7 Afs 187/2016 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 187/2016- 23 - text 7 Afs 187/2016 - 26 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: Tukový průmysl spol. s r.o., se sídlem Koubova 79, Praha 9, zastoupen Mgr. Štěpánem Mládkem, advokátem se sídlem Skořepka 422/7, Praha 1, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2016, č. j. 9 Af 18/2013 - 65, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. [1] Platebním výměrem ze dne 16. 10. 2003, č. j. 1499/03-08, č. 42/2003, vyměřil Celní úřad Praha III (dále také „celní úřad“) žalobci spotřební daň v částce 203 788 406 Kč a daň z přidané hodnoty v částce 68 896 476 Kč (dále jen „platební výměr č. 42“ nebo „platební výměr“). Na základě žalobcem namítaných procesních pochybení celní úřad následně platební výměr č. 42 zrušil rozhodnutím ze dne 12. 11. 2003, č. j. 1499/03-08, a to podle ustanovení § 322a odst. 2 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění účinném pro rozhodné období (dále jen „celní zákon“). Důvodem zrušení byla skutečnost, že žalobce nemohl využít práva vyjádřit se ke zprávě o daňové kontrole, kterou převzal až spolu s platebním výměrem. Odvolání proti tomuto rozhodnutí vzal žalobce zpět, rozhodnutí tak nabylo právní moci dne 26. 1. 2004. K tomuto dni tak byl platební výměr č. 42 pravomocně zrušen. [2] Následně celní úřad svůj postup přehodnotil a vydal dne 1. 3. 2004 deklaratorní rozhodnutí č. j. 1499/03-08, a to podle § 32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném pro rozhodné období (dále jen „ZSDP“ nebo „zákon o správě daní a poplatků“). Tímto rozhodnutím celní úřad ověřil neplatnost svého rozhodnutí ze dne 12. 11. 2003 (tj. rozhodnutí, které zrušilo platební výměr) z důvodu chybějící základní náležitosti rozhodnutí podle ustanovení 32 odst. 2 písm. d) ZSDP, kdy ve výroku nebyl uveden procesní předpis, podle kterého správní orgán rozhodl. Rozhodnutím ze dne 29. 4. 2004, č. j. 1499/03-08, pak celní úřad rozhodl, že platební výměr č. 42 se neruší, neboť nebyly splněny podmínky pro jeho zrušení. Proti tomuto rozhodnutí celního úřadu podal žalobce odvolání, o kterém rozhodlo Celní ředitelství Praha (dále také „celní ředitelství“) dne 14. 1. 2005 tak, že je zamítlo. V následném soudním řízení Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) rozhodl, že rozhodnutí celního úřadu ze dne 29. 4. 2004 a navazující rozhodnutí odvolacího orgánu ze dne 14. 1. 2005, kterými bylo rozhodnuto, že se platební výměr neruší, jsou nicotná. [3] Žalobce se dne 12. 11. 2003 tj. před datem pravomocného zrušení platebního výměru č. 42, proti tomuto platebnímu výměru odvolal. O odvolání rozhodlo celní ředitelství dne 29. 4. 2004 rozhodnutím č. j. 105-06/04-1701-21 tak, že výrok platebního výměru nahradilo novým textem. Předmětná změna ovšem byla v podstatě formální a nedotkla se žalobcovy povinnosti uhradit dlužnou daňovou povinnost. Toto rozhodnutí žalobce napadl žalobou u Městského soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 8. 12. 2005, č. j. 10 Ca 118/2004 - 264, zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc celnímu ředitelství k dalšímu řízení. Proti tomuto rozsudku podalo celní ředitelství kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 8. 2007, č. j. 7 Afs 124/2006 - 355, rozsudek městského soudu zrušil. Ztotožnil se sice se závěrem městského soudu, že platební výměr č. 42 je neexistujícím rozhodnutím, avšak rozsudek posoudil jako nepřezkoumatelný z důvodu nesrozumitelnosti. Městský soud totiž věc vrátil celnímu ředitelství jako odvolacímu orgánu a zavázal je opětovně se zabývat odvoláním žalobce, ačkoliv současně městský soud dospěl k závěru, že celní ředitelství v odvolacím řízení změnilo neexistující prvostupňové rozhodnutí. [4] Městský soud poté rozhodnutí celního ředitelství ze dne 29. 4. 2004 (tj. změnové rozhodnutí o odvolání proti platebnímu výměru č. 42) pro podstatné vady řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Celní ředitelství následně rozhodlo ve věci platebního výměru č. 42 rozhodnutím ze dne 28. 1. 2008, č. j. 1584/2008-1701-21, tak, že odvolání žalobce proti platebnímu výměru zamítlo. Navazující žalobu proti tomuto rozhodnutí městský soud zamítl rozsudkem ze dne 19. 11. 