8 As 175/2015 — Nejvyšší správní soud

8 As 175/2015- 116 - text 8 As 175/2015 - 116 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobce: V. P., zastoupeného Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem se sídlem Ve svahu 531/1, Praha 4 – Podolí, proti žalovanému: Etická komise ČR pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu, se sídlem Nábřeží Edvarda Beneše 128/4, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2012, čj. 8949/2012-EKO, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2015, čj. 9 A 158/2012 – 81, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Pavlu Černohousovi, advokátovi se sídlem Ve svahu 531/1, Praha 4 – Podolí, s e n e p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. [1] Rozhodnutím ze dne 30. 4. 2012, čj. 262000516/11/2012-1027 (dále „prvostupňové rozhodnutí“), Ministerstvo obrany (dále „ministerstvo“) zamítlo žádost žalobce o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu (dále „osvědčení“) podle zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu (dále „zákon č. 262/2011 Sb.”). [2] Rozhodnutím ze dne 3. 7. 2012, čj. 8949/2012-EKO (dále „napadené rozhodnutí“), žalovaný zamítl odvolání žalobce proti shora uvedenému prvostupňovému rozhodnutí a toto rozhodnutí potvrdil. II. [3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze. Městský soud žalobu zamítl. Přisvědčil správním orgánům, že žalobce nesplnil zákonné podmínky pro vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu podle § 2 písm. b) zákona č. 262/2011 Sb. ve spojení s § 3 téhož zákona. [4] Žalobce tvrdil, že projevoval vzdor proti tehdejšímu režimu tím, že „nechtěl zapomenout na matku, uvěřit, že zemřela a přijmout jako své prostředí ústav“, že se nechtěl zbavit zájmu o knihy a nahradit je fotbalem a podobnou činností, a konečně že „nikdy nebyl v PO SSM ani SSM, odmítal si obléci pionýrskou uniformu na různé slavnostní akce, odmítal princip tzv. socialistické výchovy v době školní docházky, což bylo vyvoláno výchovou jeho matky.“ Tento vzdor žalobce projevoval ve věku osmi až jedenácti let v době, kdy byl v letech 1981 – 1984 umístěn v dětském diagnostickém ústavu nebo dětském domově. [5] Soud ve shodě se správními orgány vyjádřil politování nad tím, že žalobce musel již v dětském věku čelit persekuci ze strany komunistického režimu, byl vytržen z rodinného kruhu a umístěn do ústavní výchovy, ačkoli bylo možné, aby o něj pečovala širší rodina. To nepochybně mělo silný negativní vliv na žalobcovo dětství a podstatně ovlivnilo i žalobcův současný život. [6] Žalobcův vzdor proti ideověvýchovnému schématu však neměl povahu odboje ani odporu proti komunismu podle § 2 písm. b) zákona č. 262/2011 Sb., neboť nenaplnil znak účasti na akcích směřovaných proti komunistickému režimu ani znak vědomého a veřejného vyjádření takového odporu ve formách uvedených v § 3 tohoto zákona s cílem odstranit, výrazně oslabit, či narušit nebo jinak poškodit komunistickou totalitní moc v Československu a obnovit svobodu a demokracii. Naplnění těchto znaků bylo vyloučeno již tím, že žalobci bylo v rozhodném období osm až jedenáct let. Dětský věk jej přirozeně limitoval v účasti na akcích odboje a odporu ve formách, které zákon předpokládá. Žalobce v té době nemohl mít vlastní vůlí vytvořený nebo osvojený hodnotový systém, pro jehož naplnění by se zapojil do odboje a odporu, nebyl způsobilý k právním úkonům a odpovědný za trestný čin či správní delikt. Nebyl ani schopen uvažovat v rovinách teoretických, abstraktních a filosoficky politických a vytvořit si vlastní názor na to, co se kolem něho děje, respektive aktivně z vlastní vůle vystupovat proti okolnímu dění. [7] Správní orgány rozhodly o žalobcově žádosti v souladu s preambulí a § 1 zákona č. 262/2011 Sb. Žádosti nebylo možné vyhovět také proto, že neobsahovala podklady prokazující splnění podmínek pro vydání osvědčení podle § 6 odst. 1 zákona č. 262/2011 Sb. Žalobce neprokázal, že by zastával aktivně a z vlastní vůle takové veřejné politické, společenské postoje, které bránily nástupu a udržení komunistické totalitní moci; neprokázal ani, že by musel v důsledku svých uvědomělých protikomunistických postojů čelit závažnému, zákonem presumovanému postihu. [8] Žalobou napadené rozhodnutí bylo přezkoumatelné, odpovídalo § 68 odst. 3 správního