7 As 2/2016 — Nejvyšší správní soud

7 As 2/2016- 153 - text 7 As 2/2016 - 162 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: Vodafone Czech Republic, a. s., se sídlem náměstí Junkových 2808/2, Praha 5, zastoupený Mgr. Rostislavem Pekařem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 813/57, Praha 1, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2015, č. j. 3 Af 13/2013 – 153, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. [1] Žalobce v rámci své činnosti poskytuje ostatním provozovatelům veřejných mobilních sítí i službu ukončení hlasového volání ve své síti (dále jen „služba terminace“). Tuto službu poskytuje a účtuje na základě smluv o propojení veřejných komunikačních sítí, které jsou uzavírány podle ust. § 80 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o elektronických komunikacích“). Poplatek za službu terminace se účtuje podle délky trvání ukončovaného hovoru a jde o velkoobchodní platbu mezi operátory za uskutečněné příchozí hovory, za které na maloobchodní úrovni platí volající pouze svému operátorovi. [2] Žalovaný má s ohledem na ust. § 51 zákona o elektronických komunikacích povinnost identifikovat trhy s telekomunikačními službami, na nichž dochází k selháním a nedostatečné hospodářské soutěži. Na těchto relevantních trzích má za splnění zákonných podmínek povinnost uplatňovat regulaci ex ante. Relevantní trhy vymezil žalovaný opatřením obecné povahy ze dne 20. 2. 2008, č. 009/1/02.2008-2, ve znění opatření obecné povahy ze dne 4. 4. 2012, č. OOP/1/04.2012-4. Trh služby terminace v jednotlivých veřejných mobilních sítích je označen jako Trh 7. [3] Dne 22. 9. 2009 vydal žalovaný Analýzu Trhu 7 (dále jen „Analýza z roku 2009“), podle níž nebyl Trh 7 efektivně konkurenční, neboť na něm působily podniky s významnou tržní silou. Z povahy Trhu 7 také vyplynulo, že každý poskytovatel služby terminace je podnikem s významnou tržní silou, neboť má 100 % tržní podíl ve své síti. Analýza z roku 2009 dále uváděla, že tuto situaci by bylo možné řešit uložením cenové regulace podle ust. § 56 a § 57 zákona o elektronických komunikacích. Časový rámec Analýzy z roku 2009 byl vymezen na tři roky z důvodu, že se nepředpokládala významná změna ve vývoji na Trhu 7. [4] Na základě Analýzy z roku 2009 žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 3. 2010, č. SMP/7/03.2010-23, stanovil, že žalobce je podnikem s významnou tržní silou, tj. podnikem, který má na Trhu 7 takové ekonomické postavení, které mu umožňuje chovat se ve značné míře nezávisle na konkurenci, zákaznících a spotřebitelích. [5] S ohledem na výše uvedené závěry uložil žalovaný žalobci rozhodnutím ze dne 1. 4. 2010, č. CEN/7/04.2010-30, povinnost průhlednosti podle ust. § 82 zákona o elektronických komunikacích a povinnost oddělené evidence nákladů a výnosů podle ust. § 86 citovaného zákona (dále jen „rozhodnutí o průhlednosti z roku 2010“). Dne 21. 4. 2010 vydal žalovaný rozhodnutí o ceně č. CEN/7/04.2010-69 (dále jen „rozhodnutí o ceně z roku 2010“), které stanovilo žalobci na základě ust. § 51 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích maximální cenu za službu terminace a její postupné snižování v předem stanovených časových intervalech. Rozhodnutí o ceně z roku 2010 změnil žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 7. 2012, č. CEN/7/07.2012-2 (dále jen „rozhodnutí o ceně z roku 2012“), a to tak, že s účinností od 15. 7. 2012 snížil maximální cenu za terminaci na 0,55 Kč/min bez DPH. Maximální cena byla stanovena v případě obou rozhodnutí na základě metody fully allocated costs (dále jen „metoda FAC“). [6] Žalovaný zahájil dne 16. 8. 2012 další řízení o změně maximální ceny za službu terminace a informoval žalobce, že na základě vyhodnocení účinků předchozích rozhodnutí hodlá v souladu s ust. § 51 odst. 5 a 8 zákona o elektronických komunikacích změnit rozhodnutí o ceně z roku 2010, ve znění rozhodnutí o ceně z roku 2012. V návrhu rozhodnutí, které zaslal žalobci, uvedl, že postupuje na základě Analýzy z roku 2009. Pro výpočet ceny za službu terminace žalovaný použil novou metodu, a to metodu pure forward-looking long-run incremental costs (dále jen „metoda pure LRIC“). Žalobce předložil nesouhlasné vyjádření žalovanému. Žalovaný tomuto oponoval v návrhu rozhodnutí, který předložil ke konzultacím dotčeným subjektům. Žalobce následně předložil žalovanému další připomínky, ve kterých upozornil na skutečnost, že navrhované rozhodnutí je věcně nesprávné, nezákonné a nepřezkoumatelné. [7] Žalovaný tyto připomínky vypořádal jako nedůvodné a následně rozhodnutím ze dne 17. 