3 As 222/2015 — Nejvyšší správní soud

3 As 222/2015- 21 - text pokračování 3 As 222/2015 - 23 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: Thronum servis s. r. o., se sídlem Ostrava - Poruba, M. Kopeckého 675, zastoupeného JUDr. Pavlínou Sglundovou, advokátkou se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Smetanovo nám. 7, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, 28. října 117, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 10. 2012, č. j. MSK 128360/2012, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2015, č. j. 22 A 145/2012 – 65, takto: I. Kasační stížnost se zamítá . II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení Městský úřad Jablunkov jako orgán ochrany zemědělského půdního fondu (dále též „správní orgán I. stupně“) provedl dne 25. 10. 2011 kontrolu podle § 18 odst. 3 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu (dále jen „zákon č. 334/1992 Sb.“ nebo „zákon o ochraně zemědělského půdního fondu“), při níž zjistil, že na pozemcích parc. č. 57/9, 56/1, 56/19, 56/20 a 56/8, všechny v k. ú. Bocanovice, vedených v kultuře trvalý travní porost, došlo k navezení výkopových zemin, aniž by byla sejmuta svrchní kulturní vrstva půdy a uskladněna pro účely rekultivace. Ke dni provedení kontroly tak bylo znemožněno zemědělské využití těchto pozemků. Správní orgán I. stupně zjistil, že žalobce provedl změnu znemožňující zemědělské využití zemědělského půdního fondu v době od 25. 8. 2010 do 25. 10. 2011 Dotčená půda nebyla do jednoho roku uvedena do původního stavu. Tím se žalobce dopustil protiprávního jednání, neboť bez souhlasu příslušného orgánu ochrany zemědělského půdního fondu odňal půdu, která je součástí zemědělského půdního fondu. Rozhodnutím ze dne 12. 9. 2012, č. j. MEJA 14446/2012, proto žalobci uložil pokutu ve výši 270.000 Kč za porušení povinnosti podle § 20 odst. 2 písm. a) zákona č. 334/1992 Sb. Žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 10. 2012, č. j. MSK 128360/2012 zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 8. 2014, č. j. 22 A 145/2012 – 36 žalované rozhodnutí zrušil podle § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů a věc vrátil k dalšímu řízení. Dospěl totiž k závěru, že časové vymezení deliktního jednání žalobce je natolik široké, že způsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spočívající v jeho nesrozumitelnosti. Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalovaného rozsudkem ze dne 24. 7. 2015, č. j. 3 As 202/2014 – 25 tento rozsudek krajského soudu zrušil. Shledal, že dobou trvání deliktního jednání žalobce je doba odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu uvedená ve výroku žalovaného rozhodnutí. Krajský soud proto chybně uzavřel, že výrok správního rozhodnutí je nepřezkoumatelný z hlediska časového vymezení správního deliktu. Krajský soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, měl tedy v dalším řízení posoudit žalobní námitku, zda odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu bez souhlasu příslušného orgánu bylo po celou dobu trvání nedovoleným a protiprávním jednáním. Krajský soud v Ostravě ve věci rozhodl znovu rozsudkem ze dne 17. 9. 2015, č. j. 22 A 145/2012-65, žalované rozhodnutí zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud se se žalovaným neztotožnil ve vymezení období deliktního jednání žalobce. Vycházel z toho, že podle ustanovení § 9 odst. 2 písm. c) zákona č. 334/1992 Sb. o ochraně zemědělského půdního fondu platí, že pro odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu k nezemědělským účelům po dobu kratší jednoho roku není třeba souhlasu příslušného správního orgánu. Krajský soud uzavřel, že ze samotného vymezení časového období jednání od 25. 8. 2010 do 25. 10. 2011 není seznatelné, kdy se žalobce správního deliktu dopustil, resp. odkdy po uplynutí jednoho roku trvání navážky zeminy bylo jeho jednání již deliktní. Poukázal přitom na to, že sám žalovaný v kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu ze dne 28. 8. 