10 Ads 176/2015 — Nejvyšší správní soud

10 Ads 176/2015- 46 - text 10 Ads 176/2015 - 49 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Daniely Zemanové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobce: Fond ohrožených dětí, spolek, se sídlem Na Poříčí 1038/6, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 2. 2014, čj. 2013/74799-231/3, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 2015, čj. 30 A 51/2014-129, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru sociálních věcí (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 14. 10. 2013, čj. SV/3580/13, byla žalobci uložena pokuta 160 000 Kč za správní delikt podle § 59f odst. 2 písm. b) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, neboť dle názoru správního orgánu prvního stupně žalobce v rozporu s § 19a odst. 2 zprostředkoval pěstounskou péči podle § 19a odst. 1 písm. d) téhož zákona. Správní orgán prvního stupně dále žalobci uložil náhradu nákladů řízení 1 000 Kč. Odvolání žalobce žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl a napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. [2] Uvedeného deliktu se měl žalobce dopustit tím, že zprostředkoval kontakt mezi nezletilou M. Č. a M. P., u níž bylo následně zřízeno detašované pracoviště zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc a která dne 11. 4. 2013 podala k soudu návrh na svěření nezletilé do pěstounské péče. Dále žalobce zprostředkoval kontakt mezi nezletilými T., T., D. a L.. s manželi N.. U nich žalobce nezletilé děti ponechal od 28. 12. 2012 do 31. 12. 2012, ačkoli byly rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 18. 3. 2011, čj. 11 P 251/2008-195, svěřeny do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc Klokánek Janovice nad Úhlavou. Dne 31. 12. 2012 žalobce u manželů N. ve S. v Č. zřídil detašované pracoviště zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc – Klokánek rodinného typu. Účelem vytvoření tohoto tzv. rodinného Klokánku přitom mělo být umístění nezletilých sourozenců H. do náhradní rodinné péče manželů N.. [3] Krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že nebylo prokázáno, zda žalobce vyhledával osoby vhodné stát se pěstouny ve smyslu § 19 odst. 1 písm. d) zákona o sociálně právní ochraně dětí. Krajský soud dovodil, že „[s]kutkové podstaty správních deliktů nelze vykládat extenzívně v neprospěch obviněného. Správní delikt podle § 59f odst. 2 písm. b) zákona o sociálně právní ochraně dětí lze spáchat pouze neoprávněným zprostředkováním osvojení nebo pěstounské péče, nikoli jiné formy péče o nezletilé děti. Žalobce tudíž nelze vinit z porušení § 19 odst. 1 písm. d) zákona č. 359/1999 Sb., pokud existují důvodné pochybnosti, že se mohlo jednat o jinou formu péče o děti, v daném případě tvrzené přemístění do detašovaného pracoviště Klokánku.“ Krajský soud dále uvedl, že „[a]rgument, že v obou případech následoval později návrh pracovníků detašovaných pracovišť Klokánku na pěstounskou péči, sám o sobě nestačí, neboť žalobce vcelku logicky zdůvodnil, že toto přímo nesouviselo se zřizováním sporných detašovaných pracovišť, nýbrž s pozdější změnou právního postavení většího množství Klokánků rodinného typu  s jejich rušením a se snahou žalobce zachovat rodinný charakter péče dětem v těchto zařízeních.“ Žalovaný se dle krajského soudu nijak nevyrovnal s výpovědí svědkyně P., která uvedla, že delší dobu uvažovala o zřízení Klokánku rodinného typu a že na formě péče jí nezáleželo. V případě nezletilých dětí H. v napadeném rozhodnutí zcela absentuje označení konkrétních důkazů, prokazujících, že žalobce usiloval právě o zprostředkování pěstounské péče. Pro závěr, že předmětná zařízení neplnila svůj zákonný účel pak dle krajského soudu „chybí ve správním spise dostatek podkladů, např. srovnání, nakolik fungovala sporná zařízení odlišně od ostatních Klokánků rodinného typu.