1 Afs 317/2016 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 317/2016- 35 - text pokračování 1 Afs 317/2016 - 38 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: Město Sokolov, se sídlem Rokycanova 1929, Sokolov, zastoupen JUDr. Václavem Krondlem, advokátem, se sídlem Jiráskova 2, Karlovy Vary, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 3. 2015, čj. MF59126/2014/1203-4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 10. 2016, čj. 30 Af 13/2015 – 48, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 10. 2016, čj. 30 Af 13/2015 – 48, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Krajský úřad Karlovarského kraje (dále jen „správní orgán I. stupně“) vydal dne 3. 7. 2014 rozhodnutí čj. 110/LP/14, kterým uložil žalobci pokutu ve výši 10.000 Kč za spáchání správního deliktu ve smyslu § 22a odst. 1 písm. c) zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, neboť v rozporu s § 16 odst. 2 tohoto zákona neprovedl změny schváleného rozpočtu. Žalobce totiž nepřijal rozpočtové opatření z důvodu nutnosti uhrazení faktury č. 120585 ze dne 11. 12. 2012, která svou výší překročila již upravený rozpočet položky 5152  Teplo na rok 2012, a to o 290.000 Kč. Došlo tak k čerpání na 101,23 % upraveného rozpočtu. [2] Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal žalobce odvolání, ve kterém argumentoval zejména tím, že z časových důvodů nebylo možné rozpočtové opatření včas (tedy do konce roku 2012) přijmout. Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. II. Rozsudek krajského soudu [3] Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou však krajský soud neshledal důvodnou, a proto ji výše specifikovaným rozsudkem zamítl. [4] Krajský soud dospěl stejně jako správní orgány k závěru, že žalobce porušil § 16 odst. 2 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů a spáchal tak delikt dle § 22a odst. 1 písm. c) tohoto zákona. Neztotožnil se s žalobním tvrzením, že nebylo reálné v souvislosti s úhradou fakturované částky přijmout příslušné rozpočtové opatření při vynakládání rozpočtových prostředků do konce rozpočtového období roku 2012. Předmětná faktura byla vystavena 11. 12. 2012 a byl tak vytvořen dostatečný časový prostor do 31. 12. 2012 k přijetí rozpočtového opatření ještě před úhradou této faktury. V prosinci roku 2012 se přitom uskutečnilo jednání zastupitelstva města dne 13. 12. a dne 18. 12. zasedala rada města, která byla rovněž zmocněna k provádění rozpočtových opatření. [5] Soud dále konstatoval, že určujícím znakem podstaty správního deliktu není sledování míry společenské nebezpečnosti daného jednání, jak namítal žalobce, to je však zohledněno při úvaze o výši ukládané sankce. Soud také neshledal, že by v případě žalobce byl dán liberační důvod dle § 22b odst. 1 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, tedy že by žalobce vynaložil veškeré úsilí, jež je po něm možno požadovat, aby k porušení povinnosti nedošlo. [6] Za nedůvodnou považoval soud také žalobní námitku, podle níž byla porušena zásada zachování totožnosti skutku tím, že správní orgán I. stupně v rámci oznámení o zahájení řízení uvedl, že zahajuje řízení o správním deliktu podle § 22a odst. 1 písm. f) vázaného na porušení povinnosti plynoucí z § 15 odst. 1 výše zmíněného zákona, následně však rozhodl o jiném správním deliktu podle § 22a odst. 1 písm. c), jež je vázán na porušení povinnosti plynoucí z § 16 odst. 2 tohoto zákona. Z ustálené soudní judikatury vyplývá, že při posuzování otázky zachování totožnosti skutku, o kterém bylo zahájeno řízení a o kterém bylo v konečném důsledku rozhodnuto, je určující specifický obsah konání, jež nese znaky protiprávnosti definované zákonem. Druhou souběžnou otázkou je pak otázka právní kvalifikace takového konání. V daném případě správní orgán obsah konání, které nese protiprávní znaky, řádně specifikoval, a proto jeho další postup, kdy na podkladě shromážděných důkazů dospěl k odlišné právní kvalifikaci takto vymezeného skutku, není porušením zásady jednotnosti skutku. [7] Krajský se neztotožnil ani s námitkou, že v průběhu správního řízení došlo k porušení § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, neboť od zahájení řízení o správním deliktu do doby vydání rozhodnutí nebyly prováděny jiné důkazy, než ty, se