4 As 263/2015 — Nejvyšší správní soud

4 As 263/2015- 33 - text 4 As 263/2015 - 37 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: Ing. M. D., DiS., zast. Mgr. Davidem Purmenským, advokátem, se sídlem 28. října 3117/61, Ostrava, proti žalované: Střední zdravotnická škola a Vyšší odborná škola Brno, se sídlem Merhautova 15, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2015, č. j. 62 A 144/2015 – 39, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í: I. Předcházející řízení [1] Žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podanou u Krajského soudu v Brně (dále též „krajský soud“) dne 6. 8. 2015 se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované vydat ve lhůtě 30 dnů rozhodnutí ve věci ukončení studia žalobkyně. V žalobě blíže uvedla, že ředitelka žalované RNDr. Odstrčilová ukončila žalobkyni dne 29. 8. 2014 studium. O této skutečnosti byla žalobkyně informována na její vlastní žádost potvrzením ze dne 31. 10. 2014, č. j. Zdrš 10/2014/M/30, jehož obsahem je sdělení, že žalobkyně dne 28. 8. 2014 neuspěla při komisionální zkoušce z parodontologie cvičení, čímž nesplnila podmínku pro ukončení 3. ročníku stanovenou akreditovaným vzdělávacím programem v oboru Diplomovaná dentální hygienistka, a dále sdělení, že následujícím dnem, tj. dnem 29. 8. 2014, přestala být studentkou školy. Žalobkyně má za to, že ukončením studia dochází ke změně jejích práv, proto mělo být o této skutečnosti vydáno rozhodnutí ve smyslu § 67 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), které jí mělo být prokazatelně doručeno. Žalovaná je tak dle názoru žalobkyně v tomto směru nečinná. [2] Krajský soud nejdříve zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení. V této souvislosti dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas a je přípustná, neboť ve smyslu § 80 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), byla podána do jednoho roku od okamžiku, kdy žalovaná učinila vůči žalobkyni poslední úkon (kterým je vydání potvrzení ze dne 31. 10. 2014), přičemž žalobkyně současně vyčerpala prostředek na ochranu proti nečinnosti ve smyslu § 79 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 80 odst. 3 správního řádu, když podle obsahu byla tímto prostředkem stížnost žalobkyně ze dne 12. 1. 2015, jež byla podána u Krajského úřadu Jihomoravského kraje. [3] V rámci samotného hmotněprávního posouzení věci krajský soud dovodil, že na skutkový stav spočívající v nesplnění podmínky stanovené akreditovaným vzdělávacím programem pro příslušný ročník se vztahují ustanovení zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „školský zákon“), jenž je ve vztahu k správnímu řádu právním předpisem speciálním. Jelikož část VI. školského zákona, regulující studium na vyšší odborné škole, neobsahuje právní úpravu související s ukončením studia pro nesplnění podmínek pro postup do dalšího ročníku, nutno za této situace analogicky použít § 68 odst. 3 školského zákona, jenž je svým obsahem a účelem nejbližší okolnostem posuzovaného případu, neboť upravuje totožnou otázku na úrovni středoškolského vzdělávání. Podle jmenovaného ustanovení v případě nepostoupení žáka do vyššího ročníku dochází k ukončení studia posledním dnem příslušného školního roku nebo po tomto dni dnem následujícím po dni, kdy nevykonal opravnou zkoušku nebo neprospěl při hodnocení v náhradním termínu. Krajský soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně přestala být studentkou školy v důsledku nesložení komisionální zkoušky. Tato skutečnost přitom nastala přímo ze zákona, a žalovaná tudíž o ní mohla vystavit pouze potvrzení. Pravomoc ředitelky žalované znovu individuálně vrchnostensky rozhodnout o ukončení studia žalobkyně podle § 67 odst. 1 správního řádu nebyla dána, neboť tato pravomoc není stanovena v § 165 odst. 2 školského zákona, jenž upravuje, ve kterých případech ředitel školy a školského zařízení o právech a povinnostech rozhoduje. S ohledem na uvedené shledal krajský soud žalobu nedůvodnou, a rozsudkem ze dne 4. 