5 As 211/2015 — Nejvyšší správní soud

5 As 211/2015- 49 - text 5 As 211/2015 - 53 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: M. K., zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem v Praze, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 9. 2015, č. j. 51 A 6/2014 – 68, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Žalobce napadl včasnou kasační stížností rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 2. 2014, č. j. 8494-2/2014-900000-304.3, sp. zn. 44807/2013-550000-12; tímto bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Celního úřadu pro Královéhradecký kraj (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 12. 11. 2013, č. j. 44807-7/2013-550000-12, a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 42a odst. 2 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), kterého se dopustil porušením povinnosti vyplývající z § 21e odst. 1 písm. a) zákona o pozemních komunikacích tím, že jako řidič motorového vozidla tov. zn. VW Passat, registrační značky X, užil dne 23. 7. 2013 ve 20:30 hod. zpoplatněnou pozemní komunikaci D 11 (ve směru jízdy na Prahu), aniž by uhradil časový poplatek. Za spáchání přestupku byla žalobci podle § 42a odst. 7 písm. d) zákona o pozemních komunikacích uložena pokuta ve výši 2000 Kč. Podle § 79 odst. 1 zákona o přestupcích, ve spojení s § 1 odst. 1 vyhlášky č. 231/1996 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů řízení o přestupcích, byla žalobci uložena povinnost uhradit paušální částku nákladů řízení ve výši 1000 Kč. Žalobce prostřednictvím svého obecného zmocněnce Ing. M. J. napadl rozhodnutí správního orgánu prvního stupně blanketním odvoláním, které ani na výzvu správního orgánu v poskytnuté lhůtě nedoplnil. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím odvolání žalobce zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného žalobou. Namítal, že správní orgán prvního stupně neprovedl řádné dokazování. Uvedl, že ve spise „absentuje jakýkoliv protokol o provedeném dokazování“ a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo „vyhotoveno na podkladě neprovedených důkazů“. Žalobce proto namítal porušení svých procesních práv; jako účastník řízení se nemohl vyjádřit k podkladům pro rozhodnutí, neboť nemohl vědět, na základě jakých podkladů bude vydáno rozhodnutí, resp. ani žádné podklady neexistovaly. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo překvapivé, neboť správní orgán k námitce žalobce, že vozidlo neřídil on, ale jeho kamarád, nenařídil další ústní jednání, neprovedl důkazy navrhované žalobcem a namísto toho, pro žalobce překvapivě, ve věci rozhodl. K projednání žaloby nařídil krajský soud ústní jednání na 26. 3. 2015, ke kterému předvolal i žalobce, který se však k jednání nedostavil. Při jednání právní zástupce žalobce setrval na stanovisku, že žalobce vozidlo neřídil a vytýkal správním orgánům, že toto tvrzení neprověřily. Znovu namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů, neboť nebylo provedeno dokazování v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu. Zástupce žalobce dále poukázal na to, že z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně není možno ověřit, zda k přestupku došlo na zpoplatněném úseku komunikace. Z rozhodnutí není zřejmý konkrétní předpis, podle kterého má být dálnice D 11 zpoplatněna, případně v jakém rozsahu a v jaké délce. Dále zástupce žalobce namítal, že přestupkové řízení nebylo vůči osobě žalobce vůbec zahájeno, neboť po zrušení příkazu, mu mělo být nově sděleno obvinění z přestupku, což se nestalo. Další námitku vznesl zástupce žalobce proti pořízení obrazového záznamu ve formě fotek a kamerového záznamu na místě spáchání přestupku bez vědomí žalobce. Policie nepořídila záznam občanského průkazu (OP) nebo řidičského průkazu (ŘP) s fotkou údajného pachatele přestupku, není tedy důkaz o tom, že policie vůbec viděla průkaz s fotkou, proto je zpochybněn závěr, že osoba na záznamu je totožná s osobou na fotografii v OP nebo ŘP. Krajský soud pokračoval v řízení jednáním dne 2. 9. 