5 As 65/2015 — Nejvyšší správní soud

5 As 65/2015- 52 - text 5 As 65/2015 - 61 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Lenky Matyášové ve věci žalobců: a) nezl. V. Č., b) nezl. V. Č., c) nezl. D. Č., všichni zastoupeni žalobci d) a e), d) Bc. I. Č., e) Ing. M. Č., f) nezl. B. K., g) nezl. M. K., h) nezl. A. K., všichni zastoupeni žalobci i) a j), i) I. K., j) M. K., k) nezl. S. V., l) nezl. Z. V., oba zastoupeni žalobci m) a n), m) M. V., n) Z. V., všichni právně zastoupeni JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem Opletalova 919/5, Praha 1, proti žalované: Základní škola, Kosova Hora, se sídlem Kosova Hora 85, zastoupená JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem se sídlem Na Sadech 21, České Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalobce j) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2015, č. j. 46 A 26/2013 – 111, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2015, č. j. 46 A 26/2013 – 111, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Průběh dosavadního řízení Žalobci, kterými byli žáci Základní školy, Kosova Hora a jejich rodiče, podali dne 29. 3. 2013 proti žalované společně žalobu ke Krajskému soudu v Praze (dále jen „krajský soud“) na ochranu před nezákonným zásahem ve smyslu § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Ten měl spočívat ve zrušení výuky nepovinného předmětu náboženství Církve římskokatolické pro druhé pololetí školního roku 2012/2013. Zrušení výuky předmětu bylo podle názoru žalobců v rozporu s § 15 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (dále jen „školský zákon“), neboť se k výuce náboženství pro daný školní rok přihlásilo 15 žáků, takže byly splněny podmínky stanovené zákonem. Škola tak měla povinnost výuku uskutečňovat, přesto dne 4. 2. 2013 oznámila rodičům vlepením informačních lístků do tzv. „úkolníčků“ žáků, že pro 2. pololetí školního roku 2012/2013 tento nepovinný předmět ruší a nahrazuje předmětem „ICT“ o informačních a komunikačních technologiích; náboženství mělo dále pokračovat v podobě zájmového kroužku pod vedením D. H. Dne 7. 2. 2013 se konalo jednání nespokojených rodičů a školského referátu Arcibiskupství pražského s Českou školní inspekcí, na němž zástupci Arcibiskupství pražského konstatovali, že pro výuku náboženství je na dané škole určena žalobkyně d), popřípadě místně příslušný farář, naopak výuku jinou osobou, například panem H., který je členem jiné církve, nelze považovat za výuku římskokatolického náboženství. Zrušení výuky pak dle žalobců představuje zásah do práva na výuku náboženství podle čl. 16 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a do práva na vzdělání podle čl. 2 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva“). Proto žalobci navrhovali, aby krajský soud vyslovil, že zrušení výuky nepovinného předmětu náboženství pro druhé pololetí školního roku 2012/2013 představovalo nezákonný zásah do jejich práv ze strany žalované. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě poukázala na to, že možnost zřizování nepovinných předmětů je upravena v § 5 odst. 1 vyhlášky č. 48/2005 Sb., o základním vzdělávání a některých náležitostech plnění povinné školní docházky. Možnost ředitele školy zrušit takový předmět plyne z § 164 odst. 1 školského zákona. Žalovaná dále uvedla, že jelikož se v tomto případě nejednalo o rozhodování podle § 165 odst. 2 školského zákona, nerozhodoval ředitel jako orgán státní správy, a jeho rozhodnutí tak nepodléhá soudnímu přezkumu. K věci samé pak žalovaná uvedla, že nepovinný předmět náboženství byl vyučován již ve školním roce 2011/2012 a v roce 2012/2013 bylo v jeho výuce pokračováno s žalobkyní d) jako učitelkou, a to na základě dohody o pracovní činnosti na první pololetí školního roku 2012/2013. Žalobkyně d) však během prvního pololetí roku 2012/2013 nespolupracovala s vedením žalované a vedla proti ředitelce žalované pomlouvačné akce, nekomunikovala s vedením školy, neúčastnila se pedagogických porad, odmítla žalované vystoupit se žáky nepovinného předmětu náboženství na vánoční školní akci a nereagovala na žádosti ředitelky žalované k osobní pracovní schůzce. Žalobkyně d) rovněž nijak nekomunikovala s žalovanou ohledně uzavření nové dohody o pracovní činnosti pro druhé pololetí roku 2012/2013. Z výše uvedených důvodů dospěla žalovaná k závěru, že s žalobkyní d) novou dohodu o pracovní činnosti neuzavře. Žalovaná dále uvedla, že se pokoušela nalézt vhodného vyučujícího, což se jí však do konce ledna 2013 nepodařilo a nezbylo jí tedy, než přistoupit ke zrušení výuky nepovinného předmětu náboženství a k jeho nahrazení zájmovým kroužkem, který vede evangelický kněz. Rovněž poukázala na to, že dne 15. 