6 As 98/2016 — Nejvyšší správní soud

6 As 98/2016- 54 - text 6 As 98/2016 - 61 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška, soudce JUDr. Petra Průchy a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobkyně: T-Mobile Czech Republic a. s., IČ 64949681, se sídlem Tomíčkova 2144/1, Praha 4, zastoupená JUDr. Petrem Hromkem, PhD., advokátem, se sídlem Vinohradská 30, Praha 2, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, týkající se řízení o žalobě proti rozhodnutí Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 24. září 2013, č. j. ČTÚ53900/2013-603, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2016, č. j. 3 A 128/2013 - 39, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2016, č. j. 3 A 128/2013 - 39, a rozhodnutí Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 24. září 2013, č. j. ČTÚ53900/2013-603, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti ve výši 24.456 Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Petra Hromka, PhD., advokáta, se sídlem Vinohradská 30, Praha 2, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Žalovaný dne 12. července 2012 vyhlásil, resp. zveřejnil výběrové řízení za účelem udělení práv k využívání rádiových kmitočtů k zajištění veřejné komunikační sítě v pásmech 800 MHz, 1800 MHz a 2600 MHz, pod č. j. ČTÚ-120 780/2012-613 (dále jen „vyhlášení výběrového řízení“). Žalobkyně se do uvedeného výběrového řízení přihlásila a v souladu s podmínkami vyhlášeného výběrového řízení složila na účet žalovaného vedený u České národní banky peněžitou záruku ve výši 250 mil. Kč (dále též „peněžitá záruka“); šlo o záruku sloužící k zajištění povinnosti žalobkyně zaplatit jí v aukci nabídnutou celkovou cenu za udělení práva k využívání rádiových kmitočtů. Rozhodnutím ze dne 8. března 2013 předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu (dále jen „předseda rady“) výběrové řízení zastavil a následně rozhodl o vrácení složené peněžité záruky žalobkyni; ta byla žalobkyni vrácena 4. dubna 2013, kdy byla odepsána z účtu žalovaného. [2] Žalobkyně se poté žalovaného dopisem z 9. dubna 2013 dotázala, zda může očekávat také vyplacení úroků ze složené záruky ve smyslu bodu 6.3 odst. 7 vyhlášení výběrového řízení, podle něhož „případný úrok ze Záruky po dobu jejího složení na účtu Úřadu Úřad vrátí Žadateli na bankovní účet, z něhož byla Úřadu odeslána Záruka, a to nejpozději do 14 dnů ode dne, kdy dojde k vrácení nebo propadnutí záruky.“ Předseda rady žalobkyni rozhodnutím ze dne 18. dubna 2013, vypraveným dne 19. dubna 2013, č. j. ČTÚ-31 714/2013-613/VI. vyř., sdělil, že úroky se nevrací. Záruka byla totiž v souladu se zákonem č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), deponována na účtu cizích prostředků (§ 45 odst. 5 rozpočtových pravidel). Účet cizích prostředků sice byl úročen, úroky se však podle § 45 odst. 7 rozpočtových pravidel, ve znění účinném do 31. prosince 2012, staly příjmem státního rozpočtu. Rozpočtová pravidla, ve znění účinném od 1. ledna 2013, sice již dané pravidlo neobsahují, současně však stanoví, že peněžní prostředky na účtu cizích prostředků se neúročí. Vzhledem k tomu tedy nevznikly žádné úroky, které by správní orgán prvního stupně mohl žalobkyni vrátit ve smyslu 6.3 odst. 7 vyhlášky výběrového řízení. [3] Žalobkyně se proti tomuto rozhodnutí bránila rozkladem, který však Rada Českého telekomunikačního úřadu 24. září 2013 zamítla (dále též „rada“ a „rozhodnutí žalovaného“). Rada uvedla, že peněžní prostředky ze záruky musela převést na účet cizích prostředků. Úroky vzniklé na tomto účtu byly připisovány přímo na příjmový účet státního rozpočtu podle § 45 odst. 7 rozpočtových pravidel, ve znění do 31. prosince 2012. K tomuto účtu nemá Český telekomunikační úřad přístup a nemohl tuto skutečnost nijak ovlivnit. Rada proto dovodila, že se Český telekomunikační úřad v podmínkách výběrového řízení nezavázal a ani nemohl zavázat k vrácení úroků z peněžité záruky vzniklých na účtu cizích prostředků. Český telekomunikační úřad se v podmínkách výběrového řízení zavázal k vrácení případného úroku vzniklého na příjmovém účtu, protože pouze z tohoto účtu by mohl žalobkyni úroky vrátit. [4] Žalobkyně proti rozhodnutí rady brojila žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Městský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná a zamítl ji. V odůvodnění konstatoval, že na peněžitou záruku se v daném případě vztahuje obecná úprava obsažená v § 147 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a zvláštní úprava zakotvená v § 21 odst. 5 písm. j) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích). Podle těchto ustanovení mohl žalovaný v podmínkách výběrového řízení upravit toliko následující otázky – výši peněžité záruky, podmínky složení peněžité záruky a vymezení případů, kdy záruka propadá. Dané právní normy tedy bez ohledu na rozpočtová pravidla vůbec nepočítají se vznikem úroku za dobu, kdy je peněžitá záruka složena u správního orgánu. Žalovaný tak nebyl zmocněn k úpravě otázky vzniku úroků a jejich vrácení. Závazek vrátit úroky učinil žalovaný nad rámec svých pravomocí (ultra vires), a žalobkyni tudíž nemohlo svědčit veřejné subjektivní právo na vrácení úroků. [5] Žalobkyně se v uvedené situaci neocitla sama. Ze správního spisu žalovaného se podává, že ve stejné skutkové a právní situaci se včetně žalobkyně ocitly čtyři subjekty, o všech předseda rady vydal ve stejný den rozhodnutí s identickým výrokem a odůvodněním. Tři z dotčených subjektů podaly proti rozhodnutí rozklad, který byl radou žalovaného zamítnut. Soudní ochranu pak kromě žalobkyně vyhledala společnost Vodafone Czech Republic a. s. a její žalobu také městský soud zamítl (jeho rozsudek č. j. 3 A 126/2013 - 67 ze dne 2. března 2016 je na základě kasační stížnosti přezkoumáván Nejvyšším správním soudem v řízení sp. zn. 4 As 86/2016). II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní [6] Proti uvedenému rozsudku městského soudu žalobkyně (nyní stěžovatelka) brojila včas podanou kasační stížností. [7] Stěžovatelka nejprve uvedla, že řízení před městským soudem bylo zatíženo vadou, která způsobuje nezákonnost rozhodnutí městského soudu. Stěžovatelka tuto vadu spatřovala v tom, že městský soud rozhodl bez nařízení jednání, aniž by pro takový postup byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka k takovému postupu nedala souhlas a podle jejího mínění ani nebyly splněny podmínky pro uplatnění fikce souhlasu ve smyslu § 51 odst. 1 věty druhé s. ř. s. Městský soud tak stěžovatelce znemožnil rozvést její žalobní argumentaci, čímž zasáhl do jejích ústavně zaručených práv, tím spíše v situaci, kdy městský soud ve věci rozhodl ze zcela odlišné perspektivy než žalovaný. [8] Dále stěžovatelka brojila proti rozsudku městského soudu z důvodu nesprávného právního posouzení. Pravidlo zakotvené v bodu 6.3 odst. 7 vyhlášení výběrového řízení týkající se vrácení úroků z peněžité záruky (viz výše) podle stěžovatelky lze interpretovat pouze tak, že pokud k deponované částce peněžní záruky přibudou jakékoliv úroky, je povinností žalovaného úroky vyplatit stěžovateli jakožto majiteli peněžních prostředků, a to bez jakýchkoliv dalších podmínek. Hypotéza uvedené normy byla naplněna, žalovaný však vyplacení úroků odmítl. [9] Stěžovatelka nesouhlasila se závěrem městského soudu, že žalovaný, zavázav se k vyplacení úroků, jednal ultra vires. Zaprvé, sám žalovaný zjevně nevzal v potaz tvrzenou kogentní povahu soudem citovaných norem, a to ani při stanovování podmínek výběrového řízení ani při dvojím rozhodování o nároku na vrácení úroků, protože využil formalistickou argumentaci založenou na citaci rozpočtových pravidel. Zadruhé, podle stěžovatelky vyložil městský soud ustanovení § 21 odst. 5 písm. j) zákona o elektronických komunikacích příliš restriktivně. Pod pojem „podmínky složení záruky“ je totiž třeba zahrnout nejen pouhý akt samotného složení záruky, ale i její správu a nakládání se zárukou, pochopitelně i její vrácení včetně veškerého příslušenství. Fáze vrácení peněžité záruky je integrální součástí procesu složení záruky. [10] Následně stěžovatelka podpořila své tvrzení o nároku na vrácení úroků poukazem na princip vnitřní bezrozpornosti a jednoty právního řádu. Na peněžitou záruku je údajně třeba hledět jako na zajišťovací instrument. Pro zajišťovací instituty přitom všeobecně platí, že jeli zajištění zhodnoceno, náleží plody majiteli složených prostředků. V tomto ohledu stěžovatelka podpůrně odkázala na úpravu nájmu v