11. 2015, č. j. 62 A 144/2015 – 39 (dále též „napadený rozsudek“), ji proto v souladu s § 81 odst. 3 s. ř. s. zamítl. II. Obsah kasační stížnosti a navazující vyjádření žalované [4] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, v níž uplatňuje kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatelka se neztotožňuje s analogickou aplikací § 68 odst. 3 školského zákona na skutkové okolnosti nyní projednávané věci. Analogie není dle jejího názoru namístě, neboť jmenované ustanovení upravuje ukončení vzdělání středního, jež je postaveno na odlišných základech a cílech než vyšší odborné vzdělání. Stěžovatelka současně krajskému soudu vytýká, že aplikoval ustanovení, které se týká ukončení studia na střední škole nikoliv však v posledním roce vzdělávání. Ukončování středního vzdělání v posledním roce studia upravují § 75 odst. 3 a § 81 odst. 9 (stěžovatelka patrně myslela § 81 odst. 10 – poznámka zdejšího soudu) školského zákona. Krajský soud tak použil právní normu, která se nevztahuje ke skutkově podobné situaci. Jelikož u stěžovatelky došlo k ukončení studia v posledním ročníku při nevykonání komisionální zkoušky (tedy nikoliv v jeho průběhu a nikoliv nevykonáním zkoušky závěrečné – tzv. absolutoria), žalovaná měla o této skutečnosti vydat rozhodnutí podle § 67 odst. 1 správního řádu. Stěžovatelka totiž neúspěchem u komisionální zkoušky nesplnila podmínky pro účast na absolutoriu podle § 102 školského zákona, čímž se nemohla zúčastnit na absolutoriu. Školský zákon přitom upravuje ukončení studia v posledním ročníku toliko v souvislosti s neúspěchem u absolutoria (stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na § 102 odst. 5 až 7 školského zákona). Závěrem kasační stížnosti stěžovatelka dodala, že v důsledku nečinnosti žalované se nachází v právní nejistotě, neboť nemá k dispozici rozhodnutí o ukončení studia, které by mohla věcně napadnout a rovněž není schopna prokázat se ukončením studia před úřadem práce. Navrhla proto, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. [5] Žalovaná se k obsahu kasační stížnosti vyjádřila ve svém podání ze dne 17. 12. 2015, v němž pouze stručně uvedla, že s napadeným rozsudkem souhlasí. III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem [6] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti v první řadě hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. V této souvislosti dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 103 a § 106 s. ř. s.), stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 105 odst. 2 s. ř. s.) a není namístě kasační stížnost odmítnout pro nepřípustnost (§ 104 s. ř. s.). [7] Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), následně napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Neshledal přitom ani vady, ke kterým by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.). [8] Nejvyšší správní soud považuje za vhodné nejdříve připomenout, že prostředkem na ochranu proti nečinnosti správního orgánu v rámci správního soudnictví je zvláštní typ žaloby podle § 79 s. ř. s., jehož odst. 1 stanoví, že „[t]en, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek.“ [9] Podstatou projednávané věci je posouzení otázky, zda za nečinnost žalované lze považovat nevydání rozhodnutí o ukončení studia stěžovatelky, a to postupem podle § 67 odst. 1 správního řádu, jenž stanoví, že „[r]ozhodnutím správní orgán v určité věci zakládá, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá, nebo v zákonem stanovených případech rozhoduje o procesních otázkách.“ Nejvyšší správní soud proto předesílá, že aby bylo možné v posuzovaném případě dospět k závěru o případné nečinnosti žalované, musel by být v první řadě splněn předpoklad, že žalovaná, resp. její ředitelka, je povinna rozhodnutí o ukončení studia stěžovatelky podle citovaného ustanovení správního řádu vyd