2 As 140/2017 — Nejvyšší správní soud

2 As 140/2017- 57 - text  2 As 140/2017 - 60 pokračování [OBRÁZEK] [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: F. H., zastoupený JUDr. Miroslavou Dekanovou, advokátkou se sídlem Štítného 710/30, Praha 3, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem Pplk. Sochora 727/27, Praha 7, proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 22. 1. 2015, č. j. UOOU-08116/14-22, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2017, č. j. 4 A 21/2015 – 73, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalobce byl rozhodnutím předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů, jako odvolacího správního orgánu, ze dne 22. 1. 2015, č. j. UOOU-08116/14-22, ve spojení s prvostupňovým rozhodnutím ze dne 20. 11. 2014, č. j. UOOU-08116/14-14, uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 44 odst. 2 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů. Žalobce se měl uvedeného přestupku dopustit tím, že zpracovával osobní údaje bez souhlasu subjektů těchto údajů, aniž by na něj dopadaly zákonné výjimky, kdy takový souhlas není třeba. Žalobce svým jednáním porušil § 5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů a v souladu s § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve spojení s § 44 odst. 5 zákona o ochraně osobních údajů, mu byla uložena pokuta ve výši 2000 Kč a též povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1000 Kč (§ 79 odst. 1 zákona o přestupcích). [2] Žalobce konkrétně na svém domě na adrese H. 12, 251 64 M. – M., instaloval a od února 2013 do dne 26. srpna 2014 provozoval kamerový systém skládající se ze tří kamer (tzv. fotopastí), který pořizoval záznam monitorovaného prostoru, kterým byl ovšem nejenom pozemek ve vlastnictví žalobce, ale i sousední nemovitost ve vlastnictví jiných osob, to vše bez jejich souhlasu. [3] Žalobce brojil proti rozhodnutí předsedy žalovaného žalobou, kterou Městský soud v Praze rozsudkem uvedeným v záhlaví zamítl jako nedůvodnou. Žalobce v žalobě namítal, že žalovaný náležitě nezhodnotil a neposoudil skutkový stav věci. Žalobce instalací fotopastí pouze bránil svůj majetek před nebezpečným jednáním své sousedky a jejího partnera. Jednání žalobce bylo přiměřenou a nutnou obranou a lze ho posoudit i jako svépomoc. Žalobce nemohl monitorovat pouze svůj pozemek, neboť právě ze sousední nemovitosti jsou páchány útoky proti jeho majetku, které chtěl za účelem odhalení trestné činnosti zaznamenat. Sousední nemovitost nadto není ve vlastnictví paní R. U., žalobcovy sousedky, což však žalovaný nezohlednil. Žalobce dále uvedl, že kamerový systém byl instalován se souhlasem Policie České republiky, který vyplývá z jejího usnesení o odložení věci ze dne 20. 11. 2014, č. j. KRPS328429133/TČ-2013-011416-KNA. Tato okolnost vylučuje protiprávnost jednání žalobce. Protiprávní jednání nebylo zaznamenáno jen proto, že kamerový systém nebyl plně funkční a efektivní, toto však žalovaný nemůže přičítat k tíži žalobce. [4] Městský soud v prvé řadě konstatoval, že jednání žalobce nelze subsumovat pod nutnou obranu nebo pod jinou okolnost vylučující protiprávnost; svépomoc je zase institutem soukromého práva, nikoli veřejného. Sousedka žalobce nebyla obviněna ze spáchání trestného činu, věc byla odložena. Žalobce ani po několikaměsíčním provozu kamerového systému neprokázal, že by sledováním cizího pozemku odvracel útok na zájem chráněný zákonem. V dané věci též není podstatné, kdo je vlastníkem žalobcem monitorované nemovitosti. Žalobce svá tvrzení podle soudu ničím neprokázal. Městský soud shledal nedůvodnou i námitku žalobce, že provozoval kamerový systém se souhlasem státního zastupitelství a Policie ČR. Souhlas ke sledování osob a věcí podle § 158d zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, může směřovat pouze vůči orgánům činným v trestním řízení, státní zastupitelství jej nemůže udělit soukromým osobám. Žalobce samozřejmě může s policií spolupracovat, nesmí tak však činit v rozporu s právními předpisy. Městský soud dále s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu i Soudního dvora EU nepřisvědčil argumentu žalobce, že osobní údaje cizích osob zpracovával výlučně pro svoji osobní potřebu a za účelem ochrany svého majetku. Výklad dotčených právních předpisů zastávaný žalobcem je značně extenzivní a nelze jej přijmout. Městský soud uzavřel, že sledování sousední nemovitosti žalobcem bylo ve světle všech zjištěných skutečností nepřiměřeným zásahem do soukromí třetích osob, žalobce byl proto pokutou potrestán po právu. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [5] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů, které výslovně podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a navrhl zrušení rozsudku městského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení. [6] Stěžovatel v kasační stížnosti předkládá argumentaci, která je v zásadě totožná s žalobními námitkami, a kterou lze shrnout takto: (a) Žalovaný dostatečně nezjistil, nezhodnotil a neposoudil skutkový stav věci. Instalace kamerového systému byla přiměřenou a nutnou obranou proti nebezpečnému jednání stěžovatelovy sousedky a jejího partnera, které soustavně a prokazatelně směřovalo proti majetku stěžovatele a poškozovalo jej. Stěžovatel vypočítává několik případů, kdy došlo k útoku na jeho nemovitost. (b) Kamerový systém byl instalován se souhlasem Policie ČR a státního zastupitelství, jednání stěžovatele proto nemůže být protiprávní. (c) Na provozování fotopastí stěžovatelem dopadá výjimka ve smyslu § 3 odst. 6 písm. d) zákona o ochraně osobních údajů, dle kterého „ustanovení § 5 odst. 1 a § 11 a 12 se nepoužijí pro zpracování osobních údajů nezbytných pro plnění povinností správce stanovených zvláštními zákony pro zajištění předcházení, vyhledávání, odhalování trestné činnosti a stíhání trestných činů.“ Je přitom bez významu, že veškerá šetření Policie ČR skončila s negativním výsledkem a kamery stěžovatele nezachytily žádoucí záznam, neboť to je v praktickém životě běžné. (d) Poslední námitka stěžovatele míří na procesní pochybení městského soudu, který k projednání věci nenařídil jednání, ač stěžovatel s takovým postupem soudu nikdy nevyslovil souhlas. [7] Nejvyšší správní soud pro úplnost doplňuje, že stěžovatel předložil dne 2. 6. 2017 čtyři znalecké posudky, které mají dokládat ohrožení jeho majetku a výši škody na něm způsobené. Posudky vypracovala doc. Ing. Renáta Schneiderová Heralová, Ph.D., a to v letech 2012 až 2014. [8] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil následujícím způsobem. Žalovaný nejprve odkázal na závěry v rozsudku městského soudu a na argumenty uvedené ve správních rozhodnutích. Žalovaný podotkl, že stěžovatel z velké části pouze opakuje to, co již namítal ve správním řízení a v řízení před městským soudem. Žalovaný se dále plně ztotožnil s vyjádřením městského soudu, dle kterého nelze jednání stěžovatele podřadit pod nutnou obranu. Stěžovatel neprokázal, že by mu vznikla škoda na majetku, jeho kamerový systém nezachytil nežádoucí jednání osob, proti kterým byl namířen. Žalovaný též nemá za to, že stěžovatel provozoval kamerový systém se souhlasem Policie ČR. Ze 105 oznámení stěžovatele zjistila Policie ČR protiprávní jednání pouze jednou – ušpinění fasády garáže stěžovatele. Žalovaný tuto skutečnost ve správním rozhodnutí reflektoval. Policie ČR stěžovateli pouze doporučila, aby si pořídil fotopasti, v žádném případě mu však nenařídila, aby monitoroval sousední pozemky. [9] K namítanému nezohlednění § 3 odst. 6 písm. d) zákona o ochraně osobních údajů žalovaný uvedl, že toto ustanovení míří na orgány činné v trestním řízení, nikoli ovšem na zpracování osobních údajů soukromou osobou. Stěžovatel nepřípustně zasáhl do práva na soukromí jiných osob. Pokud jeho kamery nezachytily žádné protiprávní jednání, měl od dalšího monitorování cizí nemovitosti neprodleně upustit. Rozhodnutí předsedy žalovaného bylo vydáno v souladu s principem proporcionality. Stěžovatel vyjma jednoho případu porušení práva na ochranu vlastnictví a majetku ničím nedoložil, nebylo tedy možné upřednostnit toto jeho právo před právem jiných osob na ochranu soukromí. Žalovaný uzavřel, že postupoval v souladu s právními předpisy. Spáchání předmětného přestupku stěžovatelem bylo jednoznačně prokázáno. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem [10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost