2 As 101/2017 — Nejvyšší správní soud

2 As 101/2017- 46 - text 2 As 101/2017 - 50 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: J. B., zast. Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem Štěpánská 630/57, Praha 1, proti žalovanému: 1) Úřad městské části Praha 8, odbor občanskosprávní, se sídlem Zenklova 1/35, Praha 8, 2) Magistrát hlavního města Prahy, odbor živnostenský a občanskosprávní, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného 1) ze dne 4. 11. 2013, č. j. SZ MCP8 99413/2013, a proti rozhodnutí žalovaného 2) ze dne 9. 1. 2014, č. j. SMHMP 1558436/2013, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2017, č. j. 1 A 1/2014  111, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému 1) se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. IV. Žalovanému 2) se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. O d ů v o d n ě n í : [1] Včasně podanou kasační stížností brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti shora označenému rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Výrokem I. napadeného rozsudku městský soud zamítl stěžovatelovu žalobu směřující proti rozhodnutí žalovaného 1) ze dne 4. 11. 2013, č. j. SZ MCP8 99413/2013 (poznámka NSS: v záhlaví rozsudku městského soudu je uvedeno nesprávné číslo jednací), [dále jen „rozhodnutí žalovaného 1)“], výrokem II. zamítl stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí žalovaného 2) ze dne 9. 1. 2014, č. j. S-MHMP 1558436/2013 [dále jen „rozhodnutí žalovaného 2)“], a konečně výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. [2] Rozhodnutím žalovaného 1) bylo zastaveno řízení o přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 30. 11. 2013 (dále jen „zákon o přestupcích“), v němž žalobce figuroval jako osoba podezřelá z přestupku. Naplnění skutkové podstaty přestupku mělo spočívat v úmyslném narušení občanského soužití drobným ublížením na zdraví, když žalobce údajně dne 28. 5. 2010, v době kolem 15.20 hod., v Praze 8 – Karlín, v ulici Kaizlovy sady, před domem č. 7, napadl strážníka Městské policie hl. m. Prahy V. N., nar. X, tak, že jej udeřil do předpažené pravé ruky, až mu spadla dolů, a dále jej udeřil polootevřenou dlaní nebo rukou sevřenou v pěst do pravé části obličeje, když úder klouby zasáhl část pravé tváře i část krku poškozeného, v důsledku čehož mu vzniklo zranění spočívající v pohmoždění měkkých tkání obličeje vpravo a pohmoždění pravého předloktí. Žalovaný 1) řízení o přestupku zastavil dle § 76 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, neboť odpovědnost za přestupek zanikla (§ 20 odst. 1 téhož zákona). [3] Rozhodnutím žalovaného 2) bylo podle § 92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v rozhodném znění (dále jen „správní řád“), zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí žalovaného 1), neboť žalovaný 2) posoudil stěžovatelovo odvolání jako nepřípustné s ohledem na ustanovení § 76 odst. 3 věty první a contrario zákona o přestupcích. [4] Stěžovatel v žalobě namítal, že zastavením řízení o přestupku podle § 76 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích bylo zasaženo do jeho práva na prokázání, že se žádného násilného útoku vůči strážníkovi Městské policie hlavního města Prahy nedopustil a že obvinění vůči němu bylo křivé. Takové skončení řízení o přestupku neposkytlo stěžovateli zadostiučinění, neboť vůbec neřeší otázku, zda se předmětný skutek stal. Stěžovatel je takto znevýhodněn v kontrastu s trestním řízením soudním, kdy např. při zahájení trestního stíhání dochází k přerušení běhu promlčecí lhůty stíhaného činu (na rozdíl od řízení o přestupku). Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), v rozhodném znění (dále jen „trestní řád“), navíc umožňuje obviněnému prohlásit, že trvá na projednání věci i v případě zastavení trestního stíhání v důsledku amnestie či promlčení činu; přestupkové řízení je však i v tomto ohledu deficitní. Trestně obviněný tak má možnost dosáhnout projednání věci a očištění své osoby, na rozdíl od osoby podezřelé ze spáchání přestupku, která je v případě zastavení řízení podle § 76 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích navždy vyloučena z možnosti očištění. Krom toho stěžovatel namítl, že v důsledku zastavení řízení o přestupku bude vyloučen z možnosti domáhat se náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Z těchto důvodů považoval stěžovatel právní úpravu přestupků za diskriminační, neboť v řízení podle zákona o přestupcích nejsou obviněnému přiznána práva srovnatelná s právy osoby stíhané podle trestního řádu. Tuto diskriminaci považuje stěžovatel za neopodstatněnou a tudíž protiústavní, neboť v případech obou typů řízení jde meritorně o projednání materiálně trestního obvinění, bez ohledu na to, zda je formálně označeno za přestupek, nebo za trestný čin. Trestní obvinění je v ohledu čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pojmem autonomním, a spadá pod něj i obvinění z přestupku podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích. Proto by i v řízení o přestupku mělo být odvislé od vůle obviněného, zda bude v řízení pokračováno i přes naplnění podmínek pro jeho zastavení z důvodu zániku odpovědnosti za přestupek (§ 20 odst. 1 zákona o přestupcích); zákon o přestupcích však tomuto zjevně nevyhovuje. Konečně stěžovatel městskému soudu navrhl, aby řízení o žalobě přerušil a předložil Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy návrh na zrušení ustanovení § 20 odst. 1 a § 76 odst. 3 zákona o přestupcích. [5] Městský soud shledal stěžovatelovu žalobu nedůvodnou. V odůvodnění napadeného rozsudku zejména uvedl, že žalovaný 1) byl vázán imperativem § 76 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, pročež nemohl zastavit řízení ze stěžovatelem preferovaného důvodu dle § 76 odst. 1 písm. a), tedy že se skutek nestal, případně že skutek není přestupkem. Ve lhůtě dle § 20 odst. 1 zákona o přestupcích se totiž nepodařilo zjistit, zda se skutek stal, či nikoli. Po uplynutí této lhůty proto žalovanému 1) již posuzování takové otázky nepříslušelo, stejně jako případné provádění dokazování v tomto ohledu. Jakékoli další řízení bylo uplynutím lhůty pro zánik odpovědnosti z přestupku vyloučeno. Městský soud připomněl, že správní orgán je v řízení o přestupku vázán ustanovením čl. 2 odst. 3 Ústavy i čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a nemůže překročit své zákonné pravomoci pokračováním v řízení, jež byl povinen bez dalšího zastavit. Tím spíše nemohl stěžovatel úspěšně brojit proti rozhodnutí žalovaného 2), jehož postup označil městský soud za bezvadný a jediný možný. Městský soud rovněž neshledal důvod k přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu, jak požadoval stěžovatel. Obvinění z přestupku sice spadá pod dosah čl. 6 Úmluvy, avšak toto odkazované ustanovení nezahrnuje právo obviněného na pokračování v řízení v případě, kdy jsou dány podmínky pro jeho zastavení. Městský soud dále zdůraznil, že trestní a přestupkové řízení, byť stojí na obdobných základech, nejsou totožná. Trestné činy a přestupky mají zcela odlišný společenský dopad a zájem na potrestání je u trestných činů silnější s ohledem na jejich vyšší společenskou nebezpečnost. Rozdílný je rovněž okruh sankcí uplatnitelných v obou typech řízení. Trestně-právní sankce jsou zásadně represivnější než sankce správní (např. trest odnětí svobody). Každý typ deliktů projednávají odlišné orgány moci výkonné (případně i soudní) a v případě shledání viny jsou delikty různým způsobem evidovány (evidence rejstříku trestů). Jelikož vystavení hrozbě trestněprávní sankce zasahuje do práv a oprávněných zájmů obviněného výrazněji než obvinění z přestupku, lze ospravedlnit omezení dispozice přestupkově obviněného s řízením v případě naplnění podmínek pro zastavení řízení. Rozdíl v oprávněních obviněného co do možnosti zvrátit rozhodnutí o zastavení řízení je tedy opodstatněný a městský soud neměl pochybnosti o jeho ústavnosti. Městský soud též připomněl, že s ohledem na zásadně nižší společenskou nebezpečnost přestupkově kvalifikovatelných jednání převažují v řízení o přestupku nad zájmem obviněného na skutkovém objasnění věci především principy procesní ekonomie, přiměřenosti (minimalizace zásahu) a rozhodování bez zbytečných průtahů. Konečně městský soud podotkl, že žalobní námitka vyloučení možnosti stěžovatele domáhat se odškodnění dle zákona č. 82/1998 Sb. je pouze hypotetická a vyslovil názor, že obviněného z přestupku nelze vyloučit z pr