10 As 184/2015 — Nejvyšší správní soud

10 As 184/2015- 188 - text 10 As 184/2015 - 192 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudce Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobců: a) AŠENBRENERS, s. r. o., se sídlem Víta Nejedlého 17, Praha 3, b) Ing. E.V., a c) D. K., všichni zast. JUDr. Františkem Rytinou, advokátem se sídlem Mostní 73, Kolín, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 7. 2013, sp. zn. SZ 075448/2013/KUSK REG/Vo, čj. 115327/2013/KUSK, za účasti osoby zúčastněné na řízení: J. F., zast. JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou se sídlem Kroftova 329/1, Praha 5, o kasačních stížnostech žalovaného a osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015, čj. 47 A 26/2013-289, t a k t o : I. Kasační stížnost žalovaného se zamítá. II. Kasační stížnost osoby zúčastněné na řízení se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 18 731 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejich zástupce JUDr. Františka Rytiny, advokáta. IV. Osoba zúčastněná na řízení je povinna zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 18 731 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejich zástupce JUDr. Františka Rytiny, advokáta. O d ů v o d n ě n í : I. Předmět řízení [1] Městský národní výbor Hostivice vydal dne 16. 8. 1988 pod čj. SÚ-478/88-Na rozhodnutí o využití území, které opravňovalo tehdejší JZD ČSSP Chýně provést na pozemcích parc. č. 369 v k. ú. Chrášťany a parc. č. 108/1 v k. ú. Chýně, které byly v užívání JZD Chýně, terénní úpravy. Ty měly být prováděny formou navážky a svahování materiálu, následně měla být provedena rekultivace pozemků včetně výsadby zeleně. [2] Od počátku devadesátých let byly prováděné terénní úpravy předmětem stížností občanů a navážka materiálu byla označována jako skládka, později rekultivační skládka (viz např. protokol o výsledku kontroly oprávněnosti stížnosti OF Chýně na provádění skládkové činnosti terénních prací JZD Chýně v okolí obce ze dne 13. 3. 1990, sepsaný Výborem lidové kontroly ČSR). [3] Právním nástupcem JZD ČSSP Chýně se stala společnost AGRAS (v letech 1991 – 1995 vystupující pod firmou AGRAS sdružení akciových společností, od 13. 4. 1995 do současnosti AGRAS – zájmové sdružení). [4] Společnost AGRAS uzavřela dne 27. 6. 2003 s osobou zúčastněnou na řízení smlouvu o převodu práv a povinností plynoucích z rozhodnutí Městského národního výboru Hostivice ze dne 16. 8. 1988. Ze smlouvy vyplývá, že na společnost AGRAS byl v roce 1999 prohlášen konkurs; za společnost AGRAS coby převodce tedy jednal správce konkursní podstaty. Ve smlouvě je dále uvedeno, že rekultivační skládka, kterou nemohl úpadce ani správce konkursní podstaty ovlivnit, byla z konkursní podstaty vyloučena. Smlouvou byl sjednán závazek osoby zúčastněné na řízení dokončit svým jménem a na své náklady řízenou rekultivaci skládky na pozemcích parc. č. 369 v k. ú. Chrášťany a parc. č. 108/1 v k. ú. Chýně, případně na dalších dotčených pozemcích, dle schváleného provozního řádu řízené rekultivační skládky v k. ú. Chrášťany a Chýně ze dne 13. 7. 1995. [5] S odkazem na smlouvu uzavřenou se společností AGRAS požádala osoba zúčastněná na řízení dne 25. 6. 2004 Městský úřad Hostivice (dále jen „stavební úřad“) o „schválení projektu rekultivace území terénních úprav“. Stavební úřad následně rozhodnutím ze dne 4. 10. 2004, čj. SÚ0236/3/03-Ga, nařídil osobě zúčastněné na řízení podle § 87 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon z roku 1976“) provést na terénních úpravách na pozemcích parc. č. 369 v k. ú. Chrášťany a parc. č. 108/1 v k. ú. Chýně na svůj náklad nezbytná nápravná opatření a úpravy spočívající v biologické rekultivaci skládky Chýně. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 4. 2010, čj. 9 As 18/2010-122, nicméně dospěl k závěru, že rozhodnutí nebylo řádně oznámeno; žalovaný proto rozhodnutí stavebního úřadu v dalším řízení zrušil. [6] Pozemky, kterých se týkalo rozhodnutí o využití území vydané Městským národním výborem Hostivice v roce 1988 a tedy i rozhodnutí stavebního úřadu o nařízení provedení terénních úprav osobě zúčastněné na řízení rozhodnutím ze dne 4. 10. 