3 Azs 134/2017 — Nejvyšší správní soud

3 Azs 134/2017- 17 - text 3 Azs 134/2017 - 21 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: N. U., zast. Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem se sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 16. 1. 2017, č. j. CPR-27531-4/ČJ-2016-930310-V261, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2017, č. j. 4 A 5/2017 - 23, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 30. 10. 2016, č. j. KRPA-447270-17/ČJ-2016-000022, bylo žalobci uloženo správní vyhoštění z území členských států Evropské unie. Rozhodnutím žalované ze dne 16. 1. 2017, č. j. CPR-27531-4/ČJ-2016-930310-V261, bylo poté zamítnuto jako nepřípustné odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 24. 3. 2017, č. j. 4 A 5/2017 – 23, zamítl žalobcovu žalobu proti přezkoumávanému rozhodnutí žalované. V odůvodnění blíže uvedl, že žalovaná postupovala při posouzení žalobcova odvolání jako nepřípustného správně, neboť žalobce se po seznámení s rozhodnutím správního orgánu prvního stupně výslovně vzdal svého práva na podání odvolání proti tomuto rozhodnutí. Pokud jde o žalobcovy námitky, že v průběhu řízení mu nebylo tlumočeno do jeho mateřského jazyka, nýbrž toliko do angličtiny, kterou ovládá pouze v základech, městský soud je shledal účelovými, protože z obsahu správního spisu plyne, že žalobce s tlumočením do angličtiny souhlasil a v tomto jazyce následně během výslechu přiléhavě a srozumitelně odpovídal na kladené dotazy. Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, v níž současně navrhl, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek. Stěžovatel uvedl, že kasační stížnost podává z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně namítl, že ve správním řízení byla porušena ustanovení § 3 a § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, když správní orgány nezjistily všechny rozhodné okolnosti věci. Jelikož správní orgány rovněž nepřihlédly ke specifikám řešeného případu a ani nešetřily oprávněné zájmy účastníka řízení, došlo dále k porušení § 2 odst. 3 a 4 správního řádu. Městský soud pak dle názoru stěžovatele pochybil, když nezohlednil stěžovatelem tvrzenou skutečnost, že o vzdání se práva na podání odvolání nevěděl, stejně jako nerozuměl ani otázkám kladeným mu v průběhu výslechu před správním orgánem prvního stupně. Stěžovatel je cizincem, přičemž angličtina není jeho mateřským jazykem a v tomto jazyce rozumí pouze základy, nikoliv obraty typu „vzdání se práva na podání odvolání“. V této souvislosti stěžovatel fakticky napadl též obsah protokolu o jeho výslechu. Má totiž za to, že jeho konstatování o vzdání se práva na podání odvolání se jeví jako nepravděpodobné, a to zejména s ohledem na skutečnost, že stěžovatel je osobou bez znalosti tuzemského právního prostředí, resp. právního prostředí vůbec. Stěžovatel dále namítl, že úkon, kterým se měl vzdát svého práva na podání odvolání, nesplňuje základní formální a obsahové náležitosti. Jedná se o podání, jež musí být učiněno písemně, ústně do protokolu nebo v elektronické podobě podepsané uznávaným elektronickým podpisem (resp. v jiné formě, pokud je předepsaným způsobem do 5 dnů potvrzeno). Zároveň musí být takové podání učiněno až po vydání rozhodnutí, neboť se nelze vzdát svých práv do budoucna. Stěžovatelovo vyjádření v závěru protokolu o jeho výslechu tudíž není způsobilé jeho právo na podání odvolání nikterak ovlivnit. Dokument prohlášení o vzdání se práva na odvolání má pak dle názoru stěžovatele vzbuzovat dojem, že je sepsán samotným stěžovatelem, který odkazuje na konkrétní ustanovení právních předpisů. Tento dokument je navíc sepsán v češtině, relativně kultivovanou formou a bez jediné chyby. Stěžovatel je přesvědčen, že je zcela vyloučeno, aby osoba neznalá práva a nehovořící česky toto podání sepsala. Uvedl dále, že předmětný dokument nesplňuje povinné obsahové náležitosti (identifikace podatele jménem, příjmením, datem narození a místem trvalého pobytu, identifikace věci, které se týká, a petit). Stejně tak nebyla dodržena ani zákonem předepsaná forma podání. Z uvedených skutečností stěžovatel dovozuje, že vzdání se práva na podání odvolání nemohlo být platně učiněno. I v případě, kdy se účastník řízení vzdá svého práva na odvolání, nutno dle názoru stěžovatele zkoumat okolnosti, za nichž byl tento úkon učiněn. Stěžovatel odkazuje v této souvislosti na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho nálezu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 469/16. Městský soud přitom vycházel z toho, že stěžovatel tlumočnici dobře rozuměl, což měl i sám potvrdit, a následně měl též odpovídat na otázky položené správním orgánem prvního stupně. Stěžovatel je přesvědčen, že právě jeho odpovědi dokazují, že vůbec nevěděl, na co je dotazován. Tuto skutečnost lze dovodit zejména z odpovědi na otázku, zda stěžovatel sdílí společnou domácnost s občanem Evropské unie, na níž stěžovatel odpověděl záporně, ačkoliv minimálně od 30. 9. 2016 sdílí domácnost se svou, nyní již manželkou, která je českou občankou. Stěžovatel uvedl, že tak odpověděl nikoliv proto, že by chtěl lhát, nýbrž proto, že vůbec nerozuměl kladeným otázkám. Má tudíž za to, že neobstojí závěr soudu, že stěžovatel si uvědomoval, že se svého práva na odvolání vzdal. Závěrem kasační stížnosti stěžovatel dodal, že městský soud se dle jeho názoru nevypořádal dostatečně s jeho námitkami, především se nezabýval výše citovaným nálezem Ústavního soudu. V této souvislosti pak stěžovatel poukázal na judikaturu zdejšího i Ústavního soudu, související s požadavky na odůvodňování soudních rozhodnutí, a poznamenal, že městský soud těmto požadavkům v projednávané věci nedostál, když některé žalobní námitky nechal bez povšimnutí a navíc aproboval totožnou nezákonnost jako žalovaná. S ohledem na uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, popřípadě aby spolu s napadeným rozsudkem zrušil i přezkoumávané rozhodnutí žalované. Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na obsah svého rozhodnutí a ztotožnila se se závěry městského soudu. Nejvyšší správní soud nejdříve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§ 102 věta první s. ř. s.), je přípustná (§ 102 věta druhá a § 104 s. ř. s. a contrario) a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Při přezkoumání napadeného rozsudku postupoval zdejší soud podle § 109 odst. 4 s. ř. s., dle něhož je vázán důvody kasační stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§ 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.], nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Kasační stížnost není důvodná. Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval kasačním důvodem podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tzn. nepřezkoumatelností napadeného rozsudku. Na tomto místě je vhodné připomenout, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí může nastat z důvodu nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. Dle obsahu uplatněných námitek považuje stěžovatel napadený rozsudek za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Tento typ nepřezkoumatelnosti musí být založen na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Takovými vadami mohou být zejména případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, č. j. 9 As 40/2011 – 51; všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu uvedená v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nssoud.cz). V tomto ohledu se dále jeví vhodné podotknout, že ačkoliv je třeba na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí z hlediska ústavních principů důsledně trvat, nemůže být chápána zcela dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může