4 Afs 115/2016 — Nejvyšší správní soud

4 Afs 115/2016- 28 - text 4 Afs 115/2016 - 30 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: FVE Dubčany s. r. o., IČ 28913221, se sídlem U Habeše 800/11, Praha 5, zast. Mgr. Přemyslem Pechlátem, advokátem, se sídlem Heydukova 505/3, České Budějovice, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2016, č. j. 3 Af 32/2013 - 44, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalovaný rozhodnutím ze dne 24. 6. 2013, č. j. 17172/13/5000-14203-706599, zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu ze dne 10. 12. 2012, č. j. 86476/12/013712203042, a toto rozhodnutí potvrdil. Žalovaný uvedl, že přezkoumal rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu jak z hlediska námitek uvedených v odvolání, tak i z hlediska § 114 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném k 24. 6. 2013. Podle žalovaného Specializovaný finanční úřad postupoval správně, jestliže zamítl stížnost žalobkyně na postup plátce solárního odvodu ve smyslu § 7b zákona č. 180/2005 Sb., ve znění účinném k 31. 12. 2012, společnosti ČEZ Distribuce, s. r. o. (dále jen „plátce odvodu“), která provedla srážku odvodu ve výši 28% za odebranou elektřinu ve smyslu hlavy III zákona č. 180/2005 Sb. za období září 2012. Žalovaný zdůraznil, že plátce odvodu byl povinen odvod srazit a odvést jej příslušnému finančnímu úřadu ve lhůtě 25 dnů od skončení odvodového období, jinak by se sám vystavil riziku majetkové a sankční odpovědnosti. Způsob sražení i výši částky žalovaný shledal zákonnými. Žalovaný poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, z něhož je zřejmé, že solární odvod je v souladu s ústavním pořádkem. Ústavní soud se zabýval i námitkami protiústavnosti, které uvedla žalobkyně v odvolání, přičemž předmětná ustanovení zákona č. 180/2005 Sb. neshledal protiústavními. Žalovaný s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11 odmítl i další námitky žalobkyně vztahující se k porušení legitimního očekávání či principů rovnosti a proporcionality v důsledku stanovení odvodu. Podle žalovaného by naopak bylo v rozporu se zásadou zákonnosti, pokud by Specializovaný finanční úřad žalobkyni vyhověl. Odkazy žalobkyně na postup Ústavního soudu ve věci omezení podpory stavebního spoření shledal žalovaný nepřiléhavými, neboť zde Ústavní soud příslušnou právní úpravu částečně zrušil, k čemuž však u solárního odvodu nedošlo. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 4. 2016, č. j. 3 Af 32/2013 - 44, zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného. Soud poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, kterým byla shledána právní úprava solárního odvodu ústavně konformní. Soud odmítl analogii s případem projednávání podpory stavebního spoření a odkázal na naposledy uvedený nález Ústavního soudu i k námitce žalobkyně, že stanovením solárního odvodu došlo k porušení zákazu retroaktivity právního předpisu. Soud dále poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS. 53/10, z něhož plyne, že i po zavedení odvodu zůstává majitelům solárních elektráren garance výnosu za období 15 let a zásah do legitimního očekávání žalobkyně proto soud neshledal nepřiměřeným. S odkazem na argumentaci Ústavního soudu odmítl soud i námitku nepřiměřeného zásahu do práva na vlastnictví. Soud odmítl s poukazem na nález Ústavního soudu i námitku porušení zásady rovnosti či nesprávného legislativního procesu přijímaní úpravy solárního odvodu. Soud zdůraznil, že podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 - 57, není institut stížnosti na postup plátce daně institutem, který by poskytl poplatníkovi efektivní ochranu. Z uvedeného usnesení totiž plyne, že takovým institutem je prominutí daně ve smyslu § 260 ve spojení s § 259 daňového řádu. Soud dále připomenul, že musí z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vycházet, neboť jej nelze považovat za jakkoliv překonané. Soud uzavřel, že ochrana proti solárnímu odvodu jako takovému není prostřednictvím stížnosti ve smyslu § 237 daňového řádu možná. Proto v projednávané věci nemohl posoudit ani, zda má na