3 Azs 66/2017 — Nejvyšší správní soud

3 Azs 66/2017- 25 - text 3 Azs 66/2017 - 28 pokračování U S N E S E N Í Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: R. A., státní příslušnost Kyrgyzká republika, zastoupený Mgr. Filipem Schmidtem, advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Nám. Hrdinů 1643/3, Praha 4, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 10. 10. 2016, č. j. MVC-119949-4/SO-2016, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2017, č. j. 10 A189/2016 – 37, t a k t o : Věc s e p o s t u p u j e k rozhodnutí rozšířenému senátu. O d ů v o d n ě n í I. Dosavadní průběh řízení [1] Rozhodnutím ze dne 10. 10. 2016 zamítla žalovaná odvolání žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 29. 7. 2016, jímž byla podle § 75 odst. 1 písmeno f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců zamítnuta jeho žádost o vydání povolení k trvalému pobytu. [2] Žalobou podanou dne 25. 10. 2016 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného, žalobní námitky však formuloval pouze obecně, bez uvedení toho, v čem konkrétně se správní orgány dopustily pochybení a jakým způsobem mělo dojít ke zkrácení jeho práv. Žalobce současně požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro řízení. [3] Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2016, č. j. 10 A 189/2016 – 21 bylo žalobci výrokem I. přiznáno osvobození od soudních poplatků, výrokem II. byl pak jeho zástupcem ustanoven advokát Mgr. Filip Schmidt. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 21. 11. 2016. [4] Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2016, č. j. 10 A 189/2016 – 29 byl žalobce výrokem I. vyzván, aby doplnil žalobní body, z nichž musí být zřejmé, z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené rozhodnutí za nezákonné či nicotné. Výrokem III. mu bylo uloženo, aby chybějící náležitosti doplnil ve lhůtě pro podání žaloby podle § 72 odst. 1 s. ř. s. Zároveň byl poučen, že pokud tak neučiní, soud žalobu odmítne. Toto usnesení bylo téhož dne doručeno zástupci žalobce advokátu Mgr. Filipu Schmidtovi. [5] Podáním ze dne 7. 2. 2017 žalobce prostřednictvím svého zástupce návrh požadovaným způsobem doplnil. [6] Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2017, č. j. 10 A 189/2016 – 37 byla žaloba odmítnuta pro nedostatek podmínek řízení podle § 46 odst. 1 písmeno a) s. ř. s. K tomu soud v odůvodnění uvedl, že žalobní body byly v žalobě formulovány natolik nekonkrétně, že nebyla způsobilá k projednání. K doplnění žaloby přitom nebylo možno přihlédnout, neboť bylo soudu doručeno až po uplynutí lhůty uvedené v § 72 odst. 1 s. ř. s. Soud přitom vycházel ze skutečnosti, že napadené správní rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 18. 10. 2016, lhůta k podání žaloby tedy uplynula dne 19. 12. 2016. Toto usnesení nabylo právní moci dne 14. 2. 2017. II. Kasační stížnost [7] Proti uvedenému usnesení podal žalobce (dále jen stěžovatel) dne 28. 2. 2017 kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písmena d) a e) s. ř. s. Na výzvu soudu ji pak doplnil podáním ze dne 24. 4. 2017. [8] Žalobce konkrétně namítal, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2016 bylo vydáno podle § 37 odst. 5 s. ř. s., a obsahovalo tedy lhůtu soudcovskou, nikoliv zákonnou. Na základě toho měl za to, že má žalobu doplnit ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto usnesení, a to také učinil. Předtím se navíc ujistil, že soud neměl na mysli 30 denní lhůtu k podání žaloby podle zákona o pobytu cizinců, což bylo nakonec potvrzeno i odůvodněním napadeného usnesení. Pokud však soud počítal běh lhůty od doručení rozhodnutí žalovaného a od počátku měl na mysli lhůtu zákonnou (svojí povahou propadnou), nikoliv lhůtu soudcovskou (pořádkovou), bylo jeho poučení o lhůtě pro odstranění vad zcela nesrozumitelné, navíc jeho závěry o běhu lhůty odporují dalším ustanovením soudního řádu správního. [9] Z výzvy určené zástupci stěžovatele nikterak nevyplynulo, kdy měla lhůta pro doplnění žaloby začít běžet, kdy se (s ohledem na podání žádosti o ustanovení zástupce) stavila a kdy měla v důsledku předchozích skutečností uplynout. Není povinností, ale není to ani v možnostech stěžovatele či jeho zástupce, aby domýšleli a samostatně dopočítávali (zřejmě při zohlednění nejnovější judikatury Nejvyššího správního soudu), kdy má podle soudu uplynout lhůta pro