2 Ads 266/2017 — Nejvyšší správní soud

2 Ads 266/2017- 20 - text 2 Ads 266/2017 - 23 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: M. R., zast. Mgr. Pavlem Kužílkem, advokátem se sídlem Blahoslavova 72/4, Přerov, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 6. 2016, č. j. MPSV-2016/138820-922, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 7. 6. 2017, č. j. 60 Ad 13/2016 - 34, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Pavlu Kužílkovi, advokátovi, se určuje odměna za zastupování v kasačním řízení ve výši 3146 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: [1] Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 6. 2016, č. j. MPSV-2016/138820-922. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl stěžovatelovo odvolání a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Olomouci (dále jen „Úřad práce“) ze dne 3. 5. 2016, č. j. 41750/2016/PRR, jímž byl stěžovateli zvýšen doplatek na bydlení z částky 3066 Kč měsíčně na 3318 Kč měsíčně ode dne 1. 3. 2016. [2] Úřad práce se na základě podnětu Magistrátu města Přerova, odboru sociálních věcí, z října roku 2015 zabýval možností bydlení pro žalobce žijícího na ubytovně společně s dalšími ubytovanými. Po zjištění nemožnosti zajištění bytu pro jmenovaného provedl šetření na ubytovně a opatřil smlouvu o ubytování, z níž je zřejmé, že za ubytování se všemi službami platí měsíčně částku 4000 Kč. Dále spis obsahuje závazné stanovisko Rady Statutárního města Přerov ze dne 25. 6. 2015, č. j. MMPr/063238/2015, o souhlasu podle § 33 odst. 6 zákona č. 111/2016 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), s určením M. R. za osobu užívající byt na ubytovně v D. u. č. 102 v P. Po zjištění nedostatku příjmů bylo Úřadem práce z moci úřední zahájeno dne 14. 3. 2016 správní řízení ve věci dávky doplatku na bydlení. V rámci řízení žalobce předložil informaci o ubytování s vyčíslením nákladů na bydlení ve výši 4000 Kč. Při jednání prohlásil, že obývá pokoj na ubytovně společně s další osobou, s níž není v příbuzenském ani jiném poměru. Toto tvrzení bylo Úřadem práce ověřeno. Současně bylo zjištěno, že jeho příjmy jsou nulové a žije ze sociálních dávek. Oznámením ze dne 30. 3. 2016 mu bylo podle § 44 odst. 2 a § 76 zákona o pomoci v hmotné nouzi sděleno zvýšení dávky doplatku na bydlení z částky 3066 Kč na částku 3318 Kč měsíčně od 1. 3. 2016. To bylo odůvodněno zjištěními o nákladech na bydlení na ubytovně a o obsazenosti obývaného pokoje, přičemž byly vzaty v úvahu i skutečnosti o nemožnosti zajištění jiného bydlení. Částka byla určena v souladu s § 34 písm. d) a s § 35 zákona o pomoci v hmotné nouzi a v souladu s pravidly plynoucími ze zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. V podaných námitkách žalobce označil tento postup Úřadu práce za nezákonný a za poškozující jeho práva. Úřad práce po dalším ověření podmínek bydlení na dané ubytovně vydal dne 3. 5. 2016 rozhodnutí o stejném obsahu. V důvodech podrobně popsal veškerá zjištění a dospěl výpočtem ke stejnému závěru o maximální možné částce doplatku na bydlení. Toto rozhodnutí žalobce napadl odvoláním, v němž je označil za nezákonné, nesprávné a porušující správní řád. [3] Žalovaný v odvolacím rozhodnutí zdůraznil, že žalobce je osobou bez zaměstnání a bez nároku na podporu v nezaměstnanosti a pro účely bydlení užívá pokoj na ubytovně určený ke společnému užívání více osobami. Na základě § 33 odst. 6 zákona o hmotné nouzi byl určen osobou užívající byt, a tedy s nárokem na doplatek na bydlení. Žalovaný poukázal na skutečnost, že takový postup je mimořádný a užívá se pouze v případech hodných zvláštního zřetele, nemůže-li osoba prokazatelně užívat standardní ani jinou formu bydlení. Při splnění těchto podmínek lze do nákladů na bydlení započítat maximálně 90 % normativních nákladů. Aktuálním hodnoceným obdobím byl měsíc březen roku 2016, rozhodným obdobím pak předcházející měsíc únor téhož roku. V něm účastník řízení neměl žádný příjem, pobíral pouze příspěvek na živobytí ve výši 3410 Kč, a bylo jej možno považovat za osobu v hmotné nouzi. Náklady na bydlení činily 4000 Kč, což je částka za ubytování v