9 Azs 123/2016 — Nejvyšší správní soud

9 Azs 123/2016- 36 - text 9 Azs 123/2016 - 39 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: D. D. N., zast. Mgr. Štěpánem Svátkem, advokátem se sídlem Na Pankráci 820/45, Praha 4, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 2. 2016, č. j. CPR-38245-3/ČJ-2015-930310-V242, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 4. 2016, č. j. 17 A 10/2016 – 55, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla dle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti shora označenému rozhodnutí žalované. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, odboru cizinecké policie (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 10. 9. 2015, č. j. KRPK-40544-22/ČJ-2015-190026-SO, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Posledně uvedeným rozhodnutím bylo stěžovateli uloženo správní vyhoštění a zároveň mu byla stanovena doba čtyř let, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie. [2] Ze správního řízení vyplynulo, že stěžovatel do České republiky (dále i „ČR“) přicestoval v roce 1996, kdy od 2. 1. 1997 do 31. 7. 2004 pobýval na území ČR na základě povolení k dlouhodobému pobytu. Dne 31. 10. 2002 byl rozsudkem Okresního soudu v Chebu, sp. zn. 3T 84/2002, odsouzen za spáchání trestného činu porušování autorského práva podle § 152 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění ke dni 31. 12. 2009 (dále jen „trestní zákon“). Dne 17. 11. 2004 mu bylo uloženo správní vyhoštění na 3 roky. Dne 16. 12. 2004 požádal o mezinárodní ochranu. Tato žádost byla k 6. 6. 2007 zamítnuta. Dne 29. 4. 2005 byl rozsudkem Okresního soudu v Chebu, sp. zn. 3T 44/2005, odsouzen za spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 a 3 trestního zákona. Dne 24. 1. 2008 požádal o povolení k trvalému pobytu, kdy tato žádost byla zamítnuta. Dne 26. 1. 2009 podal žádost o přechodný pobyt na území ČR. Tato žádost byla taktéž zamítnuta. V letech 2008 až 2010 se podle dostupných evidencí dopouštěl opakovaně přestupkového jednání. Má evidováno 12 přestupků spáchaných zejména v oblasti zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Dne 28. 6. 2010 podal druhou žádost o mezinárodní ochranu, která byla ke 12. 12. 2011 zamítnuta. Poté mu byl vydán výjezdní příkaz s platností do 1. 2. 2012, a další následně s platností do 29. 2. 2012. Dne 21. 2. 2012 požádal o udělení víza za účelem strpění, když žádost byla ke dni 26. 5. 2012 pravomocně zamítnuta. Rozhodnutím ze dne 29. 8. 2012, které nabylo právní moci 11. 3. 2013, mu bylo uloženo správní vyhoštění na 2 roky. Dne 21. 8. 2012 podal třetí žádost o azyl, jež byla jako nepřípustná zamítnuta k 27. 6. 2013 a v následném soudním řízení nebyl žalobě přiznán odkladný účinek. Poslední výjezdní příkaz byl stěžovateli udělen s platností do 26. 7. 2013. [3] Stěžovatel má na území ČR nezletilou dceru S. F. a dále nezletilou dceru D. T. T. narozenou dne 22. 3. 2014, kterou má se svou družkou D. T. H. Se svojí družkou a jejich nezletilou dcerou bydlí ve společné domácnosti a, jak uvedl, neumí si představit život bez nich. Je otcem nezletilé S. F., se kterou nesdílí společnou domácnost a nijak se nepodílí na její výchově. [4] Krajský soud shledal neopodstatněnou námitku stěžovatele, že na základě rozhodnutí o správním vyhoštění dojde k nepřiměřenému zásahu do jeho soukromého a rodinného života a života jeho rodiny. Soud shledal napadené rozhodnutí v souladu s čl. IX. Úmluvy o právech dítěte. Krajský soud posoudil výše uvedené okolnosti a zhodnotil, že zájem stěžovatele o jeho dceru S. F. je ryze účelový, kdy tímto účelem je získání pobytového oprávnění. Krajský soud dále uvedl, že jeho nezletilá dcera D. T. T. byla počata v době, kdy mu bylo uloženo správní vyhoštění, kterému bránila pouze podaná žádost o udělení mezinárodní ochrany. Případný pobyt stěžovatele na území v době narození jeho nezletilé dcery D. T. T. byl velmi nejistý. Soud měl za to, že skutečnost, že se svou družkou vychovává dvouletou dceru, nemůže znamenat zásadní okolnost pro neuložení