5 Azs 53/2016 — Nejvyšší správní soud

5 Azs 53/2016- 26 - text 5 Azs 53/2016 - 31 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: N. E. E., zast. Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2016, č. j. 61 Az 9/2014 - 113, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2016, č. j. 61 Az 9/2014 - 113, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 4. 2014, č. j. OAM-195/ZA-ZA15-P07-2013, kterým bylo rozhodnuto o neudělení mezinárodní ochrany stěžovateli podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“). V kasační stížnosti stěžovatel mimo jiné uvádí, že v žalobě namítal porušení § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), v souvislosti s §§ 12, 14a zákona o azylu. Stěžovatel ve zkratce vyslovil nesouhlas s nevěrohodností své výpovědi v rámci správního řízení. Výpovědi stěžovatele obsahují určité nejasnosti ohledně přesného určení časového období, kdy začal mít v zemi původu problémy kvůli své homosexualitě, avšak nejedná se o dvacetiletý rozdíl mezi uváděnými daty, jak tvrdí v odůvodnění svého rozhodnutí správní orgán. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem správního orgánu, že jeho tvrzení o potížích a incidentech zůstala pouze v obecné rovině, když naopak v rámci pohovoru v průběhu správního řízení konkrétně popsal incident, ke kterému došlo v jeho vesnici. Považuje za absurdní závěr správního orgánu, že není osobou s odlišnou sexuální orientací. O této sexuální orientaci nemůže nic vypovídat skutečnost, že v Nigérii neměl žádný trvalý vztah, ani to, že svou homosexualitu veřejně neprezentoval. Stěžovatel považuje za irelevantní tvrzení správního orgánu, že nezná přesné tresty za homosexualitu a postoj římskokatolické církve k homosexualitě, neboť tyto skutečnosti rovněž nic nevypovídají o jeho sexuální orientaci. Stejně tak irelevantní jsou tvrzení správního orgánu ohledně okolností, za kterých stěžovatel vycestoval do České republiky. Stěžovatel se proto považuje za člena sociální skupiny ve smyslu ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu. Závěrem doplnění žaloby poukázal na rozsudek Soudního dvora EU, ve kterém bylo konstatováno, že nelze požadovat skrývání sexuální identity. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku mimo jiné uvedl, že zásadní a spornou otázkou a v podstatě jediným žalobním bodem bylo v této projednávané věci posouzení tvrzení stěžovatele ohledně jeho homosexuální identity. Správní orgán toto tvrzení jako pravdivé neuznal, zatímco žaloba ve znění jejího doplnění závěry odůvodnění napadeného rozhodnutí správního orgánu vyvracela. Dle krajského soudu se zřetelem k informacím o zemi původu stěžovatele je nesporné to, že pokud by stěžovatel byl skutečně homosexuálně orientován, byl by v jeho případě nepochybně naplněn důvod udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu pro odůvodněný strach z pronásledování na základě příslušnosti k určité sociální skupině, tedy v daném případě odlišně sexuálně orientovaných osob. Z citovaných zpráv není totiž pochybnosti o tom, že nigerijská společnost je homofobní a nesnášenlivá k osobám odlišného sexuálního zaměření, ba dokonce tyto sociální skupiny zcela veřejně pronásleduje a trestá. Na rozdíl od správního orgánu krajský soud nebyl jednoznačně přesvědčen o tom, že stěžovatel není homosexuálně orientovanou osobou. Při vědomí toho, že falometrická vyšetření byla v posledních letech státy Evropské unie kritizována ve vztahu k žadatelům o mezinárodní ochranu, přistoupil soud až po výslovném souhlasu stěžovatele k ustanovení znalce z oboru sexuologie, odvětví psychiatrie a sexuologie, jehož úkolem bylo objektivizovat, zda je stěžovatel homosexuálně orientován. Soud následně shrnul obsah znaleckého posudku tohoto znalce a konstatoval, že se zřetelem k citovanému znaleckému posudku dospěl k závěru, že stěžovatelova homosexuální orientace nebyla objektivně prokázána. Uvedený znalecký posudek byl při jednání soudu stěžovateli detailně přečten a přetlumočen do anglického jazyka za přítomnosti kvalifikovaného tlumočníka. Stěžovatel setrval na tom, že je orientován na muže, pokud jde o muže, tak jeho tělo reaguje, čímž vysvětluje své pohyby, o kterých se zmiňuje ve znaleckém posudku znalec. Nicméně