat nejenom ve vlastních školách či jiných zařízeních, ale i vyučovat náboženství na školách státních, pověřit osoby vykonávající duchovní činnost k výkonu této činnosti v ozbrojených složkách, ve vězeňství, v místech, kde se vykonává ochranná léčba a ochranná výchova, či konat obřady, při nichž jsou uzavírány sňatky na roveň postavené sňatkům před orgánem veřejné moci provádějícím sňateční obřad v přítomnosti matrikáře. Uvedené nemůže svědčit o soukromoprávním charakteru žalované. [6] Dále je třeba zohlednit, že provoz žalované je hrazen z veřejných zdrojů. O veřejném účelu žalované svědčí také její působení ve školství, vězeňství, armádě, nemocnicích apod. Stát taktéž určitým způsobem v § 5 zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), reguluje způsob vzniku žalované. Státní dohled nad činností je v mezích Listiny a zákona o církvích a náboženských společnostech; stát musí dohlížet, zda nedochází k ohrožování veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví atd. [7] Stěžovatel se tedy neztotožňuje s tím, že by u žalované měly výrazně převyšovat rysy soukromoprávní. Městský soud posuzoval jen omezené znaky, či je posoudil neúplně, což jej vedlo k nesprávnému závěru, který nezobrazuje skutečný stav věci, a jeho rozhodnutí je možno hodnotit i jako nepřezkoumatelné. [8] Závěr, že žalovaná je povinna poskytnout stěžovateli informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím je i ústavně konformní, neboť právo na informace je zakotveno v čl. 17 odst. 1 Listiny a i s tím související průlom do autonomie žalované je předvídaný v čl. 16 odst. 4 Listiny. Stěžovatel na závěr poznamenal, že byl řádným účastníkem jednání žalované, z nichž požaduje informace, a požadované nahrávky mu jsou třeba k ochraně jeho práv, neboť při jednání došlo k zásahu do nich. III. Vyjádření žalované ke kasační stížnosti [9] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. [10] Upozornila, že její oprávnění k výkonu zvláštních práv dle § 7 odst. 1 zákona o církvích a náboženských společnostech (např. oprávnění vyučovat na veřejných školách) v konečném důsledku znamenají, že věřící Církve československé husitské mají právo přijímat duchovní pomoc a doprovázení své církve také ve specifických životních situacích, jako při výkonu trestu, v armádě apod. Nezakládají však žalované žádnou veřejnoprávní pravomoc. [11] Pokud jde o hrazení provozu žalované z veřejných prostředků, stěžovatel v kasační stížnosti neidentifikoval, o jaké prostředky se jedná. Prostředky poskytované žalované podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) nepředstavují nástroj financování církve ze státního rozpočtu, ale plnění poskytované státem v rámci majetkového vyrovnání mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi. [12] V souvislosti se stěžovatelem zmiňovaným působením žalované ve školství, vězeňství, armádě, v nemocnicích atd. žalovaná uvedla, že není v těchto institucích přítomna jako někdo, kdo má veřejnoprávní pravomoc či možnost rozhodovat o subjektivních veřejných právech. [13] Žalovaná také odmítla, že by stát mohl zasahovat do vzniku církví a náboženských společností takovým způsobem, který by charakterizovat žalovanou jako veřejnou instituci. Dvoufázový vznik právnické osoby (soukromoprávní jednání a na něj navazující úkon orgánu veřejné moci) je v současnosti zcela typický. Žalovaná si není vědoma, že by nad ní stát vykonával jakýkoliv dohled či dozor, to by bylo v přímém rozporu s čl. 16 odst. 2 Listiny. Charakter veřejné instituce nedává církvi skutečnost, že ji může stát zrušit. Dále žalovaná poukazuje na bohatou judikaturu Ústavního soudu týkající se autonomie církví a náboženských společností. [14] Žalovaná se ztotožňuje se závěry napadeného rozsudku; pouze nesouhlasí s tvrzením, že účel žalované je rámcově vymezen v čl. 15 a 16 Listiny, tedy že slouží k výkonu svobody náboženského vyznání, což je znak svědčící pro veřejnoprávní instituci. Odkázala proto na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/02, kde se výslovně hovoří o soukromoprávní podstatě církví a náboženských společností. IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [15] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná. [16] O návrhu na přiznání odkladného účinku Nejvyšší správní soud nerozhodoval, neboť bezodkladně rozhodl o samotné kasační stížnosti. [17] Kasační stížnost není důvodná. [18] Předmětem přezkumu je rozhodnutí městského soudu o zamítnutí žaloby na ochranu proti nečinnosti žalované spočívající v nereagování na žádost stěžovatele o poskytnutí informace. Spornou je v posuzované věci otázka, zda je žalovaná správním orgánem, který má podle žalobního tvrzení povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení (§ 79 odst. 2 s. ř. s.). Je tedy třeba posoudit, zda je žalovaná povinným subjektem dle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím a má tak povinnost poskytovat informace podle tohoto zákona. V opačném případě totiž žalovaná nebude správním orgánem, proti jehož nečinnosti by bylo možno se bránit žalobou dle § 79 a násl. s. ř. s. [19] Podle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím „[p]ovinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány, územní samosprávné celky a jejich or