2 Azs 327/2015 — Nejvyšší správní soud

2 Azs 327/2015- 33 - text  2 Azs 327/2015 - 38 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: R. B., zastoupeného Mgr. Umarem Switatem, advokátem, se sídlem Dědinova 2011/19, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 11. 2015, č. j. OAM164/LE-HA18-VL08-PS-2015, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2015, č. j. 20 A 10/2015 – 18, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Žalobce byl rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, ze dne 27. 10. 2015, č. j. KRPA-429198/15/ČJ-2015-000022, zajištěn podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění rozhodném pro souzenou věc (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), za účelem správního vyhoštění, a to na dobu 90 dnů. Dne 31. 10. 2015 učinil v Zařízení pro zajištění cizinců prohlášení o mezinárodní ochraně a dne 3. 11. 2015 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění rozhodném pro souzenou věc. [2] Žalovaný následně v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) uložil žalobci povinnost setrvat v zařízení pro zajištění cizinců podle § 46a odst. 1 písm. b) a c) a § 46a odst. 2 zákona o azylu, a to až do vycestování, maximálně však do 21. 2. 2016. Žalobce se totiž vědomě prokazoval padělanými doklady totožnosti, a navíc bylo důvodné se domnívat, že by mohl představovat nebezpečí pro veřejný pořádek. Žádost o udělení mezinárodní ochrany podal opakovaně a dle názoru žalovaného pouze účelově, neboť chtěl oddálit možnost vyhoštění z území České republiky. [3] Žalobu podanou proti napadenému rozhodnutí Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“) zamítl. Předně objasnil, že je třeba odlišovat zajištění cizince podle § 124 zákona o pobytu cizinců, o němž rozhodují policejní orgány, od zajištění podle § 46a zákona o azylu, o kterém rozhoduje žalovaný. (Námitky stěžovatele směřující proti porušení ustanovení zákona o pobytu cizinců proto krajský soud pokládal za liché.) Účelem zajištění podle § 46a zákona o azylu je zabránění zneužívání institutu mezinárodní ochrany. Podmínky stanovené v § 46a zákona o azylu byly dle krajského soudu naplněny, neboť chování žalobce vyvolává oprávněné pochybnosti o tom, zda bude respektovat právní řád České republiky, dojde-li k jeho propuštění ze zajištění. Chování žalobce vyhodnotil krajský soud jako natolik intenzivní porušení veřejného pořádku, že byly dány důvody pro setrvání žalobce v zajišťovacím zařízení. Krajský soud nesdílel názor, že nelegální pobyt a prokazování se vědomě padělanými doklady nejsou pod důvody zajištění podřaditelné. Žalobci nepřisvědčil ani co do výkladu slovesa prokazovat se; žalobce naplnil účel sledovaný § 46a zákona o azylu bez ohledu na vid dokonavý či nedokonavý. [4] Krajský soud dále zdůraznil, že žalobce není nezletilou osobou bez doprovodu a je mu 20 let, přičemž jeho matka žije v České republice po dobu osmnácti nebo dvaceti let. S ohledem na tyto skutečnosti nebylo omezení svobody žalobce po časově předem určenou dobu nepřiměřeným zásahem do jeho soukromého a rodinného života. Situací v žalobcově zemi původu se krajský soud nezabýval, neboť vyhodnocení této otázky má dopad na posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany. II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného a repliky stěžovatele [5] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost. Tvrdil, že napadené rozhodnutí je nezákonné a nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, neboť správní orgán nezjistil přesně a úplně stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v důsledku toho i nesprávně posoudil stěžovatelovu žádost o azyl. Důkazy, které si žalovaný opatřil, nebyly úplné. Žalovaný tedy měl porušit § 3 a § 50 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, a také § 51 správního řádu, neboť si neopatřil výpovědi případných svědků, kteří by mohli tvrdit opak. Nenašel-li by takové svědky, musel by jeho závěr logicky vyplývat ze stěžovatelovy výpovědi a z objektivně zjištěných skutečností. [6] Stěžovatel měl za to, že napadené rozhodnutí je nepřiměřeným zásahem do jeho soukromého a rodinného