4 Azs 184/2016 — Nejvyšší správní soud

4 Azs 184/2016- 48 - text 4 Azs 184/2016 - 51 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Ing. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: G. Y., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2016, č. j. 9 A 127/2013 - 46, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Soudem ustanovenému zástupci žalobkyně, Mgr. Petru Václavkovi, advokátovi, se sídlem Opletalova 25, Praha 1, s e p ř i z n á v á odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování žalobkyně v řízení o kasační stížnosti ve výši celkem 8.228 Kč. Tato částka bude zástupci žalobkyně vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 6. 2013, č. j. MV-61325-7/OAM-2013, rozhodl, že žalobkyně je podle § 123 odst. 5 zákona č. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), povinna uhradit žalovanému náklady spojené se správním vyhoštěním ve výši 7.260 Kč. [2] V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný konstatoval, že Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, Přijímací středisko cizinců Zastávka dne 25. 5. 2012 vydala rozhodnutí č. j. CPR-5894/ČJ-2012-004025-SV o správním vyhoštění žalobkyně podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců, které nabylo právní moci dne 29. 6. 2012, a dne 19. 4. 2013 vydala rozhodnutí č. j. CPR-5327/ČJ-2013-931200-ZZC o zajištění žalobkyně podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, které téhož dne nabylo právní moci. Doba zajištění byla stanovena na 60 dnů a žalobkyně byla dne 19. 4. 2013 umístěna do Zařízení pro zajištění cizinců Bělá – Jezová (dále též „ZZC“). V souvislosti s rozhodnutím o správním vyhoštění žalobkyně tak vznikly České republice – Ministerstvu vnitra, podle vyhlášky č. 447/2005 Sb., za období 30 dnů od 20. 4. 2013 do 20. 5. 2013 náklady ve výši 7.260 Kč, z toho za stravu ve výši 3.360 Kč a za pobyt v ZZC ve výši 3.900 Kč. [3] Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí žalovaného o uložení povinnosti uhradit náklady spojené se správním vyhoštěním žalobu, v níž v prvé řadě namítala, že žalovaný porušil § 6 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Upozornila na skutečnost, že po svém umístění do ZZC požádala o udělení mezinárodní ochrany. Správní orgán však pokračoval v zajištění žalobkyně, aniž by však při tom zkoumal realizovatelnost správního vyhoštění s ohledem na probíhající řízení o udělení mezinárodní ochrany a dobu zajištění prodloužil rozhodnutím ze dne 14. 6. 2013, proti kterému se žalobkyně bránila včas podanou žalobou, přičemž požádala o její odkladný účinek, o kterém doposud nebylo rozhodnuto. Policejní orgán tak je podle žalobkyně povinen vyčkat rozhodnutí soudu o odkladném účinku a do té doby nemůže podnikat kroky směřující k přípravě vycestování a k vycestování žalobkyně z území České republiky tak dojít nemůže. Žalobkyně dále vyjádřila přesvědčení, že trvající zajištění je v rozporu s čl. 1 odst. 2 a č. 10 Ústavy ČR ve spojení s čl. 5 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva“). Žalobkyně byla zajištěna podle § 124 zákona o pobytu cizinců za účelem správního vyhoštění, ovšem tento účel není nyní naplňován. Správní orgán má po dobu zajištění aktivně činit kroky směřující k realizaci správního vyhoštění, což v případě žalobkyně z objektivních příčin nemůže s ohledem na § 119 odst. 7 zákona o pobytu cizinců a možné porušení § 19 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. [4] Žalobkyně dále namítala, že došlo k porušení § 123 odst. 1, 2 a 3 zákona o pobytu cizinců, neboť částka požadovaná k úhradě není prokazatelně spojena s jejím správním vyhoštěním. Rozhodnutí žalovaného ani neobsahuje žádné vysvětlení, z něhož by bylo patrné, zda byly učiněny kroky směřující k vycestování žalobkyně, postrádá tak náležitosti odůvodnění podle § 68 odst. 3 správního řádu. Zajištění žalobkyně v ZZC nevede k vycestování či vyhoštění. Spojitost mezi pobytem v ZZC a výkonem správního vyhoštění tak není dána. S ohledem na výše uvedené má žalobkyně za to, že nebylo prokázáno smysluplné a účelné vynaložení nákladů spojených s jejím pobytem v ZZC a nemůže po ní být spravedlivě požadováno tyto náklady hradit. [5] Městský soud v Praze zamítl žalobu rozsudkem ze dne 29. 