6 As 173/2015 — Nejvyšší správní soud

6 As 173/2015- 46 - text 6 As 173/2015 - 49 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: Mgr. P. K., zastoupen Mgr. Ludvíkem Kummerem, advokátem, se sídlem v U Prašné brány 3, Praha 1, proti žalované: Česká lékárnická komora, se sídlem Rozárčina 1422/9, Praha 4, v řízení zastoupena Mgr. Jiřím Švejnohou, Dis., advokátem se sídlem Korunní 2569/108a, Praha 10, o přezkoumání rozhodnutí Čestné rady České lékárnické komory ze dne 21. 6. 2013, č. j. 161/ČR/2007, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2015, č. j. 11 Ad 12/2013 – 26, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností brojil žalobce (dále také „stěžovatel“) proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“) ze dne 3. 7. 2015, č. j. 11 Ad 12/2013 – 26 (dále jen „napadený rozsudek“), jímž městský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí Čestné rady České lékárnické komory ze dne ze dne 21. 6. 2013, č. j. 161/ČR/2007 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím žalovaná rozhodla o uznání žalobce vinným ze spáchání disciplinárního deliktu ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 Disciplinárního řádu České lékárnické komory. Předmětný delikt byl spatřován v závažném porušení povinností žalobce jako člena komory člena komory podle ustanovení § 9 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře (dále jen „zákon č. 220/1991 Sb.“), jehož se měl dopustit tím, že v období od 1. 4. 2007 do 13. 12. 2007 vykonával funkci odborného zástupce v Lékárně Ravenswood Pharma, v Písku, ulici Nádražní 2950, aniž by byl držitelem osvědčení České lékárnické komory k výkonu této funkce, tedy porušil svou povinnost vykonávat své povolání v souladu s jeho etikou, odborně, způsobem stanoveným zákony, povinnost znát a dodržovat vnitřní stavovské předpisy komory a zachovávat respekt k orgánům stavovské samosprávy a povinnost odborně vést lékárnu jako držitel osvědčení k výkonu funkce odborného zástupce vydaného Českou lékárnickou komorou. Za uvedené jednání byla žalobci jako disciplinární opatření podle § 18 odst. 3 písm. b) zákona č. 220/1991 Sb. uložena pokuta ve výši 20.000 Kč. Podané žalobě městský soud s podrobným odůvodněním nevyhověl a žalobu napadeným rozsudkem zamítl. Vzhledem k tomu, že obsah žaloby, stejně jako obsah podrobného odůvodnění napadeného rozsudku je účastníkům řízení znám, Nejvyšší správní soud opouští od jejich rekapitulace a v bližším odkazuje na jejich texty. V podané kasační stížnosti stěžovatel namítá nezákonnost předmětného rozsudku ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), tedy nezákonnost, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. K tomu stěžovatel uvedl několik kasačních námitek. Nejprve namítá, že městský soud nesprávně posoudil jeho námitky vztahující se na vadu předchozího disciplinárního řízení, které vedla čestná rada žalované, ačkoliv k němu měla být, dle názoru stěžovatele, v prvním stupni příslušná čestná rada okresu. Dále stěžovatel namítá, že městský soud se při novém projednání žaloby poněkud bezvýhradně ztotožnil s (účelovou) argumentací žalované, že disponování osvědčením o výkonu funkce odborného zástupce je základní povinností každého člena žalované, který chce jako odborný zástupce působit. Odůvodnění se opírá o judikát Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 6 Ads 136/2011, který byl dle napadeného rozsudku vynesen ve věci s obdobným skutkovým základem. Stěžovatel však namítá, že daný rozsudek na jeho věc nelze aplikovat a že už jej vůbec nelze zobecnit tak, jak to v napadeném rozsudku učinil městský soud. Stěžovatel zpochybňuje, že závěry uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu mají obecnější platnost v tom smyslu, že požadavek platného osvědčení, vydaného žalovanou vyplývá z chráněného zájmu na ochraně zdraví, takže výkon funkce odpovědného zástupce v lékárně bez takového platného osvědčení je závažným disciplinárním proviněním, k jehož projednání je v prvním stupni příslušná čestná rada žalované. Městský soud nevidí žádný rozdíl ani v tom, zda byl disciplinárně obviněný v minulosti držitelem jiného osvědčení, nebo zda funkci odpovědného zástupce vykonával, aniž by kdy takové osvědčení získal. Stěžovatel byl, jak to konstatoval i městský soud, držitelem osvědčení pro funkci odborného zástupce (pro jinou lékárnu) od 1. 