10 Afs 267/2015 — Nejvyšší správní soud

10 Afs 267/2015- 39 - text 10 Afs 267/2015 - 42 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Daniely Zemanové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobce: Ing. K. B., zast. JUDr. Janou Suchou, advokátkou se sídlem Záhřebská 33, Praha 2, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 21. 10. 2011, čj. 12524/11-1500-105418, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2015, čj. 10 Af 75/201146, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2015, čj. 10 Af 75/201146, se ruší. II. Žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 21. 10. 2011, čj. 12524/11-1500-105418, se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] V rámci mezinárodní pomoci při vymáhání finančních pohledávek dne 10. 3. 2009 daňová správa Švédska (dožadující orgán) požádala Ministerstvo financí (dožádaný orgán) o vymáhání daňových nedoplatků žalobce na komunální a státní dani ve výši 1 534 708 švédských korun (SEK). Ministerstvo financí podle § 2 odst. 4 zákona č. 191/2004 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek, pověřilo provedením úkonů při uskutečňování dožádané mezinárodní pomoci při vymáhání této pohledávky Finanční úřad pro Prahu 1 (dále jen „správce daně“). [2] Výzvou ze dne 15. 7. 2009 správce daně vyzval žalobce k zaplacení nedoplatku na dani ve výši 3 659 389 Kč v náhradní lhůtě. Dne 23. 7. 2009 žalobce správci daně sdělil, že daňový nedoplatek plánuje urychleně zaplatit přímo u daňové správy Švédska. Dne 17. 8. 2009 dožadující orgán sdělil českému správci daně, že vymáhaný dluh na dani byl v důsledku platby od žalobce snížen na částku 1 459 162 SEK. K dotazu správce daně pak ještě dne 24. 8. 2009 dodal, že v letech 2001 až 2004 žalobci vznikl celkový dluh na dani ve výši 3 151 988 SEK. Přitom jen ta část tohoto dluhu, která spadá do působnosti směrnice Rady č. 2008/55/ES, o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z některých dávek, cel, daní a jiných opatření, mohla být odeslána do České republiky k vymáhání. Jelikož byla částka 1 534 708 SEK, kterou žalobce uhradil ve Švédsku, započítaná jako platba části daní, jež nejsou vymáhané v České republice, dožadující orgán požádal správce daně o pokračování ve vymáhání zbývající částky nezaplacených daní. [3] Dne 23. 2. 2011 žalobce v rámci ústního jednání se správcem daně předložil žádost o zastavení řízení ve věci vymáhání daňového nedoplatku na základě výzvy ze dne 15. 7. 2009. Tvrdil, že dluh na dani již zaplatil, a proto správce daně nemůže ve vymáhání pokračovat. Rozhodnutím ze dne 24. 3. 2011 správce daně řízení o této žádosti zastavil dle § 106 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu. K odvolání žalobce pak žalovaný v záhlaví specifikovaným rozhodnutím změnil výrokovou část rozhodnutí správce daně, a to tak, že blíže specifikoval ustanovení, na základě něhož se řízení o žádosti zastavuje [§ 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu]. Žalobce se bránil žalobou, kterou městský soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. II. Stručné shrnutí kasační stížnosti, vyjádření žalovaného a repliky stěžovatele [4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost. Domnívá se, že nedoplatek na dani, který je správcem daně vymáhán, ve smyslu § 175 odst. 1 daňového řádu neexistuje. Pokud daňová správa Švédska použila prostředky, které jí stěžovatel poukázal na základě výzvy českého správce daně, jiným způsobem, než bylo ve výzvě uvedeno a než bylo stěžovatelem jednoznačně zamýšleno, nemůže takový postup jít k tíži stěžovatele. Dožadující orgán potvrdil, že částku, kterou v České republice vymáhá, obdržel přímo od stěžovatele. Český správce daně tedy nemohl pokračovat ve vymáhání dluhu jen na základě zprávy dožadujícího orgánu, že platba byla započtena na jiný dluh stěžovatele a že dožadující orgán navrhuje pokračovat ve vymáhání. Pokud je prokázáno, že stěžovatel na základě výzvy správce daně mezinárodně vymáhaný dluh na dani skutečně zaplatil, správce daně je oprávněn zcela svrchovaně rozhodnout o zastavení vymáhání této povinnosti po stěžovateli, a to i přesto, že dožadující orgán nesdělil dle § 6 odst. 8 zákona č. 191/2004 Sb., že důvody pro vymáhání pohledávky pominuly. [5] Stěžovatel