2014, č. j. 22 A 145/2012 – 36 uvedl, že teprve po uplynutí jednoho roku od počátku navážení materiálu na zemědělské pozemky mohl uzavřít, že skutečně došlo k porušení zákona, neboť do té doby mohl žalobce navážku ještě odvézt a půdu uvést do původního stavu. II. Kasační stížnost Žalovaný (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž uplatnil důvod nesprávného právního posouzení otázky podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.). K přípustnosti kasační stížnosti namítl, že se krajský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Rovněž uvedl, že krajský soud v řízení řešil otázku, která doposud nebyla vyřešena. K věci samé namítl, že krajský soud podle něj příliš široce vyložil ustanovení § 9 odst. 2 písm. c) zákona o ochraně zemědělského půdního fondu. Podle názoru stěžovatele musí být půda vrácena do původního stavu ještě během jednoho roku, kdy je odňata bez souhlasu správního orgánu – např. při výkopových pracích. Pokud zemědělskou půdu v této době do původního stavu nelze uvést nebo uvedena nebyla, bylo již od počátku třeba souhlasu orgánu ochrany zemědělského půdního fondu. Shrnul, že povaha terénní úpravy vylučuje, aby půda byla uvedena do původního stavu, neboť smyslem této úpravy je nový stav v dotčeném území. Pozemky nebyly uvedeny do původního stavu a doba trvání nezemědělského užití půdy tak přesáhla dobu jednoho roku. Uvedl, že tato činnost žalobce byla sice prokázána již ke dni 25. 8. 2010, avšak stále mohl ještě navážky odvézt a půdu uvést do původního stavu. Po uplynutí doby jednoho roku proto stěžovatel ověřil stav v dotčeném území, a teprve ke dni 25. 10. 2011 zjistil, že došlo k porušení zákona o ochraně zemědělského půdního fondu. Je přitom názoru, že žalobce potřeboval souhlas k odnětí již ode dne, kdy navážky na pozemky začaly. Současně také namítl, že i v případě, pokud by bylo vymezení období deliktního jednání širší, nemusí to znamenat zrušení rozhodnutí. Do tohoto období totiž spadá vytváření závadného stavu a taktéž udržování tohoto stavu. Stěžovatel uzavřel, že krajský soud nezodpověděl otázku, zda žalobce potřeboval souhlas žalovaného od počátku jeho jednání, nedokázal ani určit období spáchání deliktu, což nesprávně přičetl k tíži žalovaného. Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem Nejvyšší správní soud nejprve posoudil přípustnost kasační stížnosti. Kasační stížnost je podle ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně namítl, že krajský soud právní názor Nejvyššího správního soudu nerespektoval. Současně taktéž napadl závěry, které předmětem předchozího řízení nebyly a krajský soud je učinil nově. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil, zda krajský soud respektoval závazný právní názor. Ten podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2015, č. j. 3 As 202/2014  25 spočíval v tom, že časové vymezení deliktního jednání je dostatečné z hlediska srozumitelnosti a přezkoumatelnosti žalovaného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud současně krajskému soudu uložil, aby se věcně zabýval námitkou, že žalovaný ve výroku rozhodnutí dobu deliktního jednání žalobce stanovil nesprávně. Z napadeného rozsudku poté vyplývá, že krajský soud o časovém vymezení deliktního jednání nepochyboval a se žalovaným se neztotožnil pouze v názoru po dobu trvání deliktního jednání žalobce. Nejvyšší správní soud proto shledal, že krajský soud závazný právní názor vyslovený v předchozím rozsudku kasačního soudu respektoval. Námitka stěžovatele, který napadenému rozsudku krajského soudu vytýkal opak, proto není důvodná. Vzhledem k tomu, že stěžovatel napadl i závěry, které v předchozím řízení vysloveny nebyly a soud je učinil nově, je však kasační stížnost přípustná. Nejvyšší správní soud se dále zabýval správností právního názoru krajského soudu. Podle § 9 odst. 1 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu platí obecné pravidlo, že k odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu pro nezemědělské účely je třeba souhlasu orgánu ochrany zemědělského půdního fondu. Citované ustanovení nicméně z tohoto pravidla připouští výjimky uvedené v odstavci 2 téhož ustanovení. Konkrétně podle § 9 odst. 2 písm. c) zákona, o ochraně zemědělského půdního fondu ve znění účinném do 31. 3. 2015 poté platilo, že „souhlasu orgánu zemědělského půdního fondu není třeba, má-li být ze zemědělského půd