3 Afs 243/2015 — Nejvyšší správní soud

3 Afs 243/2015- 28 - text pokračování 3 Afs 243/2015 - 32 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobkyně KARSIT HOLDING, s.r.o., se sídlem Jaroměř, Jaromírova 91, zastoupené JUDr. Janem Havlíčkem, advokátem se sídlem Jihlava, Masarykovo náměstí 110/64, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 427/31, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2015, č. j. 31Af 82/2014 – 29, takto: I. Kasační stížnost se zamítá . II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 21. 8. 2014, č. j. 22174/14/5000-14305-708158, žalovaný zamítl odvolání žalobkyně (dále „stěžovatelka“) proti rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu ze dne 25. 2. 2014, č. j. 36172/14/4000-38200-205649, kterým bylo podle § 106 odst. 1 písm. e) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), zastaveno řízení o návrhu na obnovu řízení ve věci daně z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec 2009. Proti rozhodnutí žalovaného (dále „napadené rozhodnutí“) podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové (dále „krajský soud“). Ten ji zamítl rozsudkem ze dne 30. 9. 2015, č. j. 31Af 82/2014 – 29, (dále „napadený rozsudek“). Vyšel přitom z následujícího skutkového stavu, který byl mezi stranami nesporný. Dne 14. 7. 2009 byl provozovatelem distribuční soustavy – společností VČP Net, s.r.o. – proveden dopočet spotřeby plynu z důvodu zjištěné chyby v měření. Téhož dne byly stěžovatelce dodány vrubopisy k dříve vystaveným jednotlivým fakturám. Dodavatel tak uplatnil nárok na zaplacení částky v celkové výši 6.558.716,43 Kč. Stěžovatelka tento nárok v celém rozsahu neuznala. Dodavatel proto podal žalobu o zaplacení uvedené částky, které krajský soud svým rozsudkem ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 37 Cm 172/2010 v zásadě vyhověl tak, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit částku 6.470.106,90 Kč. Stěžovatelka před tímto rozsudkem nárok dodavatele na zaplacení požadované částky neuznávala, a proto neuplatnila nárok na odpočet daně v celkové výši 1.033.042 Kč na základě doručených vrubopisů, a to v žádném ze svých daňových přiznání. Tento nárok uplatnila až po rozhodnutí sporu s dodavatelem v dodatečném daňovém přiznání za zdaňovací období červenec 2009, které na Specializovaný finanční úřad doručila dne 26. 9. 2013. Následně, dne 26. 11. 2013 v zájmu právní jistoty a za účelem uplatnění výše uvedeného nároku na odpočet daně podala stěžovatelka z totožných důvodů návrh na povolení obnovy vyměřovacího řízení. V případě dodatečného daňového přiznání Specializovaný finanční úřad rozhodl dne 31. 10. 2013, pod č. j. 466076/13/4027-07000-607756, o zastavení řízení dle § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu, neboť podle jeho názoru lhůta pro podání dodatečného daňového přiznání již uplynula. Toto rozhodnutí I. stupně potvrdil žalovaný svým rozhodnutím ze dne 22. 4. 2014, č. j. 10590/14/5000-14305-708158. Stěžovatelka následně podala žalobu s totožnou argumentací jako v nyní projednávané věci, kterou krajský soud rozsudkem ze dne 19. 8. 2015, č. j. 31Af 65/2014 – 35, zamítl. Kasační stížnost stěžovatelka v této věci nepodala. Ve věci návrhu na obnovu řízení (napadený rozsudek) uvážil krajský soud následovně. Žalobkyně opět učinila spornou otázku, zda v okamžiku podání návrhu na obnovu řízení uplynula lhůta pro stanovení daně, což by znamenalo překážku pro obnovu řízení. Stěžovatelka vycházela z § 148 odst. 1 daňového řádu a § 264 odst. 4 daňového řádu, kdy podle druhého ustanovení se v posuzovaném případě okamžik počátku lhůty posuzuje dle § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“). Běh a délka lhůty pro vyměření daně se pak po 1. 1. 