žalobkyni solární odvod rdousící efekt. Proti uvedenému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační stížnost. V ní zdůraznila, že soud nesplnil svou povinnost učinit vše pro spravedlivé řešení věci, přestože je zřejmé, že návratnost její investice je nejistá a solární odvod má pro stěžovatelku likvidační účinky. Soud nesprávně neprovedl navržené důkazy svědčící o protiústavnosti právní úpravy a likvidačním účinku solárního odvodu na stěžovatelku. Závěr soudu, že stěžovatelka měla žádat o prominutí daně, odmítla s tím, že tento institut není nijak v právních předpisech upraven a není tudíž využitelný. Stěžovatelka setrvala na názoru, že úprava solárního odvodu je protiústavní a nepřiměřeně zasahující do jejího práva na vlastnictví. Přijetí právní úpravy solárního odvodu nebylo tak společensky naléhavé, aby nová právní úprava mohla být považována za proporcionální. Stěžovatelka namítla, že způsob úpravy solárního odvodu narušil její legitimní očekávání a ve svém důsledku kromě čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a narušil i čl. 1 odst. 1 Ústavy. Stěžovatelka poukázala na podobnost jejího případu s omezením podpory stavebního spoření, které shledal Ústavní soud protiústavním. Soud i správní orgány pochybily, pokud se vůbec nezabývaly konkrétními dopady solárního odvodu na stěžovatelku. To má za následek, že napadený rozsudek je nejen nezákonný, ale rovněž nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Stěžovatelka nemá žádný prostředek ochrany proti solárnímu odvodu, a proto jsou napadená rozhodnutí v rozporu i s evropským právem jak na úrovni primární, tak rovněž sekundární. Solární odvod stěžovatelka shledala jako diskriminační opatření, které je navíc v rozporu se zásadou svobodného pohybu kapitálu. Zavedením solárního odvodu došlo k porušení Směrnice 2001/77/ES o podpoře elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie na vnitřním trhu s elektřinou, Směrnice 2009/28/ES o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů a Směrnice 2005/89/ES o opatřeních pro zabezpečení dodávek elektřiny a investic do infrastruktury. Stěžovatelka proto navrhla Nejvyššímu správnímu soudu, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, kterým nebyl solární odvod zrušen pro protiústavnost. Dále žalovaný podotkl, že v usnesení rozšířeného senátu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 - 57, Nejvyšší správní soud uvedl, že individuální dopady odvodu nelze projednat v řízení o stížnosti ve smyslu § 237 daňového řádu, přičemž tento závěr následně Ústavní soud neshledal protiústavním. Žalovaný připomněl, že Ústavní soud shledal ústavně konformním závěr Nejvyššího správního soudu, který určil, že jako prostředek ochrany proti namítanému rdousícímu efektu solárního odvodu má sloužit institut prominutí daně. Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. Pl. 53/10, přijatý ve věci stavebního povolení, nepovažuje žalovaný za přiléhavý, neboť se projednávaný případ od problematiky podpory stavebního spoření liší, a to zejména tím, že Ústavní soud v případě stavebního spoření zrušil toliko úpravu zdaňující podporu zpětně, přičemž na rozdíl od projednávané věci shledal nekonformním i proces přijetí právního předpisu. Stěžovatelka podle žalovaného nepředložila argumenty, které by dostatečně zpochybnily závěry Ústavního soudu o souladu právní úpravy solárního odvodu s principem proporcionality. Žalovaný zdůraznil, že je vázán zákony, které musí aplikovat, přičemž mu nepřísluší učinit si vlastní závěr o protiústavnosti právní úpravy, a to obzvláště v situaci, kdy ústavnost předpisu již zhodnotil Ústavní soud. V otázce porušení práva Evropské unie pak žalovaný odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, který neshledal v otázce zavedení solárního odvodu rozpor s právem Evropské unie. Podle žalovaného není zavedení solárního odvodu otázkou implementace předpisů Evropské unie, přičemž se rovněž ani nejedná o aplikaci práva Evropské unie. Žalovaný proto navrhl Nejvyššímu správnímu soudu, aby kasační stížnost zamítl. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),