6. 2016, č. j. 9 A 127/2013 – 46, a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud při posouzení věci vycházel ze závěrů, k nimž dospěl v obdobné věci Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 10. 2009, č. j. 2 As 32/2009 – 63. Konstatoval, že účelnost nákladů spojených se správním vyhoštěním nemá souvislost s tím, zda k realizaci správního vyhoštění skutečně dojde, ale vyplývá z charakteru poskytovaných služeb (ubytování, stravování). Pokud tedy v některé dny zajištění žalobkyně nebylo možné správní vyhoštění fakticky vykonat, nelze z toho dovozovat, že by náklady na její zajištění byly vynakládány „neúčelně“, neboť i v takovém případě je žalobkyně příjemcem služeb poskytovaných ZZC. Jiná situace by ovšem nastala, pokud by došlo k zajištění žalobkyně v rozporu se zákonem. Ze závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2008, č. j. 2 As 30/2008 - 61, vyplývá, že došlo-li v rámci řízení o vyhoštění k nezákonnému zajištění cizince, nelze cizinci náklady vyhoštění uložit k úhradě. Tyto náklady by totiž nevznikly, kdyby nebylo o zajištění cizince rozhodnuto v rozporu se zákonem. [6] V posuzované věci však žalobkyně netvrdila, že by rozhodnutí o jejím zajištění bylo zrušeno soudem. Žalobkyně namítala nezákonnost svého zajištění pouze v obecné rovině, přičemž uvedla, že byla zajištěna podle § 124 zákona o pobytu cizinců za účelem správního vyhoštění, avšak účel zajištění nebyl naplňován kvůli probíhajícímu řízení o její žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Z relevantní právní úpravy nelze dovodit závěr, že by prohlášením o úmyslu požádat o mezinárodní ochranu mělo automaticky dojít k propuštění cizince ze zajištění, resp. k tomu, že by další zajištění cizince bylo nezákonné. V této souvislosti městský soud poukázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 30. 5. 2013, C-534/11, ve věci Arslan; rozsudek Nejvyššího správního soudu v téže věci ze dne 31. 7. 2013, č. j. 1 As 90/2011 – 124, a § 46a zákona o azylu a konstatoval, že žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by žalobkyně byla zajištěna nezákonně, nezjistil ani z obsahu předloženého správního spisu. [7] Vzhledem k tomu, že účelnost vynaložení nákladů žalobkyně na pobyt v ZZC nemůže být hodnocena ve vztahu k následné faktické realizaci správního vyhoštění, nebyl žalovaný povinen v napadeném rozhodnutí vylíčit kroky, které činil pro uskutečnění vycestování žalobkyně, a rozhodnutí žalovaného tedy není ani v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu. [8] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včas kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), v níž namítala neoprávněnost a nezákonnost svého zajištění a vyjádřila přesvědčení, že z tohoto důvodu není spravedlivé, aby hradila náklady zajištění. V doplnění kasační stížnosti učiněném prostřednictvím Mgr. Petra Václavka, advokáta, který byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2016, č. j. 4 Azs 184/2016 – 29, ustanoven zástupcem žalobkyně pro řízení o kasační stížnosti, stěžovatelka v prvé řadě namítala, že se městský soud dostatečně a přezkoumatelně nevypořádal s uplatněnými žalobními námitkami. Za nezbytné považuje stěžovatelka posouzení, zda bylo její zajištění v ZZC nutné. V této souvislosti stěžovatelka uvedla, že podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců lze vydat rozhodnutí o zajištění cizince, pokud nelze účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování. Městský soud se však možností uložení zvláštního opatření v podstatě nezabýval. Z obsahu napadeného rozhodnutí nevyplývá nezbytnost užití institutu zajištění coby krajního prostředku. Dle konstantní judikatury se v případě zajištění cizince jedná o zcela mimořádné opatření, neboť zasahuje do ústavně zaručeného práva na osobní svobodu. V případě uplatnění zajištění je tak nutno nejprve vždy zkoumat, zda je takový postup skutečně nezbytný a zda pro jeho uplatnění existují opravdové důvody, z nichž jasně vyplývá, že by případné užití méně postihujících opatření nesplnilo účel. Správní orgány proto musí při rozhodování o zajištění cizince postupovat s maximální obezřetností a velmi důkladně zkoumat důvodnost zajištění, popř. jeh