2011 (nabytí účinnosti daňového řádu) posuzují podle daňového řádu. Uplatnění uvedených předpisů žádná ze stran nerozporovala, stejně jako skutečnost, že od počátku běhu lhůty pro stanovení daně do dne podání návrhu na povolení obnovy vyměřovacího řízení uplynuly více než 3 roky. Na rozdíl od žalovaného však stěžovatelka namítala, že byly splněny podmínky § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu (stavení lhůty), a lhůta pro vyměření daně po dobu rozhodování krajského soudu o pohledávce dodavatele plynu neplynula. V okamžiku podání návrhu na obnovu řízení tak lhůta pro stanovení daně dosud neuplynula. Krajský soud při rozhodování významně vycházel z vlastních závěrů vyslovených v rozsudku č. j. 31 Af 65/2014 – 35, ve věci dodatečného daňového přiznání stěžovatelky (viz výše). Konkrétně především z § 77 odst. 5 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“), podle kterého je plátce daně oprávněn provést na základě opravného daňového dokladu opravu odpočtu daně a to nejpozději ve lhůtě do 3 let od konce zdaňovacího období, ve kterém mohla být oprava nejdříve provedena. Krajský soud dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2009, č. j. 2 Afs 32/2009 – 53 (poznámka NSS - v textu napadeného rozsudku nesprávně uvedeno č. j. 2 Afs 32/2009 – 5; všechna citovaná rozhodnutí dostupná na www.nssoud.cz), v němž se zdejší soud vyjádřil ke vztahu ZSDP a zákona o DPH, kdy první označil za obecný a druhý za speciální předpis. Z uvedeného vyvodil závěr, že stanoví-li zákon o DPH výslovně lhůty, v nichž daňový subjekt může uplatnit nárok na odpočet daně, pak je vyloučeno posuzovat tyto lhůty podle ZSDP. Krajský soud poznamenal, že z výše uvedeného vyplývá, že § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu nelze v daném případě aplikovat a § 77 odst. 5 zákona o DPH neobsahuje ustanovení, které by umožňovalo tam stanovenou tříletou lhůtu stavět či přerušit. Pro podporu svých závěrů odkázal krajský soud také na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2012, č. j. 7 Afs 54/2012 – 39. Krajský soud proto uzavřel, že i v řízení o žádosti o obnovu řízení považuje za rozhodnou speciální povahu § 77 odst. 5 zákona o DPH vůči § 148 daňového řádu. Obnovu řízení ohledně daně z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec 2009 tak nelze povolit, neboť uplynula lhůta stanovená v § 119 odst. 4 daňového řádu, ve spojení s § 77 odst. 5 zákona o DPH. Závěrem krajský soud poznamenal, že lhůta vymezená v § 119 odst. 4 daňového řádu je lhůtou objektivní. Ustanovení § 118 odst. 2 téhož zákona zakotvuje 6-ti měsíční lhůtu subjektivní, plynoucí ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl o důvodech obnovy řízení. Krajský soud v tomto smyslu označil za rozhodný časový bod okamžik právní moci rozsudku v soukromoprávním sporu stěžovatelky s dodavatelem plynu (9. 4. 2013). Subjektivní lhůta podle soudu počala tedy plynout dnem 10. 4. 2013 a skončila 10. 10. 2013. Návrh na obnovu řízení byl podán 27. 11. 2013 a stěžovatelka tudíž nedodržela ani subjektivní lhůtu pro obnovu řízení. Stěžovatelka podala proti rozsudku kasační stížnost. V zásadě zopakovala svou dosavadní argumentaci. Krajskému soudu vytkla nesprávné posouzení právní otázky přerušení běhu lhůty pro stanovení daně a dále nepřezkoumatelnost rozsudku spočívající v nesrozumitelnosti, respektive nedostatku důvodů rozhodnutí. K ustanovení § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu poznamenala, že je nutné jej aplikovat vždy v situaci, kdy soud rozhoduje o otázce, nezbytné pro správné stanovení daně, kam spadá podle jejího názoru i předmětný spor s dodavatelem plynu. Zdůraznila, že rozsudkem krajského soudu sp. zn. 37 Cm 172/2010 jí bylo uloženo zaplatit částku 6.470.106,90 Kč, oproti původně vyúčtované částce 6.558.716,43 Kč. To dokládá opodstatněnost neuznání nároku dodavatele ve výši, která jí byla fakturována. Stěžovatelka dále odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2013, č. j. 5 Afs 83/2012 – 46, z něhož podle jejího názoru plyne (ve spojení s § 1 odst. 2 daňového řádu), že daňový řád upřednostňuje hledisko správnosti, nikoli hledisko fiskální. Z cílů správy daní a rozhodných skutečností je podle stěžovatelky zřejmé, že předmětem sporu mezi ní a dodavatelem plynu byla otázka, o níž je příslušný rozhodnout soud, a která byla nezbytná pro správné stanovení daně ve smyslu § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu, který tak měl být aplikován. K argumentaci krajského soudu rozsudkem č. j. 31Af 65/2014 – 35, ve věci dodatečného daňového přiznání stěžovatelky, poznamenala, že v něm uvedené závěry nelze na nynější případ týkající se povolení obnovy řízení aplikovat, neboť se jedná o zcela odlišné instituty. Krajský soud navíc ani nevymezil důvody, proč argumentoval jiným sporem stěžovatelky a ta proto rozsudek označila za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů rozhodnutí. K odkazu krajského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 32/2009 – 35, uvedla, že tento řeší p