5 As 142/2014 — Nejvyšší správní soud

5 As 142/2014- 26 - text 5 As 142/2014 - 31 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: Z. Ř., zastoupený JUDr. Jiřím Marvanem, advokátem se sídlem Vodičkova 31, Praha 1, proti žalovanému: Český báňský úřad, se sídlem Kozí 4, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2014, č. j. 3 A 82/2011 - 77, t a k t o : I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2014, č. j. 3 A 82/2011 - 77, s e r u š í . II. Rozhodnutí předsedy Českého báňského úřadu ze dne 10. 3. 2011, č. j. SBS 31352/2010, s e r u š í a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 17 600 Kč do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jiřího Marvana, advokáta. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci Žalovaný po té, co byla jeho předchozí rozhodnutí vydaná v této věci v prvním stupni zrušena předsedou žalovaného, a to i na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2005, č. j. 10 Ca 214/2004 – 74, rozhodnutím ze dne 29. 8. 2006, č. j. 2346/III/06, odňal žalobci dle § 45 odst. 1 zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, v relevantním znění (dále jen „zákon o hornické činnosti“) oprávnění k výkonu činnosti technického vedoucího odstřelů pro povrchové dobývání (dále jen „oprávnění TVO“), vyjímaje komorové odstřely, za hrubé porušení předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a bezpečnosti provozu uvedených v § 38 odst. 3, § 50 odst. 1 a § 68 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 72/1988 Sb., o používání výbušnin, v relevantním znění (dále jen „vyhláška o používání výbušnin“), na dobu 15 měsíců, počínaje dnem 1. 7. 2004. Žalobce podal i proti tomuto rozhodnutí rozklad, o němž rozhodl předseda žalovaného rozhodnutím ze dne 5. 12. 2006, č. j. 3067/06, jímž změnil rozhodnutí ze dne 29. 8. 2006 vydané v prvním stupni tak, že se výše uvedené oprávnění TVO žalobci odnímá podle § 45 odst. 1 zákona o hornické činnosti na dobu 3 let, počínaje dnem 30. 7. 2003. Uvedené rozhodnutí o rozkladu napadl žalobce žalobou u Městského soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 30. 6. 2010, č. j. 9 Ca 50/2007 - 66, toto rozhodnutí zrušil a věc opět vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Předseda žalovaného následně rozhodl znovu o rozkladu rozhodnutím ze dne 10. 3. 2011, č. j. SBS 31352/2010, jímž změnil napadené rozhodnutí vydané v prvním stupni tak, že se žalobci dle § 45 odst. 1 zákona o hornické činnosti odnímá oprávnění TVO na dobu 26 měsíců, počínaje dnem 30. 7. 2003. Žalobce napadl i posledně zmiňované rozhodnutí o rozkladu žalobou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 6. 8. 2014, č. j. 3 A 82/2011 - 77, zamítl. V odůvodnění městský soud předně podotkl, že v dané věci již rozhodoval opakovaně, a to zmiňovanými zrušovacími rozsudky ze dne 28. 7. 2005, č. j. 10 Ca 214/2004 - 74, a ze dne 30. 6. 2010, č. j. 9 Ca 50/2007 – 66. Následně městský soud přistoupil k posouzení žalobních námitek, v nichž žalobce mj. uváděl, že s ohledem na § 179 odst. 1 a 2, § 152 odst. 5 písm. a) a § 2 odst. 2 správního řádu je žalobou napadené rozhodnutí v rozporu se zákonem pro nedostatek kompetence předsedy žalovaného rozhodujícího o rozkladu k takovému rozhodnutí, neboť žalobou napadeným rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí vydané v I. stupni tak, že se změnila doba, na níž se předmětné oprávnění odnímá (26 měsíců z původních 15 měsíců), a počátek této doby byl nově stanoven od 30. 7. 2003, avšak rozkladu nebylo vyhověno. Dotčené oprávnění tak bylo žalobci na danou dobu (26 měsíců) odňato retroaktivně počínaje dnem 30. 7. 2003, přičemž tato doba již dávno uplynula, což způsobuje dle žalobce nicotnost tohoto rozhodnutí podle § 77 odst. 2 správního řádu. Městský soud se s touto argumentací žalobce neztotožnil a konstatoval, že předseda žalovaného měl nepochybně pravomoc vydat rozhodnutí o rozkladu, který žalobce podal, a to včetně § 152 odst. 5 písm. a) a § 2 odst. 2 správního řádu, a nemohlo se proto jednat o rozhodnutí nicotné. K podmínkám aplikace § 152 odst. 5 písm. a) správního řádu městský soud dále uvedl, že předseda žalovaného v daném případě zohlednil právní názor městského soudu vyslovený v rozsudku ze dne 28. 7. 