12. 2012, č. j. ČTÚ-136 200/2012-611 (dále jen „nyní napadené rozhodnutí o ceně“), uložil žalobci povinnost sjednávat ceny za službu terminace u nových smluv tak, aby v období od 1. 1. 2013 nebyla překročena maximální cena 0,41 Kč/min bez DPH a v období od 1. 7. 2013 maximální cena 0,27 Kč/min bez DPH, a aby pro stávající propojovací smlouvy žalobce sjednal a uplatňoval maximální cenu 0,41 Kč/min bez DPH nejpozději od prvního dne třetího měsíce následujícího po měsíci, kdy nyní napadené rozhodnutí o ceně nabylo právní moci. V nyní napadeném rozhodnutí o ceně žalovaný odkázal na doporučení Evropské komise 2009/396/ES ze dne 7. 5. 2009 o regulaci sazeb za ukončení volání v pevných a mobilních sítích v EU (dále jen „Doporučení Komise“), které jako metodu pro výpočet cen za službu terminace uvádí metodu pure LRIC, na jejímž základě by měly být maximální ceny za službu terminace stanoveny do 31. 12. 2012. Žalovaný uvedl, že již v rozhodnutích o ceně z roku 2010 a z roku 2012 avizoval svůj záměr v budoucnu postupovat v souladu s Doporučením Komise. Dále uvedl, že na základě ust. § 56 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích byl povinen sledovat a vyhodnocovat účinky již uložených nápravných opatření (tj. účinky rozhodnutí o ceně z roku 2010 a 2012) a při závěru o nutnosti jejich úpravy přistoupit k jejich změně. Žalovaný proto hodnotil, zda cena za službu terminace stanovená v rozhodnutí o ceně z roku 2010, ve znění rozhodnutí o ceně z roku 2012, byla v souladu s ust. § 56 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích nákladová ve smyslu metody pure LRIC a zda by bylo vhodné přistoupit ke změně této povinnosti. V odůvodnění nyní napadeného rozhodnutí o ceně žalovaný popsal metodu pure LRIC, když vysvětlil, že tato metoda kalkuluje maximální cenu vycházející z nákladů mobilní sítě efektivního operátora. Tato modelovaná síť, resp. model sítě je založen na volbách efektivních technologií dostupných v časovém rámci, zohledňuje však i topologii, prvky sítě, inženýrská pravidla, provozní údaje a náklady českých mobilních operátorů. Model sítě je kombinací 2G a 3G sítě, páteřní síť je založena na síti Next-Generation-Network. Do vytváření modelu byla zapojena konzultantská společnost, stejně jako zástupci provozovatelů mobilních a pevných sítí, kteří mohli na pracovních jednáních uplatnit připomínky k modelu a pozměňovací návrhy. Veškeré podklady byly dostupné na internetových stránkách žalovaného. Na základě takto vytvořeného modelu žalovaný vyčíslil jednotkové náklady za minutu terminového provozu v síti teoretického efektivního operátora a stanovil maximální cenu za službu terminace ve výši odpovídající vyčísleným nákladům, přičemž zohlednil návratnost vloženého kapitálu před zdaněním ve výši 8,26 %. Takto stanovená maximální cena zahrnovala podle žalovaného účelně vynaložené přírůstkové náklady, tak jak požaduje ust. § 56 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích. [8] Žalovaný se v nyní napadeném rozhodnutí o ceně dále zabýval námitkami žalobce. V jedné z nich žalobce s odkazem na ust. § 56 odst. 4, § 55 odst. 2 a § 57 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích a na čl. 16 odst. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/21/ES o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací (dále jen „rámcová směrnice“) a na čl. 8 odst. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/19/ES o přístupu k sítím elektronických komunikací a přiřazeným zařízením a o jejich vzájemném propojení (dále jen „přístupová směrnice“) uvedl, že žalovaný byl oprávněn cenovou regulací zasáhnout do práv a zájmů operátorů pouze v nezbytném rozsahu, tzn. maximální cenu za službu terminace byl povinen stanovit tak, aby pokryla efektivně a účelně vynaložené náklady a přiměřený zisk, zajistila návratnost investic v přiměřeném časovém období a zohlednila příslušná rizika. K tomuto kroku mohl žalovaný přistoupit pouze tehdy, pokud by Trh 7 nebyl efektivně konkurenční, a případné nápravné opatření by muselo být přiměřené tržní dysfunkci. Žalobce v této souvislosti rovněž uvedl,