žádný další důkaz soudu nepředložil ani nenavrhoval s výjimkou přípisu v anglickém jazyku, který však není datován, je opatřen nečitelným podpisem, není z něho zřejmé, který orgán jej vydal. Soud proto uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno tvrzení stěžovatele ohledně jeho příslušnosti k sociální skupině odlišně sexuálně orientovaných osob, a že tedy nebyl zjištěn a prokázán důvod pro udělení azylu ve smyslu shora citovaného ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu. Dle stěžovatele je zjevné, že postup správního orgánu, který bez dalšího vyhodnotil stěžovatele jako osobu, která není homosexuálně orientována, bez obstarání si dalších důkazů, se též krajskému soudu jevil jako vadný. Ačkoliv se krajský soud k této žalobní námitce stěžovatele nevyjádřil, též argumentace správního orgánu o nevěrohodnosti stěžovatele pouze na základě drobných nejasností v jeho výpovědích, nemůže obstát. Soud pak žalobu zamítl, neboť dle jeho názoru v řízení nebylo prokázáno tvrzení stěžovatele ohledně jeho příslušnosti k sociální skupině odlišně sexuálně orientovaných osob, a že tedy nebyl zjištěn a prokázán důvod pro udělení azylu ve smyslu shora citovaného ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu. Stěžovatel uvádí, že k tomuto názoru dospěl pouze s ohledem na obsah znaleckého posudku. Ačkoliv s tímto posudkem stěžovatel během jednání soudu vyjádřil nesouhlas a nadále trval na své homosexuální orientaci, k vyjádření stěžovatele nebylo soudem nijak přihlédnuto. Stěžovatel konstatuje, že správní řád v § 50 odst. 4 zakotvuje zásadu volného hodnocení důkazů, žádný z českých procesních řádů přitom neupravuje váhu jednotlivých důkazů. Nelze proto bez dalšího dojít k závěru, že znalecký posudek by měl mít například větší váhu, než jiné, v řízení provedené, důkazy. V případě stěžovatele byl však výše uvedený znalecký posudek posouzen jako klíčový důkazní prostředek, na základě něhož si soud učinil závěr o skutkovém stavu. Aniž by stěžovatel zpochybňoval odborné znalosti ustanoveného znalce, je přesvědčen, že výsledky falometrických testů nemusejí být vždy zcela spolehlivé, což přiznávají též odborníci. Stěžovatel v tomto směru odkazuje též na nález Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 260/05, kdy Ústavní soud uzavřel, že specifika některých znaleckých oborů neumožňují vyvodit zcela jasný závěr, a je tedy nutno v některých otázkách také počítat s tím, že se závěry znalce mohou pohybovat pouze v určitých mírách pravděpodobnosti, které jsou objektivně nezjistitelné. I toto by tedy soudy ve své rozhodovací praxi měly brát v úvahu. Stěžovatel dále uvádí, že k provedení falometrického testu přistoupil zcela dobrovolně, přesto, že jde o test, který je silným zásahem do jeho intimity. Též dle Evropské komise: „Praxe falometrických testů představuje silný zásah do osobního soukromého života a lidské důstojnosti. Tento způsob ponižujícího zacházení nemá být akceptován ani v Evropské unii ani nikde jinde.“ Stěžovatel nicméně s provedením testu souhlasil, neboť zde nebyla jiná možnost, jak prokázat svá tvrzení a neměl též žádné pochybnosti o výsledku testu. V opačném případě by stěžovatel logicky k provedení testu souhlas nedal. S ohledem na výše uvedené je stěžovatel přesvědčen, že se v průběhu soudního řízení sice nepodařilo jeho homosexuální orientaci prokázat, ale ani vyloučit. Soud pochybil, pokud při svém rozhodování vycházel pouze z výsledků falometrického vyšetření, aniž by tento důkaz podrobil kritickému hodnocení. Vzhledem k tomu, že stěžovatel setrval na své tvrzení o homosexuální orientaci, měl soud též přistoupit k dalšímu dokazování, např. provedením revizního znaleckého posudku. Soud pochybil též při hodnocení dalšího důkazu předloženého stěžovatelem, a to přípisu v anglickém jazyce. Soud k tomu důkazu pouze uvedl, že není datován, je opatřen nečitelným podpisem, není z něho zřejmé, který orgán jej vydal. Z tohoto strohého konstatování soudu však není zřejmé, jak s tímto důkazem v řízení naložil. Soudem zmíněné skutečnosti, tedy absence data či nečitelnost podpisu dle názoru stěžovatele nelze považovat za skutečnosti, pro které by bylo možné důkaz bez dalšího jako nerelevantní odmítnout. Soud své ro