2011, č. j. 7 Ca 55/2008 - 259. Tento rozsudek byl následně po žalobcem podané kasační stížnosti zrušen rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2011, č. j. 2 Afs 31/2011 - 294. Zdejší soud uvedl, že nemělo dojít k zamítnutí odvolání, ale bylo na místě aplikovat § 27 odst. 1 písm. g) ZSDP, který stanovil, že „není-li v tomto nebo zvláštním zákoně stanoveno jinak, daňové řízení se zastaví, jestliže odpadl důvod řízení“. Vázán tímto názorem městský soud rozhodnutí celního ředitelství č. j. 1584/2008-1701-21 zrušil a vrátil věc tomuto správnímu orgánu s pokynem řízení zastavit (rozsudek ze dne 11. 11. 2011, č. j. 7 A 142/2011 - 312). Celní ředitelství následně dne 27. 12. 2012 vydalo rozhodnutí č. j. 21485-4/2012-170100-21, kterým zastavilo řízení o odvolání podle § 106 odst. 1 písm. f) zákona č. 280/2009, daňový řád, ve znění účinném pro rozhodné období (dále jen „daňový řád“), protože podání se stalo bezpředmětným (dále jen „rozhodnutí o odvolání“). II. [5] Žalobce podal proti rozhodnutí o odvolání žalobu k Městskému soudu v Praze. Dle názoru žalobce celní ředitelství nerespektovalo právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 31/2011 - 294 (a v rozsudku městského soudu č. j. 7 A 142/2011 - 312, který zopakoval právní závěry Nejvyššího správního soudu). Celní ředitelství totiž zastavilo pouze odvolací řízení, a nikoliv daňové řízení jako celek, jak mu bylo uloženo soudem. Mělo být aplikováno ustanovení § 116 odst. 1 písm. b) daňového řádu. Celní ředitelství postupovalo účelově s cílem vyhnout se aplikaci překážky věci rozhodnuté. [6] Městský soud žalobu zamítl. Soud nepřisvědčil žalobci, že celní ředitelství nerespektovalo závazný právní názor vyjádřený v předchozích rozhodnutích správních soudů. V těchto rozsudcích totiž soudy nedaly celnímu ředitelství pokyn k zastavení celého daňového řízení, ale pouze k zastavení řízení o odvolání. Městský soud tak dovodil, že s ohledem na změnu právní úpravy celní ředitelství postupovalo správně, aplikovalo-li ust. § 106 odst. 1 písm. f) daňového řádu a zastavilo pouze odvolací řízení, neboť jeho předmět odpadl, a řízení se tak stalo bezpředmětným. Ustanovení § 116 odst. 1 písm. b) daňového řádu nebylo na danou věc použitelné, neboť nedošlo k meritornímu přezkumu platebního výměru č. 42. Městský soud dále označil judikaturní závěry týkající se otázky věci rozhodnuté za nepřiléhavé na nyní posuzovanou věc. III. [7] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [8] Stěžovatel setrval na stanovisku, že celní ředitelství nemělo zastavit pouze odvolací řízení, ale daňové řízení jako celek, příp. nalézací fázi daňového řízení. Platební výměr č. 42 byl v odvolací fázi řízení pravomocně zrušen. V daňovém řízení již nebylo možné pokračovat, protože již nebylo možné daň zjistit, stanovit nebo vymáhat. K témuž závěru dospěl podle stěžovatele i Nevyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 6. 2011, č. j. 2 Afs 31/2011 - 294, a městský soud v rozsudku ze dne 11. 11. 2011, č. j. 7 A 142/2011 - 312, ve kterém převzal závazný právní názor obsažený v předmětném rozsudku zdejšího soudu. Celní ředitelství mělo postupovat podle § 116 odst. 1 písm. b) daňového řádu. Stěžovatel nesouhlasil s městským soudem, že argumentace Nejvyššího správního soudu v rozsudku č. j. 2 Afs 31/2011 - 294, konkrétně, že „pokud bylo daňové řízení zahájeno a v jeho průběhu došlo k situaci, že již není možné z procesních důvodů daň zjistit, stanovit či vymáhat, resp. za tímto účelem daňové řízení dále vést, aplikuje se ust. § 27 odst. 1 písm. g) daňového řádu“, je jenom obecným konstatováním ohledně aplikace předmětného ustanovení. Stěžovatel byl přesvědčen, že Nejvyšší správní soud nevyslovit dané náhodou, nýbrž konstatoval, že již není možné z procesních důvodů daň zjistit, stanovit či vymáhat právě v souvislosti s tím, že platební výměr byl zrušen. Podle ustálené judikatury totiž zrušení platebního výměru znamená překážku věci rozhodnuté, která brání pokračovat v řízení (viz usnesení rozšířeného senátu nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, č. 1865/2009 Sb. NSS). Předmětné závěry jsou použitelné i pro nyní posuzovanou věc. Stěžovatel proto navrhl, aby zdejší soud zrušil kasační stížností napadený rozsudek městského soudu a případně i rozhodnutí celního ředitelství o odvolání. IV. [9] Žalovaný ve svém vyjádření vyslovil s