života. Žalovanému i krajskému soudu vytkl, že nezohlednili, že stěžovatel má v České republice matku, která zde žije na základě povolení k trvalému pobytu. Nevzali v úvahu, že stěžovatel je ve věku blízkém věku mladistvých, je na matku fixován a ona je fixována na něj. Nevzali v potaz, že stěžovatelova matka mu mohla poskytnout stravu, ubytování i finance, a tudíž bylo další setrvání stěžovatele v zajišťovacím středisku nedůvodné a nezákonné. V obydlí své matky by byl stěžovatel dosažitelný a kontaktní. Obava, že by mohl mařit průběh správního řízení, neexistovala. Navíc měl sám stěžovatel dostatek finančních prostředků umožňujících jeho vycestování. [7] Stěžovatel poukázal i na výklad slovesa „prokazuje se“ [užitý v § 46a odst. 1 písm. b) zákona o azylu – poznámka Nejvyššího správního soudu], které je ve vidu nedokonavém, jenž představuje slovesa s nedokončeným nebo opakovaným dějem, z čehož plyne, že nepostačuje pouze jeden akt, ale musí jich být více. Stěžovatel se však prokázal padělaným polským dokladem pouze v jednom případě; na základě toho nebylo možno předpokládat, že se jeho jednání bude opakovat. Nadto jeho totožnost byla spolehlivě zjištěna. [8] Žalovaný popřel oprávněnost a důvodnost kasační stížnosti stěžovatele. Zrekapituloval svá skutková zjištění a vyjádřil přesvědčení, že chování stěžovatele vyvolávalo pochybnosti o jeho ochotě dodržovat právní řád České republiky i po případném propuštění ze zajištění. Poukázal také na závěry rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2015, č. j. 44 A 34/2015 – 18, z něhož plyne, že pokud se cizinec ještě před podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany vědomě prokazoval padělanými doklady, dal tím najevo, že nehodlá respektovat právní řád České republiky. Snaží-li se tímto nebo obdobným způsobem zajistit pobyt na území České republiky, nejedná se podle Krajského soudu v Praze jen o prosté porušení práva, ale o skutečnou vážnou hrozbu, neboť je dán zájem společnosti na tom, aby cizinci zde pobývající vědomě neměnili svou identitu. K zájmu stěžovatele realizovat svůj rodinný život na území České republiky odkázal žalovaný na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 4 Az 9/2010, podle něhož k tomuto účelu slouží standardní instituty nabízené zákonem o pobytu cizinců. Žalovaný také sdělil, že řízení o stěžovatelově poslední žádosti o udělení mezinárodní ochrany bylo zastaveno pro nepřípustnost podle § 10a písm. b) zákona o azylu a dne 19. 1. 2016 byl stěžovatel letecky eskortován do Maďarska, které je odpovědné za posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany. [9] V replice vyjádřil stěžovatel nesouhlas s názorem žalovaného, že jeho chování vyvolávalo pochybnosti o ochotě dodržovat právní řád České republiky, jakož i s tím, že představoval skutečné, aktuální a závažné nebezpečí pro veřejný pořádek. Žalovaný ani krajský soud se dle názoru stěžovatele nevypořádali s jeho pohnutkou žít ve společné domácnosti s matkou, neposuzovali aktuální stav věci a pominuli, že se stěžovatel v minulosti sice dopustil protiprávního jednání, ale nyní tak již nečiní, neboť chce realizovat svůj rodinný život. Je proto nutné posoudit, zda je další setrvání stěžovatele v zařízení pro zajištění cizinců nezbytné. Závěrem stěžovatel zopakoval svou argumentaci skrze porušení práva na soukromý a rodinný život. III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem [10] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních náležitostí. Konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel [§ 102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Kasační stížnost byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.) a podmínka povinného zastoupení ve smyslu § 105 odst. 2 s. ř. s. je také splněna. [11] Kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí krajského soudu, a tedy i stížní námitky, jimiž se Nejvyšší správní soud zabývá, se odvíjejí vždy od tvrzeného pochybení krajského soudu. Stěžovatel ovšem v převážné části kasační stížnosti polemizoval se zjištěními žalovaného, jen okrajově brojil také proti závěrům krajského soudu. Z obsahu kasační stížnosti je nic