5 Azs 274/2016 — Nejvyšší správní soud

5 Azs 274/2016- 42 - text 5 Azs 274/2016 - 47 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobce: L. M., zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 10. 2016, č. j. 10 A 28/2016 - 53, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalované s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“), rozhodnutím ze dne 4. 6. 2015, č. j. OAM-22401-51/MC-2009, žalobci (dále jen „stěžovatel“) zrušil povolení k trvalému pobytu na území České republiky podle § 87l odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v relevantním znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), přičemž stěžovateli byla stanovena lhůta k vycestování z České republiky v délce 60 dnů. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které žalovaná rozhodnutím ze dne 15. 1. 2016, č. j. MV-113296-4/SO-2015, zamítla a potvrdila rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Naplnění skutkové podstaty v § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců shledaly správní orgány v tom, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 2. 2006, č. j. 35 T 4/2004 5317, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2006, č. j. 11 To 66/2006 – 5684, odsouzen za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v relevantním znění (dále jen „trestní zákon“), k trestu odnětí svobody v délce 11 let. Stěžovatel se spolu s dalšími osobami v druhé polovině prosince 2002 podílel na dovozu nejméně 12 půlkilogramových balíčků heroinu ze Srbska a Černé hory do České republiky. Následně se podílel na organizaci prodeje části uvedené dodávky heroinu ve Spolkové republice Německo. Stěžovatel v roce 2006 odcestoval z České republiky a k výkonu trestu odnětí svobody včas nenastoupil. Do výkonu trestu odnětí svobody nakonec nastoupil až v roce 2008. Správní orgány neshledaly nepřiměřený zásah do stěžovatelova soukromého a rodinného života v důsledku rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu. Proti rozhodnutí žalované podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 26. 10. 2016, č. j. 10 A 28/2016 - 53, zamítl jako nedůvodnou. II. Podstatný obsah kasační stížnosti, vyjádření žalované Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel má za to, že krajský soud v předcházejícím řízení nesprávně věc po právní stránce posoudil a jeho rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Krajský soud se řádně nevypořádal s žalobními námitkami, neboť pouze převzal argumentaci žalované a její rozhodnutí aproboval, čímž vyjádřil také souhlas s postupem a rozhodnutím správního orgánu I. stupně. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou ovšem dle stěžovatele nezákonná a nepřezkoumatelná; z uvedeného důvodu jsou jednotlivé žalobní námitky, s nimiž se krajský soud dostatečně nevypořádal, relevantní také v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel rovněž namítl, že městský soud se nedostatečně vypořádal s žalobní námitkou nesprávné aplikace § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. K interpretaci pojmu závažné narušení veřejného pořádku stěžovatel uvedl, že jde o neurčitý právní pojem (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2009, č. j. 5 As 51/2009 - 68; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Dle stěžovatele je závažné narušení veřejného pořádku ve smyslu § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců nutné vykládat tak, že jde o v současnosti probíhající narušení veřejného pořádku. Uvedené dovozuje z jazykového znění předmětného ustanovení, jakož i ze systematického a teleologického výkladu. K tomu a contrario uvedl, že u správního vyhoštění postačí, jestliže byl porušen veřejný pořádek v minulosti, žádost o trvalý pobyt je možné zamítnout z důvodu možného budoucího ohrožení veřejného pořádku (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 - 151, publ. pod č. 2420/2011 Sb. NSS). Stěžovatel dále poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2013, č. j. 5 As 73/2011 - 146, publ. pod č. 2882/2013 Sb. NSS, v němž je řešena otázka intenzity zásahu do práv osob zrušením povolení k trvalému pobytu. V kontextu uvedeného rozsudku citoval Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS (dále jen „Směrnice“), konkrétně čl. 27 odst. 2 Směrnice, dle které opatření z důvodu veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti „musí být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby“, přičemž samo odsouzení za trestný čin přijetí takových opatření neodůvodňuje. Osobní chování dotčeného cizince musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení základních zájmů společnosti. Stěžovatel zdůraznil, že výhrada veřejného pořádku je výjimkou ze základní zásady volného pohybu osob, kterou je třeba vykládat velmi restriktivně. V této souvislosti odkázal na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“). Stěžovatel následně citoval judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž dovozoval, že z odsouzení za trestný čin lze vycházet při příjímání opatření z důvodu veřejného pořádku pouze tehdy, jestliže dané odsouzení představuje trvající ohrožení veřejného pořádku. Ani opakované porušení zákonů České republiky tedy nutně nemusí být porušením veřejného pořádku. Za narušení veřejného pořádku je třeba dle Směrnice a judikatury SDEU považovat takové protiprávní jednání, které přinejmenším jednoznačně překračuje intenzitu jednání popsaného v některých ze skutkových podstat trestných činů uvedených v trestním zákoně. Úprava obsažená v § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců požaduje navíc narušení veřejného pořádku závažným způsobem, tedy způsobem intenzivnějším než je pouhé narušení veřejného pořádku, proto musí jít o trestný čin mimořádné závažnosti. Stěžovatel je toho názoru, že v současné době v žádném případě nemůže narušovat veřejný pořádek, natož závažným způsobem. Trest za spáchaný trestný čin si odpykal, tohoto činu litoval, žije slušným životem a podílí se na výchově nezletilého syna. V rozhodnutích správních orgánů obou stupňů chybí odůvodnění aktuálnosti a závažnosti narušování veřejného pořádku stěžovatelem. Správní orgány hodnotily pouze trestnou činnost spáchanou před 12 lety, jakékoliv hodnocení stěžovatele do budoucnosti je pouze spekulativní a zůstává v rovině domněnek. Krajský soud dále nesprávně posoudil námitku nepřiměřenosti rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu ve vztahu k stěžovatelovu soukromému a rodinnému životu. Rozhodnutí správních orgánů jsou v tomto ohledu v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Stěžovatel má na území České republiky silné rodinné vazby, zejména k nezletilému synovi. Správní orgány tento vztah bagatelizovaly s poukazem na skutečnost, že stěžovatel byl ve výkonu trestu odnětí svobody. Tento trest si však řádně odpykal a nelze mu opakovaně klást k tíži jeho minulost. Stěžovatel rovněž namítl, že se správní orgány dostatečně nezabývaly všemi kritérii uvedenými v § 174a zákona o pobytu cizinců. Rozhodnutí žalované je v tomto ohledu nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Podle názoru stěžovatele rozhodnutím žalované došlo k zásahu do práv dítěte ve smyslu Úmluvy o právech dítěte (publ. pod č. 104/1991 Sb.) a k porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“). V případě vyhoštění stěžovatele by jeho nezletilý syn byl nucen opustit Českou republiku, pokud by chtěl být se svým otcem. Uvedeným by došlo k porušení čl. 14 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), tedy zákazu nutit občana opustit svou vlast. Dle stěžovatele je nesprávný závěr správních orgánů, že může získat jiné oprávnění k pobytu a vyhnout se případnému vyhoštění. S ohledem na jeho osobní a rodinné poměry je zřejmé, že by jiné oprávnění k pobytu nezískal. Stěžovatel byl podmíněně p