správního vyhoštění. K jejímu početí se rozhodli v době, kdy pobyt stěžovatele na území ČR nebyl jistý. Oba si museli dobře uvědomovat, že stěžovatel má uloženo správní vyhoštění, a přesto se rozhodli k početí a péči o potomka. Stěžovatel budoval svůj soukromý život s tím, že byl obeznámen se svou situací, tedy byl srozuměn, že na území ČR žije nelegálně a nemá za daných okolností možnost si na území ČR ani zajistit legální pobyt, pokud nevycestuje. Soud v této souvislosti poukázal na to, že jeho soukromý a rodinný život není vázán na území ČR. Jeho rodinné soužití může být obnoveno jinde. Společně se svojí družkou mohou vytvořit plnohodnotnou rodinu např. i v domovském státě, kde oba mají i zbývající část svých rodin. Krajský soud se ztotožnil s názorem žalované, že osobní zájmy stěžovatele na ochraně soukromého a rodinného života na území ČR nemohou v daném případě převážit zájem státu na ochraně území ČR před neoprávněným pobytem stěžovatele, který opakovaně porušuje právní předpisy a ohrožuje právem chráněné společenské hodnoty. Navíc do této situace se uvedl zcela sám, svým jednáním. Správní vyhoštění bude zásahem do jeho soukromého života, v daném případě však nepůjde o zásah nepřiměřený. [5] Námitku porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Úmluvy o právech dítěte vypořádal krajský soud tak, že uvedl, že předmětem napadeného rozhodnutí není oddělení stěžovatele od jeho družky a dcery. Nic jim nebrání, aby následovali stěžovatele do země původu. Je to pouze družka stěžovatele, která má na území ČR ekonomické vazby a živí celou rodinu, neboť stěžovatel nemá možnost pracovat. Jejich dcera je nízkého věku a délka uloženého vyhoštění není natolik dlouhá, aby jejich vztah nemohl být v případě, že se družka nerozhodne následovat stěžovatele do země původu, znovu obnoven. [6] K poslední námitce stěžovatele o nezákonnosti napadeného rozhodnutí kvůli postupu žalovaného dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců, kdy však měl postupovat dle § 119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, jelikož stěžovatel je rodinným příslušníkem občana Evropské unie, krajský soud uvedl, že z dikce § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců plyne, že nepostačuje pouhé zplození dítěte s občankou České republiky k přiznání statusu rodinného příslušníka občana Evropské unie, ale je nutné také se svým dítětem žít ve společné domácnosti a vyživovat ho. Ze správního řízení plyne, že tyto skutečnosti naplněny nebyly. II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalované [7] Stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [8] Má za to, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, jelikož krajský soud se jasným a srozumitelným způsobem nevypořádal s jednotlivými žalobními námitkami. Nesprávně a nedostatečně dospěl k závěru, že zájem na vyhoštění stěžovatele převážil nad ochranou jeho soukromého a rodinného života. Připomenul, že je otec nezletilého dítěte D. T. T., kterou vychovává společně se svou družkou, se kterými tvoří úplnou a harmonickou rodinu. Stejně jako v podané žalobě upozorňuje na závazky plynoucí z Úmluvy a Úmluvy o právech dítěte a její článek IX. Dovozuje, že nezletilá D. T. T. má nepopiratelné právo, aby osoby, které k ní mají zákonnou vyživovací povinnost (tedy i stěžovatel), mohly pobývat na území České republiky v rámci pobytového statusu. [9] Nesouhlasí se závěry krajského soudu, kdy má za to, že počal realizovat svůj rodinný a soukromý život se současnou partnerkou až poté, co vykonal uložené správní vyhoštění, kdy v době početí a narození jejich dcery pobýval na území ČR zcela legálně v rámci zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2007, č. j. 1 As 38/2007 – 80. Dále na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) N. proti Norsku, ze dne 28. 6. 2011, č. 5559/09, ve kterém byla řešena obdobná situace, jako v projednávané věci. Dle stěžovatele nebylo dostatečně zváženo hledisko nejlepšího zájmu dítěte, které je zcela odkázáno na péči svých rodičů a především stěžova