2004, byly v mezičase rozparcelovány; mimo jiné v důsledku restitučních řízení došlo u jednotlivých pozemků ke změně vlastníka. [7] Stavební úřad po zrušení jeho rozhodnutí Nejvyšším správním soudem pokračoval v řízení. Rozhodnutím ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. S-SÚ-0236/03-Ga, čj. SÚ-15053/4/10-Bu, znovu nařídil osobě zúčastněné na řízení provést na její náklad nezbytná opatření a úpravy na dosavadních terénních úpravách na pozemcích par. č. 369/2, 369/4, 369/5, 369/6, 369/8, X, 369/11, X, X, 369/15, 369/17, 369/18, 369/19, 399/20, 369/21, 369/22, 428/1 v k. ú. Chrášťany u Prahy a parc. č. 757, 758 k. ú. Chýně. Stavební úřad postupoval v tomto řízení podle nového stavebního zákona, nezbytná nápravná opatření a úpravy proto nařídil podle § 139 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „stavební zákon z roku 2006“). Nápravná opatření a úpravy měly spočívat zejména v realizaci projektu „Lesopark Chýně – Chrášťany s rekreačním a sportovním vyžitím“ v rozsahu terénních úprav bez staveb. [8] Žalovaný výrok rozhodnutí stavebního úřadu doplnil o odkaz na ustanovení § 137 odst. 1 a 2 a § 139 odst. 1 stavebního zákona z roku 2006; věcně rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. II. Posouzení věci krajským soudem [9] Žalobci napadli rozhodnutí žalovaného společnou žalobou u krajského soudu. Namítali, že na rozdíl od osoby zúčastněné na řízení jsou vlastníky dotčených pozemků. Nezbytné úpravy na pozemku či stavbě podle stavebního zákona z roku 2006 lze nařídit pouze vlastníkovi. V této souvislosti označili za neplatnou smlouvu o převodu práv a povinností ze dne 27. 6. 2003 uzavřenou mezi společností AGRAS a osobou zúčastněnou na řízení. Namítli, že oprávnění udělená územním rozhodnutím nelze převést bez vlastnického práva k pozemku či stavbě. [10] Krajský soud shledal žalobu důvodnou. [11] Úvodem upozornil, že v řízení mělo být podle přechodného ustanovení § 190 odst. 3 stavebního zákona z roku 2006 postupováno podle stavebního zákona z roku 1976. Řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, bylo totiž vedeno v rámci nového projednání věci po zrušení rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 4. 10. 2004. [12] Správní orgány se podle krajského soudu dopustily stěžejního pochybení při posouzení otázky, komu lze nezbytné úpravy pozemku či údržbu stavby nařídit. Údržbu stavby nebo nezbytné úpravy podle § 86 a § 87stavebního zákona z roku 1976 (a obdobně podle § 139 stavebního zákona z roku 2006) lze uložit pouze osobě, která ve vztahu k objektu úprav nebo údržby (pozemek nebo stavba) disponuje vlastnickým právem. V daném případě ale byly nezbytné úpravy a údržba nařízeny osobě zúčastněné na řízení, která není vlastníkem žádného z dotčených pozemků. [13] Krajský soud nesouhlasil s odůvodněním správních orgánů, že na osobu zúčastněnou na řízení přešla smlouvou se společností AGRAS práva a povinnosti z územního rozhodnutí z roku 1988. Konstatoval, že práva a povinnosti plynoucí z územního rozhodnutí jsou konstituována stavebním úřadem coby orgánem veřejné moci, a je proto zcela vyloučeno, aby k jejich převodu došlo jen na základě soukromoprávního ujednání. K tomu krajský soud odkázal na závěry rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 11. 4. 2007, čj. 4 C 119/2006150, a na něj navazujícího rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2008, čj. 28 Co 886/2007-188. Civilní soudy v uvedených rozsudcích ve sporu o vyklizení nemovitosti a odstranění stavby mezi žalobcem a) a osobou zúčastněnou na řízení konstatovaly, že v řízení před stavebními úřady neplatí dispozitivní zásada soukromého práva, podle které je účastníkům soukromoprávních vztahů umožněno upravit si svá práva a povinnosti odchylně od zákona; v řízení před správními orgány platí zásada zcela opačná, tedy že práva a povinnosti plynoucí z výkonu pravomoci správních orgánů lze uplatnit v rozsahu a k účelům výslovně předvídaným zákonem. Krajský soud se ztotožnil se závěry civilních soudů; upozornil na to, že stavební ani jiný zákon v době uzavření uvedené smlouvy nepřipouštěl smluvní převod práv a povinností plynoucích z rozhodnutí o využití území, a ani současná právní úprava tuto možnost neupravuje. Převod práv a povinností z územního rozhodnutí z roku 1988 na osobu zúčastněnou na řízení byl tedy ze zákona nemožný a ona se nikdy nemohla stát jejich nositelem. [14] Územní rozhodnutí ani žádné jiné rozhodnutí vydané podle stavebního zákona navíc podle krajského soudu nemůže založit vlastnické právo. Osoba zúčastněná na řízení se nemohla stát (pouze) v důsledku rozhodnutí o využití území vlastníkem skládky, jak dovozoval žalovaný.