1. 2013 se od jednotlivých třídních učitelů dozvěděla, že žalobci a) – c), f) – h) a k) – l) budou ke druhému pololetí přecházet na jinou školu, což následně skutečně učinili, čímž počet žáků klesl pod zákonem stanovené minimum. Žalovaná rovněž uvedla, že zrušení výuky náboženství bylo konzultováno s Českou školní inspekcí, která označila zrušení nepovinného předmětu v polovině roku za nestandardní, ale nikoli nezákonné, a ani při následné inspekci na škole neshledala v této věci žádné pochybení. Žalovaná rovněž uvedla, že se snažila celou věc řešit skrze Arcibiskupství pražské, což se však rovněž nezdařilo. Poukázala na skutečnost, že § 15 odst. 2 školského zákona neuvádí, že by vyučujícím musel být právě pověřený zástupce Církve římskokatolické. Krajský soud po ústním jednání žalobu zamítl rozsudkem napadeným nyní posuzovanou kasační stížností. Dokazováním prováděným při ústním jednání krajský soud zjistil, že v žalované základní škole probíhalo na konci druhého pololetí školního roku 2011/2012 přihlašování žáků na nepovinný předmět náboženství pro následující školní rok a v prvním pololetí roku 2012/2013 byl tento předmět vyučován žalobkyní d), která disponovala příslušnou kanonickou misí Církve římskokatolické. S žalobkyní d) uzavřela žalovaná dohodu o pracovní činnosti do 31. 1. 2013. Dne 15. 12. 2012 požádala ředitelka žalované žalobkyni d) o osobní schůzku, vzhledem k blížícímu se konci jejího pracovního poměru, a to na den 15. 1. 2013 za účelem projednání možností a podmínek další spolupráce. Tuto žádost ředitelka žalované opakovala dne 10. 1. 2013. Dne 15. 1. 2013 sdělila žalobkyně d), že se ke schůzce nemůže dostavit, a vyzvala ředitelku žalované, aby navrhla jiný termín po 23. 1. 2013. Dne 17. 1. 2013 informovala ředitelka žalované na pedagogické radě školy o pozastavení výuky nepovinného předmětu náboženství s ohledem na hledání nového vyučujícího. Ode dne 1. 2. 2013 výuka nepovinného předmětu náboženství na škole neprobíhala. Dne 7. 2. 2013 jednala ředitelka žalované se zástupci Arcibiskupství pražského o situaci ohledně daného předmětu. Po tomto jednání se ředitelka žalované téhož dne obrátila na Mgr. G. z Arcibiskupství pražského se žádostí o doporučení vyučujícího pro výuku náboženství. Během února 2013 došlo k přestupu žalobců a) – c), f) – h) a k) – l) [a rovněž dalších žáků žalované] na jinou základní školu. V březnu 2013 provedla Česká školní inspekce u žalované inspekční návštěvu, přičemž problematika zrušení nepovinného předmětu náboženství je v inspekční zprávě pouze informativně zmíněna bez jakýchkoliv závěrů. K věci samé krajský soud nejprve konstatoval, že jednání ředitelky žalované spadá pod § 164 odst. 1 písm. a) školského zákona. Zřízení či zrušení nepovinného předmětu je záležitost týkající se vzdělávání a činnost ředitelky školy lze označit za činnost rozhodovací či vrchnostenskou, která podléhá soudnímu přezkumu. Dále krajský soud shledal, že z čl. 16 odst. 3 Listiny základních práv a svobod vyplývá nárok na výuku nepovinného předmětu náboženství, jemuž odpovídá povinnost školy zakotvená v § 15 odst. 2 školského zákona vyučovat náboženství jako nepovinný předmět, pokud se k němu přihlásí ve školním roce alespoň sedm žáků školy. K výuce nepovinného předmětu náboženství je ovšem zapotřebí nejen minimální počet žáků, ale i vyučující splňující podle § 15 odst. 3 školského zákona odbornou kvalifikaci a souhlas příslušné církve, jejíž náboženství má být vyučováno. To však neznamená, že je škola povinna akceptovat do pracovního poměru každou osobu, která disponuje pověřením příslušné církve. Je právem ředitele školy odmítnout takovou osobu, která mu připadá pro působení na škole nevhodná; opačný výklad by vedl k popření autonomie školy na příslušné církvi a postavení jejího ředitele jako odpovědného zaměstnavatele a hospodáře. Ředitel při tomto uvážení vystupuje jako manažer a zaměstnavatel a jeho rozhodnutí neuzavřít pracovní poměr není ve správním soudnictví přezkoumatelné. Pro účely přezkumu zákonnosti zásahu je rozhodné pouze to, že ředitel měl k svému rozhodnutí důvod, tedy že nešlo o zjevn