musí mít právo bránit se proti vymáhání pohledávky v ČR, a to tak, že navrhne zastavení vymáhání. Tím, že správce daně, žalovaný a také městský soud posoudili žádost o zastavení vymáhání daňového dluhu jako zjevně nepřípustné podání, stěžovateli zamezili, aby se bránil proti postupu správce daně. Upřeli mu práva, která mu jako povinnému náleží. Stěžovatel je tak zcela odkázán na činnost dožadujícího orgánu. Přitom hypotetizuje, že i kdyby nedoplatek na dani opět uhradil, není jisté, zda by daňová správa Švédska zaplacenou částku znovu nepoužila na úhradu jiných dluhů na dani a českému správci daně by znovu opomněla oznámit, že pohledávka již ve smyslu § 6 odst. 8 zákona č. 191/2004 Sb. byla uhrazena. [6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti upozornil, že většina věcných námitek stěžovatele se míjí s předmětem soudního přezkumu, neboť městský soud se ve smyslu závěrů rozsudku NSS čj. 3 Afs 17/2003-52 mohl zabývat pouze otázkou, zda v tomto případě byly dány důvody pro zastavení řízení, či nikoliv. [7] Stěžovatel pak v replice doplnil, že otázka nepřípustnosti jeho žádosti o zastavení vymáhání dluhu není vůbec jednoznačná. Poukazuje na to, že správce daně, žalovaný i městský soud použili k odůvodnění nepřípustnosti jeho žádosti rozličné ustanovení daňového řádu, či zákona č. 191/2004 Sb. Městský soud prý pochybil, pokud konstatoval, že v zákoně o mezinárodní pomoci není zákonná opora pro podání žádosti o zastavení vymáhání ve stádiu řízení mezi výzvou k zaplacení pohledávky a vydáním exekučního příkazu. Dle § 2 odst. 7 zákona č. 191/2004 Sb. správce daně při uskutečňování mezinárodní pomoci postupuje podle daňového řádu, a proto je při vymáhání povinen posoudit, zda v dané fázi vymáhání mezinárodní pohledávky jsou dány podmínky vymáhání – tím pádem také zjišťuje, zda existuje nedoplatek na dani. Stěžovateli se tedy jeví jako nepřijatelné, že by správce daně neměl pravomoc o žádosti dlužníka o zastavení vymáhání rozhodnout. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [8] Při posuzování kasační stížnosti Nejvyšší správní soud hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů; shledal přitom, že napadený rozsudek trpí vadami, k nimž je Nejvyšší správní soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). [9] V projednávaném případě městský soud posuzoval otázku, zda v řízení o žádosti stěžovatele o zastavení vymáhání daňového dluhu byly důvody pro zastavení řízení o žádosti pro její zjevnou nepřípustnost ve smyslu § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu; věcnými námitkami stěžovatele se s odkazem na rozsudek NSS ze dne 13. 4. 2004, čj. 3 Afs 17/2003-52, č. 340/2004 Sb. NSS nezabýval. Přitom dospěl k závěru, že zákon č. 191/2004 Sb. neupravuje možnost vyhovět žádosti daňového dlužníka o zastavení vymáhání jeho pohledávky. Pro nedostatek pravomoci o takovém podání rozhodovat bylo nutné stěžovatelovu žádost posoudit jako právně nepřípustnou (viz rozsudek NSS ze dne 6. 6. 2013, čj. 1 Afs 29/2013-35, bod 30). [10] Obecně nahlíženo, tyto závěry městského soudu lze považovat za správné. Nicméně v nyní posuzované specifické situaci je třeba přihlédnout k ustálené judikatuře zdejšího soudu ohledně soudního přezkumu opravných prostředků, jimiž dlužník usiluje o zvrácení vymáhání jeho nedoplatku na dani. Ve světle závěrů níže vylíčené judikatury rozsudek městského soudu neobstojí. [11] Nejvyšší správní soud totiž již v celé řadě případů konstatoval, že správce daně výzvou k zaplacení nedoplatku na daních v náhradní lhůtě (§ 73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) toliko vyzývá daňový subjekt ke splnění povinnosti uhradit daňový nedoplatek v náhradní lhůtě, protože splatnost daně nastala již dříve. Doručením výzvy se adresátova práva či povinnosti nemění, tím méně zakládají. Výzva je pouze prvým úkonem daňové exekuce, tedy procesním úkonem, jímž se upravuje vedení řízení. Není tak rozhodnutím ve smyslu legislativní zkratky zakotvené v § 65 s. ř. s. a nepodléhá přezkumu ve správním soudnictví [viz např. rozsudky NSS ze dne 29. 1. 2004, čj. 2 Afs 28/2003, č. 187/2004 Sb. NSS; ze dne 28. 6. 2006, čj. 1 Afs 149/2005; ze dne 24. 2. 2010, čj. 2 Afs 94/2009-62; či ze dne 21. 12. 2011, čj. 2 Afs 57/2011-56, věc DVO]. [12] Pok