7 As 334/2015 — Nejvyšší správní soud

7 As 334/2015- 39 - text 7 As 334/2015 - 44 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: Mgr. et Mgr. V. S., zastoupen Mgr. Danielem Kauckým, advokátem se sídlem Janáčkovo nábřeží 51, Praha 5, proti žalovanému: Katastrální úřad pro Středočeský kraj, se sídlem Pod Sídlištěm 1800/9, Praha 8, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2015, č. j. 6 A 1/2011 – 355, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobce Mgr. et Mgr. V. S. domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2015, č. j. 6 A 1/2011 – 355, a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se právní předchůdce žalobce původně domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného, která měla spočívat v neprovedení záznamu v katastru nemovitostí. Konkrétně se domáhal provedení záznamu svého předkupního práva s věcnými účinky k pozemkům parc. č. 1644/35, 1713/15, 1713/17, 1713/13, 1644/36, 1713/18, 1644/33, 1713/12, 1625/4, 1627/14, 1606/31, 1683/26, 1667/13, 1667/18, 1712, 1710/3, 1710/7 a 1713/4 v katastrálním území Lochovice, obec Lochovice, okres Beroun, evidovaným v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Beroun, na listech vlastnictví č. 3 a 10002. V průběhu řízení žalobce na výzvu soudu změnil označení žaloby (na žalobu na ochranu před nezákonným zásahem) a dále žalobní petit tak, že se nově domáhá určení, že postup žalovaného spočívající v tom, že neprovedl v katastru nemovitostí záznam předkupního práva právních předchůdců žalobce – M. S. a S. U. s věcnými účinky k uvedeným pozemkům, byl nezákonný. Ve věci městský soud rozhodoval opakovaně, přičemž napadený rozsudek vydal poté, co byly zrušeny nejprve jeho usnesení ze dne 27. 3. 2013, č.j. 6 A 1/2011 - 160, (zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2013, č. j. 7 Ans 3/2013 - 26), poté jeho rozsudek ze dne 24. 10. 2013, č. j. 6 A 1/2011 - 217, spolu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2014, č. j. 7 Ans 17/2013 - 24, (zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 1219/14), a nakonec jeho rozsudek ze dne 14. 5. 2015, č. j. 6 A 1/2011 - 307, (zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2015, č. j. 7 As 168/2015 - 28). Městský soud se ztotožnil s právním názorem civilních soudů, že v daném případě nebylo předkupní právo ve prospěch právního předchůdce žalobce platně zřízeno. Podle ust. § 1072 zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obecný zákoník občanský“), mohlo být předkupní právo zřízeno i ve prospěch třetích osob, které však musely být vymezeny individuálně a dostatečně určitě, byť nikoliv nezbytně uvedením jejich jména. Tento požadavek však v případě osob označených jako „právní nástupci“ splněn nebyl, neboť v době zřízení předkupního práva nebylo možné určit, komu přesně bude po smrti M. K. toto právní postavení náležet. Ujednání nebylo možné posoudit jako smlouvu ve prospěch třetích osob, a to z důvodu neurčitého označení osob v této smlouvě. Pakliže mělo být tímto způsobem sjednáno předkupní právo pro případ úmrtí M. K., bylo by toto ujednání podle ust. § 879 obecného zákoníku občanského neplatné. Ust. § 1074 tohoto zákona totiž vylučovalo převedení předkupního práva na dědice. Jelikož šlo o právo vázané k osobě, byla možnost jeho dědění vyloučena i podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném ke dni úmrtí M. K. Ani vklad předkupního práva do pozemkové knihy nemohl zhojit skutečnost, že k jeho zřízení platně nedošlo. Nepřevzetím předkupního práva z pozemkových knih do katastru nemovitostí a neprovedením záznamu předkupního práva do katastru nemovitostí na základě žádosti právního předchůdce žalobce nemohlo dojít k tvrzenému zásahu do práv právního předchůdce žalobce. Nezákonného zásahu se proto nemůže s úspěchem domáhat ani žalobce. Pokud se jedná o právní názor vyslovený Ústavním soudem v usnesení ze dne 1. 4. 