2015, ke kterému znovu zvlášť předvolal žalobce, který se k jednání nedostavil. Krajský soud provedl dokazování listinami z evidence osobních dokladů ministerstva vnitra s podobiznou žalobce, kterou porovnal s fotodokumentací pořízenou policisty při kontrole dne 23. 7. 2013, která je součástí správního spisu. Krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění rozsudku konstatoval, že rozhodnutí správních orgánů jsou přezkoumatelná a je z nich zřejmé, jaký skutkový stav vzaly správní orgány za rozhodný a jak uvážily o pro věc zásadních skutečnostech. Na základě podkladů ve správním spise bylo zjištěno naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 42a odst. 2 písm. a) zákona o pozemních komunikacích; bylo zjištěno, že na čelním skle vozidla užitého na zpoplatněné komunikaci nebyla nalepena dálniční známka a řidičem vozidla byl žalobce. Osobu řidiče ověřil krajský soud dokazováním v rámci soudního přezkumu, po kterém neměl sebemenších pochyb o tom, že daného přestupku se dopustil právě žalobce. Námitku žalobce, že soud v rozporu s § 120 odst. 2 o. s. ř. opatřil z vlastní iniciativy důkaz, který se nepodával z obsahu spisu, krajský soud odmítl, neboť zmíněné ustanovení občanského soudního řádu se procesu přezkoumávání správních rozhodnutí ve správním soudnictví nedotýká. V této souvislosti krajský soud odkázal na § 77 odst. 2 s. ř. s., podle kterého může soud v rámci dokazování zopakovat nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem. Krajský soud konstatoval, že protokol o ústním jednání ze dne 24. 10. 2013 sice trpí nedostatky, nepřisvědčil však tvrzení žalobce, že neměl možnost se vyjádřit k podkladům pro rozhodnutí, neboť všechny podklady měl žalobce k dispozici a byla mu poskytnuta lhůta pro vyjádření. Žalobce navíc neuvedl, jak se tvrzené porušení jeho procesních práv promítlo do porušení práv hmotných. Krajský soud odmítl rovněž tvrzení žalobce o překvapivém rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Krajský soud se v napadeném rozsudku vyjádřil i k námitkám vzneseným po lhůtě pro podání žaloby. Soud konstatoval, že je povinností řidiče seznámit se s předpoklady zpoplatnění užívání dálnic dřív, než na takovou dálnici vjede, zpoplatněné úseky určuje prováděcí předpis k zákonu o pozemních komunikacích a tyto jsou označeny dopravní značkou, kterou musel žalobce „potkat“, navíc zpoplatnění dálnic je všeobecně známou věcí. Pokud jde o námitku žalobce vznesenou proti pořízení obrazového záznamu na místě přestupku, odkázal krajský soud na § 62 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, podle kterého policie může, pokud je to nezbytné pro plnění jejích úkolů, pořizovat zvukové, obrazové nebo jiné záznamy osob a věcí nacházejících se na místech veřejně přístupných a zvukové, obrazové nebo jiné záznamy o průběhu úkonu. I. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného Proti rozsudku krajského soudu se žalobce (stěžovatel) bránil blanketní kasační stížností ze dne 26. 10. 2015. V doplnění kasační stížnosti uvedl, že rozsudek krajského soudu napadá z důvodu jeho nezákonnosti dle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a pro vady řízení ve smyslu § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení. V úvodu kasační stížnosti stěžovatel namítá nepřiměřený rozsah rozsudku krajského soudu, který je na 19 stránek, což stěžovateli mohlo ztížit vystihnout podstatu odůvodnění rozhodnutí. V kasační stížnosti zopakoval v podstatě doslovně, až na malé výjimky, text žaloby, z čehož není zřejmé, zda stěžovatel svou žalobní argumentaci shrnuje nebo ji vznáší i v rámci svých kasačních námitek. Stěžovatel odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu a setrval na své žalobní argumentaci, že „na místě deliktu v rozhodné době nebyl a uvedl jméno pravděpodobného pachatele“. Správní orgány, pokud tuto obhajobu neprověřily, porušily zásadu soudního trestání, která se vztahuje i na trestání správní, a to zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu). Dále stěžovatel zrekapituloval průběh řízení před krajským soudem a shrnul, jak krajský soud rozhodl o námitkách, které vznesl proti provedení důkazu listinami z evidence osobních dokladů a proti pořízení fotografií podezřelého z p