10 Ads 207/2015

Žalobce požádal o invalidní důchod dle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Žalovaná rozhodnutím ze dne 26. 6. 2014 žádost zamítla, neboť žalobce nezískal potřebnou dobu pojištění ke dni 31. 3. 2014, k němuž byl uznán invalidním.

Proti rozhodnutí žalované podal žalobce námitky, které byly zamítnuty v záhlaví uvedeným rozhodnutím žalované.

Žalobu proti rozhodnutí žalované Krajský soud v Ostravě zamítl.

Krajský soud si vyžádal odborný posudek Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí. Na základě posudku a jeho doplnění uzavřel stejně jako žalovaná v napadeném rozhodnutí, že žalobce byl k datu jeho vydání invalidní v invaliditě I. stupně dle § 39 odst. 1 a 2 písm. a) zákona o důchodovém pojištění, „přičemž datum vzniku invalidity bylo stanoveno na 31. 3. 2014“.

Krajský soud současně konstatoval, že za rozhodné období se žalobci nepodařilo naplnit druhou podmínku pro vznik nároku na invalidní důchod dle § 38 písm. a) zákona o důchodovém pojištění, tj. potřebnou dobu pojištění dle § 40 odst. 1 písm. f) a odst. 2 citovaného zákona.

Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, v níž požádal o ustanovení právního zástupce. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2015, čj. 10 Ads 207/2015-21, byl stěžovateli zástupce ustanoven. V doplnění kasační stížnosti pak stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu v celém rozsahu.

Stěžovatel jako důvod podání kasační stížnosti uvedl svůj zdravotní stav, který jej limituje v hledání a výkonu pracovní činnosti, přičemž výkon pracovní činnosti je zároveň podmínkou pro získání nároku na invalidní důchod. Vzhledem k tomu, že si nemůže najít práci, nemůže se ani účastnit jako poplatník sociálního pojištění, v důsledku čehož není v jeho možnostech dosáhnout zákonem stanovené doby pojištění. Stěžovatel zároveň navrhl uhrazení zbývající části pojištění formou splátek v době po přiznání invalidního důchodu.

Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukázala na schopnost stěžovatele při svém zdravotním postižení částečně pracovat, čímž by stěžovatel mohl splnit podmínku chybějící doby pojištění. Dále žalovaná nesouhlasila s návrhem stěžovatele na úhradu zbývající části pojištění formou splátek v době po přiznání invalidního důchodu, neboť to neumožňují platné předpisy.

Stěžovatel na vyjádření žalované reagoval tvrzením, že „tento názor je mimo realitu skutečného života a vyznačuje se přehnaným formalismem.“ Zároveň stěžovatel podotkl, že existuje institut zmírnění tvrdosti zákona.

Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost je přípustná, má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů; zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

Kasační stížnost není důvodná.

K námitce týkající se nemožnosti splnění podmínky pro vznik nároku na invalidní důchod dle § 38 písm. a) zákona o důchodovém pojištění Nejvyšší správní soud uvádí, že neshledal nezákonnost v jejím posouzení krajským soudem. Krajský soud vyšel ze spisu žalované a v souladu s ním a relevantní právní úpravou konstatoval, že na stěžovatelovu věc se uplatní § 40 odst 1 písm. f) citovaného zákona, který normuje, že „[p]otřebná doba pojištění pro nárok na invalidní důchod činí u pojištěnce […] ve věku nad 28 let pět roků.“, a odst. 2 téhož ustanovení, dle něhož „[u] pojištěnce staršího 38 let se podmínka potřebné doby pojištění pro nárok na invalidní důchod považuje za splněnou též, byla-li tato doba získána v období posledních 20 let před vznikem invalidity; potřebná doba pojištění činí přitom 10 roků.“

V odůvodnění napadeného rozsudku je dostatečně vysvětleno, že stěžovatel nesplnil započitatelnou dobu pojištění. Krajský soud z osobního listu důchodového pojištění stěžovatele zjistil, že v období od 31. 3. 2004 do 30. 3. 2014 získal žalobce pouze 3 roky pojištění, a v období od 31. 3. 1994 do 30. 3. 2014 pouze 3 roky a 357 dnů pojištění. Je patrné, že tyto doby pojištění nenaplní požadavky stanovené v § 40 odst. 1 písm. f), ani v § 40 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Krajský soud tedy posoudil splnění potřebných dob pojištění v souladu se zákonem.

Ke stěžovatelově připomínce institutu zmírnění tvrdosti zákona Nejvyšší správní soud podotýká, že byť by se snad jednalo o kasační námitku, nemohl by ji věcně posoudit. Jde o nepřípustnou novou skutečnost, která nebyla uplatněna v řízení před krajským soudem (§ 104 odst. 4 s. ř. s.). Pro úplnost je nutno uvést, že i pokud by tomu tak nebylo, Nejvyšší správní soud nemá pravomoc k řízení o odstranění tvrdosti zákona. Toto řízení může proběhnout až poté, kdy soud vysloví, zda napadené rozhodnutí je či není v souladu se zákonem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2012, čj. 6 Ads 150/2011-65).

Kasační námitky uplatněné stěžovatelem Nejvyšší správní soud za opodstatněné neshledal a ani z přezkumu dle § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., který Nejvyšší správní soud provádí z úřední povinnosti, nevyplynul důvod pro zrušení napadeného rozsudku krajského soudu. Kasační stížnost stěžovatele byla proto v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. větou poslední zamítnuta.

O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalované, které by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jí v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení.

Stěžovateli byl usnesením zdejšího soudu ze dne 11. 11. 2015, čj. 10 Ads 207/201521, ustanoven zástupce Mgr. Štěpán Řiháček, advokát se sídlem Pionýrská 15, Brno. Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci stěžovatele odměnu za tři úkony právní služby (první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, sepsání kasační stížnosti a repliky k vyjádření žalované) podle § 11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a to za každý úkon právní služby ve výši 1000 Kč [srov. § 9 odst. 2 a § 7 bod 3. advokátního tarifu] a náhradu hotových výdajů paušální částkou za každý úkon právní služby ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 3 advokátního tarifu). Jelikož ustanovený zástupce není plátcem DPH, zdejší soud mu částku odpovídající dani z přidané hodnoty nepřiznal. Celkem činí odměna ustanoveného zástupce 3900 Kč a bude mu vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.