kterými byl žalobce již seznámen; žalobce byl zároveň poučen o možnosti se k těmto podkladům před vydáním rozhodnutí vyjádřit. III. Důvody kasační stížnosti [8] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodu jeho nezákonnosti dle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a vady řízení podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení, případně aby rozhodl podle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. a sám zrušil i rozhodnutí žalovaného. [9] Stěžovatel zdůraznil, že podle mandátní smlouvy mezi stěžovatelem jako mandantem a Sokolovskou bytovou s. r. o. (dále jen „Sokolovská bytová“) jako mandatářem předkládá Sokolovská bytová měsíční podklady pro sestavení účetních výkazů nikoliv v průběhu měsíce, ale až po jeho ukončení ve stanoveném termínu. Překročení výdajů v položce 5152 – Teplo za prosinec 2012 proto stěžovatel zjistil až počátkem ledna 2013, kdy již nebylo možné provést příslušné rozpočtové opatření. V průběhu roku 2012 byl roční objem rozpočtu na této položce navýšen, skutečná výše výdajů nakonec převýšila stanovený rozpočet o 1,23% (tj. o 290 tis. Kč). Měsíční kontrola plnění rozpočtu ani průběžné výsledky hospodaření neavizovaly, že by mohlo dojít k překročení upraveného rozpočtu, stejně jako to nesignalizovalo ani porovnání s čerpáním ve stejném období minulého roku. Ještě k 30. 11. 2012 nic nenasvědčovalo tomu, že by mohlo dojít k přečerpání rozpočtových prostředků; došlo k němu pouze ve velmi krátkém časovém období, a to na samém konci roku 2012. Nakonec bylo však u tohoto dílčího rozpočtu vykázáno kladné saldo, a nedošlo tak k ohrožení hospodaření roku 2012. Podle stěžovatele by nemělo význam přijímat rozpočtové opatření až dodatečně na zasedání zastupitelstva dne 8. 1. 2013, jak uváděl správní orgán I. stupně a soud. To je naopak z povahy věci zcela vyloučeno. [10] Ryze formalistický je závěr soudu, že v prosinci 2012 byl časový prostor pro přijetí rozpočtového opatření. Pokud byla faktura vystavena (nikoliv doručena) 11. 12., je s ohledem na standardní mechanismy každého územně samosprávného celku zcela vyloučeno, že by opatření mohlo být přijato na zasedání zastupitelstva již 13. 12. nebo na zasedání rady 18. 12. Přečerpání navíc bylo zjištěno až v lednu 2013, kdy už nebylo možno s ohledem na skončení účetního období cokoliv zpětně měnit, projednávat a rozhodovat. Soud měl posoudit objektivní schopnost jakkoliv reagovat, nikoliv pouze formálně porovnávat data vystavení faktury a jednání zastupitelstva a rady obce. Stěžovatel je přesvědčen, že s ohledem na uvedené okolnosti nevykazuje vytýkané nedodržení zákona takovou míru společenské nebezpečnosti, aby mohlo být považováno za správní delikt dle příslušného ustanovení. [11] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spatřoval stěžovatel v absenci jakéhokoliv odůvodnění závěru soudu, proč přijetí rozpočtového opatření do konce roku 2012 bylo reálné, přičemž uvedení termínů jednání orgánů města takovým odůvodněním není. [12] Za nesprávný považuje stěžovatel závěr soudu, že společenská nebezpečnost protiprávního jednání není určujícím znakem podstaty správního deliktu. O tom svědčí odůvodnění rozsudků Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 17/2007 či sp. zn. 8 Afs 70/2010. [13] Stěžovatel dále argumentuje tím, že v souladu s § 22b odst. 1 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů vynaložil veškeré úsilí a činil veškerá opatření, aby dostál svým povinnostem, a tudíž nespáchal správní delikt ani jinak neporušil zákon. Stěžovateli je tak na jednu stranu vytýkáno, že nepřijal rozpočtové opatření alespoň zpětně, na druhou stranu je výslovně zdůrazňováno, že k tomuto přijetí musí docházet vždy předem. Jakékoliv jednání stěžovatele by tedy z hlediska názoru žalovaného bylo protiprávním. Stěžovatel je přesvědčen, že v dané situaci učinil vše, co bylo možné. Navíc usnesením zastupitelstva ze dne 9. 5. 2013 byl projednán závěrečný účet města Sokolov a přijata opatření k nápravě nedostatků tak, aby se nemohla vytýkaná situace opakovat. Neschválením rozpočtového opatření nebylo žádným způsobem negativně ovlivněno hospodaření města Sokolov, nevznikla žádná majetková újma ani nedošlo ke zneužití veřejných prostředků či porušení veřejného zájmu. [14] Soud podle stěžovat