4 As 58/2016 — Nejvyšší správní soud

4 As 58/2016- 29 - text 4 As 58/2016 - 32 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: R. Š., zast. JUDr. Evou Frélichovou, advokátkou, se sídlem Kollárova 3, Znojmo, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2016, č. j. 62 Ad 2/2015 – 47, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaný j e p o v i n n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 3.400 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Evy Frélichové, advokátky. O d ů v o d n ě n í: I. Dosavadní průběh řízení [1] Ředitel Celního úřadu pro Kraj Vysočina (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 2. 7. 2014, č. j. 30856-2/2014-630000-01, zamítl žádost žalobce o proplacení stravného za období leden 2013 až leden 2014 ve výši 10.624 Kč. Generální ředitel Generálního ředitelství cel (žalovaný) na základě odvolání žalobce rozhodnutím ze dne 7. 10. 2014, č. j. 39624-3/2014-900000-302, uvedené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně změnil tak, že se v jeho výroku za slova „10 624 Kč“ doplňují slova „s příslušenstvím“, slova „období leden 2013 až leden 2014“ se nahrazují slovy „rok 2013“ a za slova „bylo dle ustanovení“ se doplňují slova „§ 149 odst. 1 poslední věta a“. V ostatním žalovaný rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. [2] Žalovaný shledal, že žalobce byl rozhodnutím Celního ředitelství v Brně ze dne 26. 5. 2004, č. j. 7574/04-0101-11, s účinností od 1. 8. 2004 přeložen z místa služebního působiště Znojmo do místa služebního působiště Jihlava. Na základě této skutečnosti vznikl žalobci nárok na náhradu cestovních výdajů podle § 38 vyhlášky č. 259/1997 Sb., kterou se upravují některé podrobnosti služebního poměru celníků. Rozhodnutím Celního ředitelství v Brně ze dne 24. 8. 2006, č. j. 7667/06-0101-11, byl žalobce s účinností od 1. 9. 2006 ustanoven do funkce referenta mobilního dohledu, rovněž v místě služebního působiště Jihlava. Dne 8. 1. 2007 vydalo Celní ředitelství v Brně rozhodnutí č. j. 38/07-0101-11/16352, kterým byl žalobce v souvislosti s účinností zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“) s účinností od 1. 1. 2007 ustanoven do služebního poměru na služební místo referent mobilního dohledu v útvaru Celního úřadu Jihlava, místo služebního působiště Střítež. Od této poslední změny služebního poměru se měl podle rozhodnutí žalovaného odvíjet nárok žalobce na poskytování náhrady cestovních výdajů podle § 149 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru, který maximální dobu poskytování stravného stanovil na šest let od vzniku nároku. Nárok žalobce na požívání stravného s ohledem na tuto skutečnost podle rozhodnutí žalovaného zanikl ke dni 31. 12. 2012. [3] Žalobce proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), v níž označil předmětné rozhodnutí žalovaného za nezákonné a nepřezkoumatelné. Žalobce argumentoval, že byl-li příslušník celní správy přeložen do jiného místa působiště v důležitém zájmu služby ve smyslu § 18 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, náleží mu náhrada cestovních výdajů podle § 58 tohoto zákona a § 38 odst. 1 vyhlášky č. 259/1997 Sb., tedy i náhrada stravného za celou dobu, kdy byl v důsledku výkonu služby mimo místo svého bydliště. Podle žalobce se ani v souvislosti s účinností zákona o služebním poměru nárok na náhradu cestovních výdajů včetně stravného nijak nezměnil, neboť platí obecná zásada, podle které není-li něco v novém právním předpisu nebo smlouvě výslovně upraveno jinak, použije se právní úprava v původním právním předpisu, byla-li pro účastníka řízení výhodnější. [4] Krajský soud shledal, že s ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2010, č. j. 4 Ads 19/2010 – 51, v případě žalobce k 1. 1. 2007 nedošlo ke změně služebního zařazení, která by odůvodňovala vznik nového nároku na poskytování cestovních náhrad podle § 149 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru. Žalobce i od 1. 1. 