2 As 201/2016 — Nejvyšší správní soud

2 As 201/2016- 30 - text 2 As 201/2016 - 33 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Mgr. M. M., zastoupený Mgr. Sylvou Šiškeovou, advokátkou se sídlem Jakubské nám. 4, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, ve věci žaloby na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2016, č. j. 31 A 63/2016 - 20, t a k t o : Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2016, č. j. 31 A 63/2016 - 20, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Usnesení krajského soudu [1] Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) ze dne 23. 6. 2016, č. j. 31 A 63/2016 - 20, byla věc postoupena Městskému soudu v Praze. V odůvodnění tohoto usnesení krajský soud uvedl, že žalobce žalobou na ochranu před nezákonným zásahem ze dne 7. 3. 2016, ve znění doplnění žaloby ze dne 3. 6. 2016, brojí proti zásahu Ministerstva vnitra. S odkazem na § 7 odst. 2 větu první a § 7 odst. 5 větu první zákona č. 150/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), pak krajský soud uzavřel, že soudem místně a věcně příslušným k projednání a rozhodnutí věci je Městský soud v Praze, v jehož obvodu má žalovaný své sídlo. II. Kasační stížnost žalobce [2] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě napadl usnesení krajského soudu z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [3] V kasační stížnosti stěžovatel nejprve zrekapituloval, že se žalobou ze dne 7. 3. 2016 domáhá u krajského soudu ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu, který spatřuje v tom, že v důsledku osvojení jeho osoby v souladu s § 846 zákona č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), mu bylo v evidenci rodných čísel odebráno rodné číslo X a nahrazeno novým rodným číslem X. Věc přitom byla vedena u krajského soudu pod sp. zn. 31 A 24/2016. Podáním ze dne 3. 6. 2016 žalobce rozšířil pasivní žalobní legitimaci, když vedle Úřadu městské části Brno – střed označil jako druhý žalovaný subjekt Ministerstvo vnitra. Krajský soud následně usnesením ze dne 13. 6. 2016, č. j. 31 A 24/2016 – 55, předmětnou žalobu v části, ve které žalobce brojí proti zásahu Ministerstva vnitra, vyloučil k samostatnému projednání. Napadeným usnesením pak byla žaloba směřující proti žalovanému Ministerstvu vnitra postoupena Městskému soudu v Praze. [4] Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že krajský soud nesprávně přistoupil k vyloučení věci k samostatnému projednání, i když se nejednalo o řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 65 a násl. s. ř. s., přičemž nebyla splněna ani zákonná podmínka, podle níž k vyloučení věcí může soud přistoupit, není-li společné řízení možné nebo vhodné. V dané věci však podle názoru stěžovatele bylo společné řízení jak možné, tak i vhodné. Krajský soud nadto rozhodnutí o vyloučení věci nijak neodůvodnil, a proto nebylo možné seznat, jakou úvahou se při svém rozhodování o vyloučení věci k samostatnému projednání řídil. Přitom je zjevné, že se toto rozhodnutí stalo podkladem pro napadené usnesení o postoupení věci Městskému soudu v Praze. [5] K vydání rozhodnutí o vyloučení věci tak podle stěžovatele nebyly splněny zákonné podmínky, přičemž se v daném případě nejedná o pluralitu napadených rozhodnutí, ale o pluralitu subjektů, které byly účastny na daném nezákonném zásahu. Jedná se tak o skutkově a právně totožnou věc, neboť oba správní orgány, jež byly stěžovatelem vnímány a označeny jako pasivně legitimované, činily úkony ve stejné věci, navíc ve věci týkající se téhož jednoho účastníka řízení (tj. stěžovatele). [6] Stěžovatel dále konstatoval, že došlo k účelovému užití institutu vyloučení věci k samostatnému projednání a k umělému navýšení počtu řízení před soudem, a to v rozporu s dispoziční zásadou. Stěžovatel byl v souladu s touto zásadou oprávněn v žalobě označit všechny správní orgány, u nichž má za to, že předmětný nezákonný zásah způsobily. Pokud stěžovatel vymezil dva různé pasivně legitimované správní orgány, bylo zcela v souladu s jeho autonomií vůle podat žalobu správnímu soudu dle místní příslušnosti kteréhokoliv ze žalovaných subjektů, tím spíše v případě, kdy stěžovatel při podání žaloby označil jako žalovaný subjekt Úřad městské části Brno – střed, a tedy žalobu správně podal místně příslušnému Krajskému soudu v Brně. [7] V daném případě tak byl postup krajského soudu dle názoru stěžovatele v rozporu s jeho dispozičním oprávněním, jakož i zásadou procesní ekonomie. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1238/08, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2006, č. j. 1 Afs 24/2015 – 70, a ze dne 21. 4. 2005, č. j. 2 As 53/2004 - 76. [8] Stěžovatel je tedy přesvědčen, že krajský soud neměl vůbec rozhodnout o postoupení věci Městskému soudu v Praze, a to s ohledem na skutečnost, že pro vydání tohoto rozhodnutí nebyly splněny zákonné předpoklady, neboť nemělo být vůbec vydáno předcházející rozhodnutí o vyloučení věci. Tímto postupem krajského soudu byl stěžovatel zásadním způsobem zkrácen na svých právech. [9] Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatel rovněž navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil usnesení krajského soudu ze dne 13. 6. 2016, č. j. 31 A 24/2016 – 55, kterým byla žaloba v části, ve které stěžovatel brojí proti zásahu Ministerstva vnitra, vyloučena k samostatnému projednání, případně aby byl krajský soud zavázán závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu k tomu, aby řízení ve věcech sp. zn. 31 A 24/2016 a sp. zn. 31 A 63/2016 vedl společně. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [10] Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a s přihlédnutím k vadám, které je povinen zkoumat z úřední povinnosti. [11] Podle § 82 s. ř. s. každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen "zásah") správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný. [12] Podle § 83 s. ř. s. je žalovaným správní orgán, který podle žalobního tvrzení provedl zásah; jdeli o zásah ozbrojených sil, veřejného ozbrojeného sboru, ozbrojeného bezpečnostního sboru nebo jiného obdobného sboru, který není správním orgánem, anebo příslušníka takového sboru, je žalovaným správní orgán, který takový sbor řídí nebo jemuž je takový sbor podřízen, a u obecní policie obec. [13] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení. Již v usnesení ze dne 21. 12. 2007, č. j. Nad 22/2007 – 101, totiž Nejvyšší správní soud vyslovil závěr, že usnesení o postoupení věci místně příslušnému soudu musí být řádně odůvodněno. Toto usnesení může citelně zasáhnout účastníka řízení v právu na zákonného soudce, a proto z něj musí být seznatelné, z jakých důvodů soud považuje za místně příslušný k vyřízení věci jiný krajský soud. Toto rozhodnutí zároveň musí být přezkoumatelné pro případ, že proti němu bude podána kasační stížnost. Je tedy nutné, aby obsahovalo alespoň stručnou, ale zřetelnou úvahu o místní příslušnosti jiného krajského soudu, která může být podrobena přezkumu Nejvyšším správním soudem. [14] V dané věci však Nejvyšší správní soud nemohl námitce stěžovatele týkající se nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení, která ani nebyla blíže konkretizována, přisvědčit. Krajský soud srozumitelně a logicky vysvětlil, proč je k vyřízení věci místně příslušný Městský soud v Praze. Své závěry opřel o příslušná zákonná ustanovení, a tudíž dostál požadavkům na odůvodnění usnesení o postoupení věci, které klade judikatura Nejvyššího správního soudu. [15] Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou zákonnosti důvodů rozhodnutí krajského soudu o postoupení věci Městskému soudu v Praze. V tomto kontextu je třeba předně konstatovat, že u zásahové žaloby na rozdíl od žaloby proti rozhodnutí správního orgánu či návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části nemůže žalobce v žalobě odkázat na rozhodnutí či opatření obecné povahy jako na jakýsi „balíček“, v němž je obsah jím napadeného jednání veřejné správy formalizovaným způsobem zaznamenán. Naopak musí jednání veřejné správy, jemuž vyčítá nezákonnost, dostatečně jednoznačně, určitě a úplně popsat tak, aby je soud mohl odlišit od jiných jednání veřejné správy (individualizovat a konkretizovat je