2014, č. j. II. ÚS 2064/12, tento eventuální výklad ujednání o zřízení předkupního práva byl učiněn pouze okrajově, nad rámec stěžejních důvodů, pro které byla ústavní stížnost odpůrce odmítnuta, a nebyl ani blíže rozebrán se zaujetím věcného stanoviska k této otázce. K doplnění dokazování expertizou Ústavu státu a práva obsahující rozbor právní úpravy předkupního práva soud nepřistoupil, neboť tento důkaz není podstatný pro posouzení důvodnosti žaloby. Předpokladem úspěšnosti žaloby je přímé zkrácení na právech žalobce. Takové zkrácení na svých právech žalobce netvrdí, a ani k němu nedošlo. Městský soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů dle ust. § 103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s. Stěžovatel namítl, že se městský soud opřel pouze o právní posouzení jiných soudů, které však zamítly žalobu až tehdy, kdy již žalobci předkupní právo svědčit nemohlo, a žalobě tak nemohlo být s ohledem na úmrtí právních předchůdců žalobce vyhověno. Nepochopitelný je postup soudu, který nepřistoupil k provedení navrhovaného důkazu – právní expertizy Ústavu státu a práva akademie věd České republiky ze dne 10. 5. 2013. S jejími závěry a s jejich odůvodněním se soud nevypořádal. Opominutím tohoto důkazu došlo k závažnému procesnímu pochybení. Neprovedení zápisu předkupního práva právních předchůdců žalobce mělo a má dopad do jeho práv. Z předložených listin je zřejmé, že předkupní právo bylo zřízeno ve prospěch M. K. a současně též přímo ve prospěch jejích – již tehdy žijících právní nástupců (dědiců) – M. S. a S. U. Listiny jednoznačně osvědčují existenci předmětného předkupního práva. Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 1. 4. 2014, sp.zn. II. ÚS 2064/12, připustil, že v rozhodné době bylo možno smlouvou ve prospěch třetího zřídit předkupní právo ve prospěch již tehdy žijících právních nástupců – dětí M. K. Úmrtí právních předchůdců žalobce nic nemění na dřívější existenci předkupního práva, vzniklého na základě jeho intabulace do pozemkové knihy v důsledku příslušného pravomocného a nikdy nezrušeného ani jinak nezměněného rozhodnutí knihovního soudu. Expertizou Ústavu státu a práva akademie věd České republiky bylo prokázáno, že: 1) ust. § 1074 obecného zákoníku občanského nevylučovalo zřízení předkupního práva s věcně právními účinky ve prospěch třetích osob; 2) bylo-li předkupní právo ujednáno ve prospěch určité osoby a jejích právních nástupců, nejde o ujednání neurčité či nesrozumitelné, neboť dobová soudní praxe taková ujednání nevylučovala; 3) i kdyby bylo předkupní právo zřízeno neplatným ujednáním a následně vloženo do pozemkové knihy, mohla osoba dotčená neplatným vkladem žalovat o jeho výmaz jen v rámci objektivní třicetileté promlčecí lhůty, jejímž uplynutím zůstalo právo zachováno; 4) pozemková kniha osvědčovala věcná práva, která do ní byla vložena před 31. 12. 1951, přičemž pokud není prokázaná změna nebo zánik takového práva, není důvod odmítat jeho zápis do katastru nemovitostí. Neprovedení záznamu mělo dopad i do práv samotného stěžovatele, neboť část dotčených pozemků byla předmětem veřejné nabídky Pozemkového fondu České republiky ze dne 4. 9. 2006. Ačkoliv jeho právní předchůdci uplatnili předkupní právo, Pozemkový fond České republiky reagoval negativně a pozemky se pokusil převést na třetí osobu. Tím právním předchůdcům stěžovatele vznikla škoda. Nárok na její náhradu byl uplatněn u Okresního soudu v Berouně (sp. zn. 4 C 115/2009) a následně přešel na stěžovatele. Jelikož kvůli smrti právních předchůdců stěžovatele nebylo možné domoci se určení existence předkupního práva určovací žalobou, je autoritativní soudní konstatování jeho existence k datu smrti M. S. jedinou možností, jak jeho existenci doložit. Stěžovatel přitom poukázal na závěry plynoucí z usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 2064/12. V důsledku pokračujícího upírání práva M. S. mu nezbylo, než se svého práva domáhat pořadem práva procesního. Stěžovateli nemůže být kladeno za vinu, že v důsledku nezákonného jednání ze strany žalovaného M. S. s ohledem na délku řízení a svůj věk v jeho průběhu zemřel. Stěžovatel je však jeho univerzálním sukcesorem. Kdyby žalovaný provedl záznam předkupního práva, mohl ho M. S. využít, v důsledku čehož by se předmětné pozemky staly jeho vlastnictvím. Ty by následně přešly na stěžovatele. Stěžovatel dále opět poukázal na závěry právní expertizy Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky ze dne 10. 5. 2013