2007 vykonával funkci referenta mobilního dohledu, tj. funkci, kterou vykonával do 31. 12. 2006. Ačkoliv od 1. 1. 2007 došlo ke změně služebního působiště žalobce z obce Jihlava na obec Střítež, nejednalo se o faktickou změnu, jelikož Celní úřad Jihlava i před datem 1. 1. 2007 sídlil ve Stříteži. Místo služebního působiště žalobce se tak fakticky nezměnilo. Jelikož skutkový stav, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, neměl oporu ve spise, zrušil krajský soud rozhodnutí žalovaného podle § 76 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a vrátil žalovanému věc k dalšímu řízení. K ostatním skutečnostem namítaným žalobcem se krajský soud nevyjádřil s odůvodněním, že nemůže nahrazovat žalovaného v jeho úvaze o tom, zda žalobci právo na stravné z jím uváděných důvodů náleží, či nikoliv. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce [5] Žalovaný (dále jen „stěžovatel) proti rozsudku krajského soudu brojí kasační stížností, v níž namítá nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a také nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. [6] Stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně posoudil otázku vzniku nároku žalobce na náhradu cestovních výdajů včetně stravného. Místem služebního působiště žalobce byla až do 31. 12. 2006 obec Jihlava, bez ohledu na to, kde ve skutečnosti byl žalobce povinen dle pokynů nadřízených vykonávat službu, přičemž v daném směru stěžovatel nepopírá, že Celní úřad Jihlava sídlil od května 2004 v budově v obci Střítež. Pro vznik nároku je však rozhodující skutečnost, že od 1. 1. 2007 bylo místo služebního působiště žalobce určeno jinak, než v předešlém období, a tuto změnu nebylo možné posoudit jinak, než jako změnu služebního poměru zakládající nárok žalobce na náhradu cestovních výdajů a stravné. Stěžovatel neměl možnost tuto skutečnost přejít a dospět k závěru, že se služební poměr žalobce k 1. 1. 2007 nijak nezměnil, a to i s ohledem na svoji povinnost hodnotit skutkový stav v případě pochybností ve prospěch odvolatele. [7] Nepřezkoumatelnost spočívající ve vadě řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud v rozporu s povinností postupovat v pochybnostech mírněji vyhodnotil případ v neprospěch žalobce. Závěr krajského soudu znamená, že nárok na náhradu stravného žalobci zanikl již 31. 7. 2010 (t. j. po uplynutí 6 let od 1. 8. 2004) a stravné tedy bylo poskytováno žalobci od 1. 8. 2010 do 31. 12. 2012 neoprávněně a je bezdůvodným obohacením na jeho straně. Stěžovatel však oproti tomu hodnotil skutkový stav ve prospěch žalobce, jestliže přihlédl ke změně místa služebního působiště žalobce z obce Jihlava na obec Střítež ke dni 1. 1. 2007, a dospěl k závěru, že nárok na stravné žalobci zanikl až dnem 31. 12. 2012. [8] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spatřuje stěžovatel také v tom, že krajský soud vrátil stěžovateli věc k dalšímu řízení k provedení úvahy, která je ale variantně a pro úplnost v rozhodnutí ze dne 7. 10. 2014 již obsažena a kterou stěžovatel podpůrně odůvodnil neexistenci nároku žalobce na stravné po 31. 12. 2012 (tedy za nárokované období) v případě, že by nebyla následná změna služebního poměru žalobce k 1. 1. 2007 brána v potaz. Podle této úvahy by skončilo poskytování stravného žalobci již zmíněným dnem 31. 7. 2010. [9] Žalobce se ve svém vyjádření plně ztotožnil s posouzením provedeným krajským soudem. Pokud došlo k jinému pojmenování místa služebního působiště, jednalo se pouze o formální změnu, která neměla vliv na výkon služby a náplň činnosti žalobce. Argumentaci stěžovatele v kasační stížnosti považuje žalobce za neodůvodněný názor nepodložený důkazy. Námitka nepřezkoumatelnosti je dle názoru žalobce absurdní a svědčí o neznalosti procesních předpisů upravujících řízení před krajským soudem. Žalobce proto navrhuje kasační stížnost zamítnout. III. Posouzení kasační stížnosti [10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen zaměstnancem s právnickým vzděláním. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. [11]