4. 2007, a tehdejší a později zrušená právní nepřípustnost výkonu funkce odborného zástupce i v jiné lékárně byla důvodem pro vzdání se tohoto osvědčení, které bylo místně nepřenositelné. Stěžovatel proto nesouhlasí se závěrem městského soudu, že předchozí držení osvědčení je pro posouzení závažnosti nevýznamné a určující je absence tohoto osvědčení v době spáchání disciplinárního provinění. Stěžovatel je naopak přesvědčen, že pro posouzení závažnosti disciplinárního provinění je významný důvod pozbytí osvědčení. Osvědčení nepozbyl proto, že by přestal splňovat požadavky, ale proto, že se osvědčení vzdal, aby se mohl ucházet o osvědčení pro jinou lékárnu (v témže okrese, provozovanou týmž zaměstnavatelem), do které jej tehdejší zaměstnavatel přeložil. Držení osvědčení pro jinou lékárnu bylo v té době překážkou pro získání jiného osvědčení, a tehdejší stavovské předpisy žalované znemožňovaly přenositelnost získaného osvědčení na jinou lékárnu. Stěžovatel se po přeložení tedy musel nejprve svého tehdejšího osvědčení vzdát, požádat o nové, a po určitou dobu tak neměl osvědčení žádné. Stěžovatel nesouhlasí s městským soudem ani v tom, že ani změny právní úpravy licenčního řádu žalované neměly vliv na kvalifikaci skutku, neboť stěžovatel žádné osvědčení v inkriminovanou dobu neměl. Úvaha městského soudu ochraně zdraví prostřednictvím licenčních řízení tak podle stěžovatele postrádá potřebné ratio, neboť vzdání se osvědčení za účelem možnosti získat osvědčení pro jinou lékárnu nic na jeho způsobilosti změnit nemůže. Stěžovatel poukazuje také na to, že takový postup nepraktikuje žádná jiná komora, což dokládá příkladem advokátů a České advokátní komory, a dodává, že stejně absurdní by bylo vydávání osvědčení o řidičském průkazu řidičům, které by je opravňovalo k řízení jen na území vždy daného okresu. Stěžovatel nesouhlasí ani s názorem městského soudu, že žalovaná nemusela činit podrobné zjištění dokladů, které měly být žalobcem doplněny v licenčním řízení, pokud je nepovažovala za podstatné pro hodnocení závažnosti deliktu. Nicméně závažnost skutku, podle žalované i městského soudu, má vyplývat z potenciálního ohrožení zdraví pacientů nezpůsobilým lékárníkem, a licenční řízení by mělo představovat filtr, který k výkonu funkce nepropustí osoby, jež by mohly pacienty ohrožovat. Samotná žádost o licenci podle licenčního řádu žalované (v současném znění) však funkci takového filtru plnit nemůže, neboť je ryze administrativním úkonem a kromě čestného prohlášení žadatele o jeho bezúhonnosti žádné další informace, které by mohly indikovat příp. nezpůsobilost žadatele, neobsahuje. K tomu stěžovatel doplnil, že k žádosti o licenci je (byl) žadatel podle § 10 licenčního řádu žalované povinen přiložit: a) přehled dosavadní praxe (tento přehled o svých členech má žalovaná z vlastní úřední činnosti), b) kopii rozhodnutí o udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb podle zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách (toto oprávnění se váže na podmínky v § 16, bez negace některou z podmínek v § 17, z čehož plyne, že již toto je filtrem a nikoliv, že filtrem je až licence žalované), c) v případě žadatele o vydání osvědčení k výkonu funkce vedoucího lékárníka kopie dokladů, potvrzujících specializovanou způsobilost žadatele podle zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta. K výkonu povolání farmaceuta má podle § 3 tohoto zákona ten, kdo je odborně a zdravotně způsobilý a bezúhonný. Odborná způsobilost je dána vysokoškolským vzděláním v oboru farmacie, zdravotní způsobilost se dokládá lékařským potvrzením a bezúhonnost výpisem z trestního rejstříku. Z uvedeného je podle stěžovatele zřejmé, že licence a řízení, předcházející jejímu udělení preventivní úlohu, deklarovanou žalovanou neplní a jsou spíše zbytnými administrativními úkony bez reálného pozitivního dopadu na kvalitu poskytovaných lékárnických služeb. Stěžovatel nesouhlasí ani s částí odůvodnění napadeného rozsudku, že k následku, způsobenému spácháním deliktu, je třeba přihlédnout pouze tam, kde je následek obligatorním znakem postihované skutkové podstaty. Soud správně deklaroval,