2 As 134/2016 — Nejvyšší správní soud

2 As 134/2016- 59 - text 2 As 134/2016 - 62 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: J. Š., zast. JUDr. Dominikou Barnetovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 5. 2015, č. j. MSP182/2014-ODSK-OTC/10, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2016, č. j. 9 A 162/2015 – 83, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobkyně jako stěžovatelka domáhá zrušení shora nadepsaného rozsudku městského soudu, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 5. 2015, č. j. MSP-182/2014-ODSK-OTC/10. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta její žádost o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti s odkazem na ust. § 30 odst. 2 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o obětech trestných činů“ nebo „zákon č. 45/2013 Sb.“). Městský soud žalobu zamítl, neboť neshledal důvodnost stěžovatelkou uplatněných námitek. Městský soud totiž aproboval závěr žalovaného, že stěžovatelka podala žádost až po uplynutí dvouleté subjektivní lhůty, a tudíž její nárok na příspěvek zanikl. Městský soud neshledal důvodnou ani námitku ohledně nesprávné trestněprávní kvalifikace trestného činu spáchaného na stěžovatelce, neboť s ohledem na prekluzi práva by ani její případná změna nemohla na výsledku řízení ničeho změnit. Žalovaný navíc není orgánem činným v trestním řízení, který by mohl měnit trestněprávní kvalifikaci spáchaného trestného činu či jakkoli jinak zasahovat do trestního řízení; byl naopak odkázán na výsledky šetření orgánů činných v trestním řízení. Městský soud pak uzavřel, že se nemohl zabývat v žalobě uvedenými principielními důvody, pro něž stěžovatelka podala žalobu, když v nich neshledal žádnou relevantní námitku proti napadenému rozhodnutí. Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“ Stěžovatelka předně nesouhlasí se závěrem o prekluzi práva na poskytnutí pomoci s odkazem na § 30 odst. 2 zákona o obětech trestných činů. Stěžovatelka uplatnila svůj nárok na peněžitou pomoc ještě za účinnosti zákona č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti a o změně a doplnění některých zákonů (dále jen „zákon č. 209/1997 Sb.“), a to žádostí ze dne 23. 1. 2013. Tato žádost byla podána ohledně identického trestného činu a byla stěžovatelkou následně doplněna o nové skutečnosti podáním ze dne 5. 6. 2014. Stěžovatelka nově uvedla, že u ní byla v souvislosti s daným trestným činem diagnostikovaná rozvinutá posttraumatická stresová porucha. Stěžovatelka se proto domnívá, že poněvadž se jedná o identický trestný čin, nelze se přiklonit k závěru žalovaného a městského soudu, že její nárok na peněžitou pomoc zanikl. Stěžovatelka se domnívá, že je nutné vycházet z totožnosti skutku, a nikoli z toho, jaká právní úprava byla účinná. Stěžovatelka je toho názoru, že lhůta dvou let byla dodržena, neboť až posléze došlo ke vzniku posttraumatické stresové poruchy, která byla diagnostikována při první návštěvě psychiatričky MUDr. L. T. dne 23. 4. 2014. Stěžovatelka uvádí, že vznik takovéto poruchy je dlouhodobý; to že poškozený zažívá psychickou nepohodu hned po události, ještě neznamená, že u něj došlo k rozvoji posttraumatické stresové poruchy. Zmiňované konstatování MUDr. T., že 3-4 týdny po prožitém traumatu nebyla pacientka psychicky v pořádku, mělo vést toliko k závěru, že při prvním výslechu nemohla stěžovatelka zcela relevantně vypovídat; to však nelze zaměňovat s dlouhodobě se rozvíjející posttraumatickou stresovou poruchou, k jejímuž vzniku přispěl i neadekvátní přístup orgánů činných v trestním řízení. V případě stěžovatelky je navíc třeba zohlednit i tu skutečnost, že jde o oběť trestného činu, které je v současné době téměř 90 let. Stěžovatelka setrvává také na svém názoru, že žalovaný zcela nesprávně vyšel z chybné právní kvalifikace zaujaté Okresním státním zastupitelstvím v Ostravě, aniž by řádně zohlednil závěry zaujaté dohledovým orgánem, tj. Krajským státním zastupitelstvím v Ostravě, jakož i skutečnosti vyplývající