podání žaloby či pro její doplnění. [10] Stěžovatel tak má za to, že soud nedostál své povinnosti jej jako účastníka řízení řádně (tedy srozumitelně) poučit o jeho procesní povinnosti a došlo tak k porušení práva na spravedlivý proces, respektive na soudní přezkum správního rozhodnutí. K tomu poukázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 202/03 a ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 188/04. Navrhl proto, aby bylo napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. III. Předložení věci rozšířenému senátu [11] Při posouzení věci dospěl třetí senát k závěru, že posouzení zákonnosti napadeného usnesení Městského soudu v Praze je závislé především na výkladu ustanovení § 71 odst. 2 s. ř. s. Třetí senát se sice neztotožňuje zcela se závěry ohledně běhu lhůty k doplnění žaloby, které Městský soud v Praze učinil, má však za to, že při aplikaci dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu k zásadě koncentrace řízení by jeho závěry byly nakonec ve výsledku správné a výrok napadeného usnesení by byl zákonný. K tomu třetí senát dále uvádí následující. [12] Mezi účastníky není sporný skutkový stav, lze tedy vyjít z toho, že rozhodnutí žalovaného bylo stěžovateli doručeno dne 18. 10. 2016, což je den, který určuje počátek běhu lhůty k podání žaloby. Tato lhůta činí s ohledem na ustanovení § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců 30 dnů. V žalobě ze dne 25. 10. 2016 uplatnil stěžovatel žádost o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce, tímto dnem se tedy běh lhůty zastavil. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2016, jímž byl stěžovatel osvobozen od soudních poplatků a byl mu ustanoven zástupce, nabylo právní moci dne 21. 11. 2016, tímto dnem tedy lhůta počala opětovně běžet. Posledním dnem lhůty k podání žaloby tak byl den 14. 12. 2016 (nikoliv den 19. 12. 2016), do tohoto dne měl tedy stěžovatel podle usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2016 s ohledem na § 72 odst. 1 s. ř. s. nedostatky svého podání odstranit. Na tomto závěru nemění nic skutečnost, že lhůtu obsaženou ve výzvě evidentně nebyl schopen řádně interpretovat ani soud, který ji stanovil. [13] Stěžovatel svoji žalobu řádně doplnil až dne 7. 2. 2017, což by samo o sobě nebylo překážkou pro její projednání, pokud by bylo možno (jak ostatně sám stěžovatel uvádí) nahlížet na lhůtu, kterou mu soud ve svém usnesení určil, výhradně jako na lhůtu soudcovskou, svojí povahou pořádkovou. Tomu však dosavadní judikatura Nejvyššího správního soudu k podmínkám řízení a k zásadě koncentrace řízení brání. [14] Již v rozsudku ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 – 40, bylo deklarováno, že „v důsledku přísné dispoziční zásady v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné [§ 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Přitom zákon stanoví, že žaloba musí vždy obsahovat alespoň jeden žalobní bod (viz věta druhá ustanovení § 71 odst. 2 s. ř. s.). Pokud žádný žalobní bod neobsahuje, může být tento nedostatek podmínek řízení odstraněn, a to ve lhůtě pro podání žaloby, jak vyplývá z ustanovení § 71 odst. 2 s. ř. s. Není však dána zákonná povinnost soudu v těchto případech vždy vyzývat žalobce k odstranění těchto vad ve smyslu ustanovení § 37 odst. 5 s. ř. s., neboť – takto široce pojímaná – povinnost soudu by zjevně odporovala zmíněné zásadě dispoziční a rovněž zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž je tento typ řízení koncipován.“ [15] Projednatelná žaloba tak byla označena za jednu z podmínek řízení, přičemž nedostatek této podmínky sice může být odstraňován prostřednictvím postupu podle § 37 odst. 5 s. ř. s., po uplynutí lhůty k podání žaloby se však v důsledku aplikace zásady koncentrace řízení stává neodstranitelným a žalobu je nutno podle § 46 odst. 1 písmeno a) s. ř. s. odmítnout. Z hlediska závěrů obsažených v tomto rozsudku by tedy v projednávané věci nastal dnem 15. 12. 2016 objektivní nedostatek podmínek řízení, který by již nebylo možné odstranit. [16] K tomuto rozsudku existuje navazující judikatura Nejvyššího správního soudu, která se snažila vyřešit problémy, jež v souvislosti s jeho aplikací v praxi vznikají, a základní tezi v něm obsaženou se pokusila nějak sladit především s ustanovením § 37 odst. 5 s. ř. s., v němž je upraven postup soudu v případě existujících nedostatků návrhu a jehož použití se