místě obvyklá a přiměřená. Normativní náklady na bydlení jedné osoby užívající společně pokoj v ubytovacím zařízení při hranici započtení ve výši 90 % tak činily 3318 Kč. Žalovaný připomněl, že doplatek na bydlení je účelovou dávkou, a je tedy pouze doplatkem, nikoliv plnou kompenzací nákladů na bydlení. [4] V žalobě žalobce poukázal na skutečnost, že o jeho doplatku na bydlení Úřad práce rozhodoval opakovaně a některá z jeho rozhodnutí byla jako nezákonná zrušena; z toho dovodil opakované krácení na svých právech. Veškerá rozhodnutí o změně doplatku vycházejí vždy z předchozího nesprávného rozhodnutí, přičemž nová rozhodnutí jsou vydávána dříve, než o předchozích bylo pravomocně rozhodnuto. Nyní napadené rozhodnutí pak označil za nezákonné z důvodů překážek litispendence a překážky rei iudicatae. Řízení proběhlo v rozporu se správním řádem, rozhodnutí nebylo řádně odůvodněné a navíc je nicotné, protože zcela ignoruje skutečný stav věci. [5] Krajský soud v napadeném rozsudku vypočetl řízení, která ve věci doplatku na bydlení žalobce vedl a která již byla ukončena. Konstatoval stávající další tři žaloby, které se týkají doplatku na bydlení za odlišná období. Po rekapitulaci správních řízení vytkl žalobě nekonkrétnost tvrzení o porušení procesních předpisů a obecně posoudil, že rozhodnutí bylo vydáno na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, a že se žalovaný dostatečně vypořádal se všemi odvolacími důvody. Neshledal ani překážku litispendence, ani překážku rei iudicatae. Zákon o hmotné nouzi v § 44 a 45 předpokládá rozhodování při změně poměrů, přičemž o dané změně jiné řízení vedeno nebylo. Rozhodnutí žalovaného neshledal nicotným a délce řízení nepřiznal žádný význam. [6] Proti tomuto rozsudku stěžovatel namítá existenci kasačních důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tedy nezákonnost spočívající v nesprávném právním posouzení a nepřezkoumatelnost rozsudku. [7] Stěžovatel v kasační stížnosti odmítá názor soudu o nekonkrétnosti svých žalobních námitek. V žalobě detailně popsal nezákonnosti, jimž v předchozích případech přisvědčil sám žalovaný. Jednalo se např. o neprovedení místního šetření, jež následně uplynutím času pozbylo smyslu. Stěžovatel také jasně uvedl, že nebyly zjištěny a doloženy náklady na bydlení za jednotlivé měsíce v rozhodném období, přičemž „podle s. ř. s.“ je rozhodným obdobím předchozí měsíc. Po zrušení rozhodnutí nebyly také do správního spisu zařazeny veškeré písemnosti vztahující se k dané věci, což konstatoval ve svém rozhodnutí i odvolací orgán. Žalobce také v odvolání i v žalobě napadl skutečnost, že správní orgán nenapravil ani nevysvětlil, proč dávku doplatku na bydlení posílá jiné osobě než stěžovateli, konkrétně ubytovateli. Žalovaný ani soud se také nezabývali námitkou podjatosti. Tyto hrubé vady a pochybení, které stěžovatel považuje za porušení správního řádu a obecných právních principů, v čemž mu dal zapravdu i odvolací správní orgán, nebyly nikdy napraveny a soud se s nimi vypořádal označením za nekonkrétní. Proto s argumentací krajského soudu stěžovatel nemůže souhlasit. Veškeré jeho námitky jsou součástí správního spisu a správní orgán ani soud se jimi nezabývaly. První okruh řízení trval déle než 18 měsíců, prvostupňových rozhodnutí bylo několik, vždy byla napadena odvoláními, z nichž některým bylo vyhověno, což poukazuje na nepravdu krajského soudu. Došlo k porušení Ústavy i Listiny základních práv a svobod. Překážka litispendence i res iudicata je zřejmá z následujících skutečností: Doplatek na bydlení byl postupně krácen z výchozí částky 3900 Kč na 3705 Kč, 3431 Kč a 3432 Kč až na 3016 Kč. Jedenkrát byl doplatek zvýšen, ovšem rozhodnutím stejně nezákonným, jako byla ta ostatní. Rozhodnutí Úřadu práce ze dne 14. 8. 2014 bylo zrušeno rozhodnutím žalovaného ke dni 24. 10. 2014, rozhodnutí Úřadu práce ze dne 30. 9. 2014 bylo zrušeno žalovaným ke dni 12. 12. 2014. V důsledku toho neexistoval jiný pravomocný základ pro rozhodování než ten prapůvodní z února 2014, stanovící doplatek na bydlení ve výši 3900 Kč. Napadené rozhodnutí tak vychází ze zrušeného rozhodnutí, z čehož čiší nezákonnost