2005, č. j. 10 Ca 214/2004 - 74, a do doby odnětí oprávnění TVO započetl i dobu zadržení průkazu odborné způsobilosti žalobce báňským inspektorem. Předseda žalovaného tedy formálně sice změnil dobu odnětí oprávnění původně stanovenou v rozhodnutí v prvním stupni, avšak tak, že v souladu s uvedeným závazným právním názorem soudu stanovil počátek odnětí od data zadržení průkazu odborné způsobilosti, tj. od 30. 7. 2003, a současně zachoval dobu ukončení odnětí oprávnění stanovenou v rozhodnutí prvního stupně ze dne 29. 8. 2006, č. j. 2346/III/06. Městský soud dále podotkl, že specifikum dané věci spočívá v tom, že účinky napadeného rozhodnutí již byly konzumovány, a proto i tvrzení žalobce o tom, že mu napadeným rozhodnutím mohla být způsobena újma spojená s jím tvrzeným vybočením z § 152 odst. 5 správního řádu, bez uvedení konkrétních důvodů, je postavena toliko do roviny hypotetické. Pokud v daném případě přistoupil předseda žalovaného k vydání napadeného rozhodnutí až dne 10. 3. 2011, byť k posuzovanému jednání došlo již dne 5. 6. 2003, je tato skutečnost odrazem dosavadního správního řízení, v jehož průběhu byla práva žalobce ochráněna i přezkumnou činností soudu. S ohledem na uvedené nelze dle městského soudu předsedovi žalovaného úspěšně vytýkat, že smyslem odnětí oprávnění či osvědčení je zabránit jeho nositeli v dalším výkonu činnosti (tedy prevence) či že napadené rozhodnutí je již exekučně nevykonatelné. Byť byla uvedená vlastnost napadeného rozhodnutí v průběhu správního řízení již konzumována, dle městského soudu to samo o sobě neznamená, že v daném případě měl předseda žalovaného rezignovat na svou povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé, včetně vypořádání žalobcem vznesených námitek tak, jak mu bylo uloženo soudem v předchozím zrušujícím rozsudku. Z tohoto důvodu neshledal městský soud uvedené námitky důvodnými. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného Žalobce (stěžovatel) podal proti uvedenému rozsudku městského soudu kasační stížnost, v níž zejména zopakoval své žalobní námitky, dle nichž nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání napadeného rozkladového rozhodnutí. Předseda žalovaného v dané věci rozhodnutím ze dne 10. 3. 2011, č. j. SBS 31352/2010, změnil rozhodnutí prvního stupně, aniž by však vyhověl rozkladu. Předseda žalovaného tak porušil § 152 odst. 5 písm. a) správního řádu, a napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem. Správní řád ani jiný speciální zákon přitom dle stěžovatele nestanoví výjimku z uvedeného ustanovení, a to ani v případě, kdy má být v rozhodnutí o rozkladu zohledněn závazný právní názor obsažený v předchozím zrušujícím rozsudku. Městský soud navíc dle stěžovatele dospěl k nesprávnému závěru, když shledal, že předseda žalovaného zachoval dobu ukončení odnětí oprávnění TVO vyplývající z rozhodnutí prvního stupně ze dne 29. 8. 2006, č. j. 2346/III/06, neboť dle daného rozhodnutí byla stanovena doba odnětí oprávnění na 15 měsíců počínaje dnem 1. 7. 2004. Odnětí tedy mělo skončit dne 1. 10. 2005. Podle rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 10. 3. 2011 ovšem byla stanovena doba odnětí oprávnění na 26 měsíců počínaje dnem 30. 7. 2003. Odnětí mělo tedy skončit dne 30. 9. 2005. Takže předseda žalovaného fakticky změnil (i) počátek odnětí oprávnění, (ii) délku trvání odnětí oprávnění i (iii) den skončení odnětí oprávnění - tedy všechny v úvahu přicházející parametry. Na uvedeném nemůže dle stěžovatele nic změnit ani skutečnost, že účinky napadeného rozhodnutí již byly konzumovány, neboť ani správní řád ani žádný zvláštní zákon nestanoví pro takový případ výjimku a toto specifikum není důvodem k tomu, aby žalovaný rezignoval na zásadu zákonnosti, jíž je ovládáno správní řízení. Poté, co městský soud svým rozsudkem ze dne 30. 6. 2010, č. j. 9 Ca 50/2007 – 66, zrušil rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 5. 12. 2006, č. j. 3067/06, měl předseda žalovaného buď vyhovět rozkladu ze dne 11. 9. 2006 podanému proti rozhodnutí prvního stupně ze dne 29. 8. 2006, č. j. 2346/III/06 (tj. podle stěžovatele měl řízení zastavit), anebo měl předmětné rozhodnutí zrušit a věc vrátit k novému projednání a rozhodnutí. Tím, že předseda žalovaného sám rozhodl o rozkladu, přičemž ale rozkladu nevyhověl a rozhodnutí prvního stupně změnil, zasáhl do práv stěžovatele, neboť v případě zrušení rozhodnutí prvního stupně by se stěžovatel nacházel ve zcela odlišné procesní situaci (tj. měl by především možnost navrhovat nové důkazy s ohledem na závěry obsažené v rozsudku městského soudu ze dne 30. 6. 2010, č. j. 9 Ca 50/2007 - 66). Na