z lékařských zpráv doložených stěžovatelkou. Stěžovatelka má za to, že soud se zabýval tímto argumentem toliko velice omezeně s ohledem na závěr o prekluzi práva. Stěžovatelka utrpěla v důsledku trestného činu zranění doložené lékařskými zprávami, postup vyslýchajícího policisty byl navíc zcela nestandardní a nesprávný (stěžovatelka v průběhu výslechu omdlela, přičemž to není nikde zaznamenáno), stěžovatelčiny první výpovědi nutno i s ohledem na závěr psychiatričky považovat v důsledku utrpěného šoku za zkreslené. Kromě toho v důsledku tohoto trestného činu, i kdyby se jednalo pouze o krádež, a nikoli loupež, nastala u stěžovatelky rozvinutá posttraumatická stresová porucha s insomnií a somatizací. Absence indicií o pachateli nemůže jít k tíži stěžovatelky; z dostupných podkladů je zřejmé, že neznámý pachatel se na stěžovatelce dopustil trestného činu loupeže, když u ní došlo ke vzniku fyzických zranění i psychické poruchy. Závěrem stěžovatelka poukazuje na účel zákona o obětech trestných činů, kterým je dle jejího názoru také satisfakce obětem trestných činů, což městský soud popřel. Zákon vyjadřuje do jisté míry solidaritu státu s oběťmi trestné činnosti. Stěžovatelka proto navrhla rozsudek městského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření konstatoval, že považuje rozsudek městského soudu za správný a v souladu s právními předpisy. Ohledně stěžovatelčiných námitek odkázal na své vyjádření k žalobě. Navrhl kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout. Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a je tedy přípustná. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení, vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Posuzoval také, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4, věta první za středníkem s. ř. s.). Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z ustanovení § 109 odst. 2, věty první s. ř. s. Kasační stížnost není důvodná. Ze spisu byly zjištěny následující informace. Stěžovatelka se stala dne 30. 1. 2012 obětí trestného činu (odcizení kabelky), který byl řešen Policií ČR, obvodním oddělením Ostrava - Přívoz jako trestný čin krádeže. Věc byla usnesením ze dne 30. 3. 2012, č. j. KRPT23528-11/TČ-2012-070713, odložena, neboť se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání dle § 160 trestního řádu, konkrétně osobu pachatele. Při výslechu stěžovatelka uvedla, že neví, jakým způsobem se ocitla na zemi; nebyla tak zjištěna spojitost mezi pádem a odcizením kabelky, tudíž byl trestný čin kvalifikován jako krádež. Stěžovatelka nicméně při pádu utrpěla zlomeninu pánevní kosti a uhodila se do hlavy. Stěžovatelka podala proti odložení věci stížnost datovanou dnem 7. 4. 2012, v níž mj. uvedla, že byla zezadu zákeřně a surově napadena neznámým člověkem, který jí pak vytrhl kabelku. Sdělila v ní, že ji trápí rovněž psychické trauma – dlouhotrvající šok z této události. Žádala proto o překvalifikování trestného činu na zločin loupeže. O této stížnosti rozhodla státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě tak, že ji zamítla. Stěžovatelka byla následně opětovně vyslechnuta policejním orgánem, přičemž setrvala na svém poupraveném tvrzení, že byla surově a zákeřně napadena. Neuměla však odpovědět, jak přesně byla napadena. Dne 26. 7. 2012 vydal policejní orgán vyrozumění o ukončení prověřování s tím, že nebyly zjištěny skutečnosti, které by vedly ke změně právní kvalifikace, proto byla věc ponechána v původním stavu. Stěžovatelka již dne 23. 1. 2013 uplatnila u žalovaného žádost o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti podle zákona č. 209/1997 Sb. (první žádost). Opřela ji o to, že ji dne 30. 1. 2012 neznámý pachatel zezadu napadl tak, že jí kopnutím podrazil nohy a vytržením kabelky a tašky způsobil pád na záda, při němž jí vznikla újma na zdraví spočívající ve zlomenině horního a dolního raménka kosti stydké vpravo, lehkém otřesu mozku, psychické újmě - posttraumatické symptomy nutno řešit antidepresivy pro úzkostné stavy a pocity strachu