“ II. Argumenty kasační stížnosti a vyjádření žalobce [4] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti proti tomuto usnesení uvedl, že z obsahu správního spisu jasně vyplývá zneužití institutu zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc dle § 42 zákona o sociálně právní ochraně dětí. V těchto zařízeních není péče poskytována na základě kompatibility klienta a zaměstnanců zařízení, nýbrž jsou zde umísťovány všechny děti ve stavu bezprostředního ohrožení nebo potřebující okamžitou pomoc. Nadto jde o péči krátkodobou. Právě povinnost přijmout každé potřebné dítě, krátkodobost krizové péče a intenzivní spolupráce s orgány sociálně právní ochrany dětí jsou klíčovými aspekty těchto zařízení. Ze skutečností obsažených ve správním spisu však vyplývá, že zájemci o pěstounskou péči si do Klokánku Janovice nad Úhlavou chodili děti „vybírat“ a po „úspěšném výběru“ otevřeli zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc ve své domácnosti a dítě přijali (v případě manželů N. jim děti byly předány dokonce ještě před zahájením provozu takového zařízení). Nadto zákon o sociálně právní ochraně dětí pojem „rodinné Klokánky“ či „rodinné zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc“ neznal a nezná. [5] Žalobci přitom muselo být známo, že s účinností zákona č. 401/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, od 1. 1. 2013, byly zpřísněny podmínky pro provozování zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, přičemž běžné domácnosti tyto podmínky zpravidla nesplňují. Zřizování těchto zařízení v domácnostech proto nemělo jiný účel, než obejití zákonného zprostředkování pěstounské péče vytvořením postavení „osoby dítěti blízké“ skrze faktickou péči. Ve vztahu k výpovědi svědkyně P. stěžovatel uvedl, že v kontextu ostatních podkladů se její tvrzení, dle něhož jí na formě péče nezáleželo, nejevilo jako významné. Výslech manželů N., jakož i paní T. (zaměstnankyně žalobce) považuje stěžovatel i nadále za rozporný s principem procesní ekonomie. [6] Žalobce v době spáchání projednávaných skutků disponoval pouze pověřením k vyhledávání fyzických osob vhodných stát se osvojiteli či pěstouny a bez vazby ke konkrétním dětem je oznamovat obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností. Toto pověření bylo žalobci dne 18. 8. 2014 odňato právě proto, že zprostředkovával náhradní rodinnou péči. Pověření k vyhledávání dětí vyžadujících náhradní rodinnou péči [§ 48 odst. 2 písm. h) zákona o sociálně právní ochraně dětí] žalobci nikdy uděleno nebylo. Přesto v této souvislosti vedl vlastní evidenci a tuto péči zprostředkovával. [7] Závěrem stěžovatel k podpoře svého názoru, dle něhož se žalobce vytýkaných deliktů dopustil, poukázal na rozsudek ze dne 16. 5. 2012, čj. 3 Ads 144/2011-163, č. 2662/2012 Sb. NSS, v němž Nejvyšší správní soud dovodil, že osoby pověřené výkonem sociálně právní ochrany dětí mohou vykonávat sociálně právní ochranu dětí pouze na základě a v rozsahu svého pověření explicitně vymezeného zákonem. Stěžovatel taktéž podotkl, že ve skutkově obdobné věci bylo před Nejvyšším správním soudem vedeno řízení pod sp. zn. 2 Ads 176/2015. [8] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [9] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že v projednávaných případech byly děti svěřeny do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, která představují zcela jiný institut, než kterým je pěstounská péče. Tzv. rodinné Klokánky, zřizované v domácnostech zaměstnanců žalobce, sloužily dětem zůstávajícím v Klokáncích déle než rok bez perspektivy brzké změny. Jejich smyslem bylo zajistit dětem péči přímo v rodině a nikoli zprostředkovat péči pěstounskou. Není přitom pravdou, že by zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc poskytovala dle úpravy platné v roce 2012 pouze krátkodobou péči. Dle § 46 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, v tehdy platném znění, totiž péče v těchto zařízeních měla přednost před péčí ústavní, aniž by pobyt v nich byl časově omezen. Dle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 do účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, pak tato péče mohla trvat po stejnou dobu jako péče ústavní, tj. tři roky s možností prodloužení. Posledně citované ustanovení ve znění do konce roku 2012 zároveň rozlišovalo mezi zařízeními poskytujícími „rodinnou péči“, která měla přednost před výchovou ústavní, a dalšími zařízeními pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Není proto pravdou, že by zákon neznal zařízení rodinného typu. Nepravdivé je i tvrzení, dle něhož v důsledku přijetí novely zákona o sociálně právní ochraně dětí č. 401/2012 Sb. mělo dojít k zániku rodinných Klokánků. Naopak sedm takových Klokánků získalo