řádu a nevyplývalo z něj, že by žalovaný nebyl schopen věc řádně posoudit. Žalovaný reagoval na jednotlivá žalobcova podání v souvislosti s argumentací k jeho odvolacím námitkám a z odůvodnění napadeného rozhodnutí byly zřejmé důvody jeho výroku, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se žalovaný řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů a informace o tom, jak se vypořádal s námitkami žalobce uplatněnými v odvolání. [9] Soud neprovedl důkaz fotografiemi „Osudy Varšavanů“, neboť z historického dění ve Varšavě v roce 1944 a z dalších obecných poukazů na střety s totalitními režimy za účasti dětí nelze dovodit, že se žalobce aktivně podílel na boji proti komunistickému režimu podle § 2 písm. b) zákona č. 262/2011 Sb. Z téhož důvodu soud neprovedl ani důkaz vyjádřením znalce z oboru psychologie ani důkaz výslechem blíže neurčených osob s obdobnou zkušeností. Znalec z oboru psychologie by nemohl osvědčit psychický stav žalobce v letech 1981 – 1984; soudu rovněž nepříslušelo označovat namísto žalobce ty osoby, které mají být vyslechnuty k prokázání žalobních tvrzení. III. [10] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Namítl, že mu nebylo řádně doručeno předvolání k ústnímu jednání. Stěžovatel má na poště Břevnovská 5, Praha 69, zřízenu přihrádku na tzv. odnos, do které mu pošta ukládá jak zásilky, tak oznámení o zásilkách. Poštovní doručovatel postupoval v rozporu s § 50 odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nevložil do této přihrádky zásilku s předvoláním, ani oznámení o této zásilce. Městský soud proto nemohl stěžovateli doručovat vyvěšením na úřední desce, neboť pro to nebyly splněny zákonné podmínky. [11] K meritu věci stěžovatel uvedl, že byť nebyl v rozhodné době plnoletý, mohl vnímat alespoň základní rysy totalitního režimu. I podle tehdy platného občanského zákoníku měly děti způsobilost k právním úkonům úměrnou jejich rozumové vyspělosti. Stěžovatel sice nemohl v rozhodné době chápat ideové základy komunistického režimu ani strukturu jeho mocenských orgánů, ale mohl se proti tomuto režimu postavit, obdobně jako děti, které se účastnily polského odboje proti nacismu. Pokud totalitní režim zasahuje až do rodin, které rozděluje nebo ničí, aby děti zbavil vlivu rodičů, jsou jeho základní rysy vnímatelné i u dětí. Nejen děti, ale i dospělí přejímají hodnotové vzory zejména od svých rodičů, není tedy pravda, že by stěžovatel nemohl mít vlastní vůlí vytvořený nebo osvojený hodnotový systém. Pokud stěžovatel trval na své zálibě v četbě i během ústavní výchovy navzdory tomu, že od ní byl různými formami odrazován, jednalo se o projev odporu proti komunistickému režimu. Stěžovatel dále zdůraznil, že zákon č. 262/2011 Sb. v § 2 rozlišuje politické a mravní přesvědčení; mravní přesvědčení se projevuje dříve než politické a je jeho základem. Souvislost mezi uvědomělými protikomunistickými postoji stěžovatele a závažným zákonem presumovaným postihem spočívá v tom, že tehdejší orgány nevyhověly žádosti stěžovatelovy matky o zrušení předběžného umístění do ústavní výchovy s poukazem na dosavadní neúspěch při jeho „převýchově“. [12] Shora uvedené námitky stěžovatel uplatnil již v návrhu ze dne 10. 9. 2012; pokud je městský soud nezohlednil a na jejich základě nezrušil správní rozhodnutí, je jeho rozhodnutí třeba zrušit podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. [13] Znalec z oboru psychologie by sice nemohl zpětně zkoumat žalobce ve věku 8 – 11 let, nicméně by se mohl vyjádřit k tomu, zda nadprůměrně inteligentní dítě je v tomto věku schopno v základních rysech seznat rysy totalitního režimu a posoudit, zda tento režim přijímá či nikoli. Znalec by též mohl posoudit, zda děti, které se účastnily Varšavského povstání v roce 1944, byly schopny chápat konflikt s tehdejší okupační mocí a pohnutky, které k němu vedly. Pokud městský soud odmítl provést důkazy ohledně Varšavského povstání a důkaz výslechem znalce, učinil tak patrně proto, aby se vyhnul konfrontaci se závěry správních orgánů. [14] Městský soud byl povinen stěžovatele poučit, aby označil konkrétní osoby, které je možné předvolat, pokud měl za to, že tvrzené okolnosti nebylo možné prokázat jinak. Stěžovatel nechtěl tyto osoby vzhledem k jejich pokročilému věku uvádět, pokud by to nebylo nezbytné. Městs