7 As 326/2016 — Nejvyšší správní soud

7 As 326/2016- 39 - text 7 As 326/2016 - 42 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců JUDr. Pavla Molka a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: JUDr. I. P., proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní třída 16, Praha 1, zastoupená JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem Orlická 163, Hradec Králové, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2016, č. j. 6 Ad 22/2014 - 30, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. [1] Rozhodnutím kárného senátu České advokátní komory (dále jen „žalovaná“) ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. K 46/2013, byl žalobce uznán vinným, že při hlavních líčeních konaných u Okresního soudu v Kladně, při nichž vystupoval jako zmocněnec poškozených nebo jako obhájce obviněných, opakovaně nepoužíval stavovský oděv advokáta, čímž porušil § 17a odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a dopustil se tak kárného provinění podle § 32 odst. 2 téhož zákona. Za to mu byla uložena jako kárné opatření pokuta ve výši 25 000 Kč. Zároveň mu byla uložena povinnost zaplatit žalované 3 000 Kč jako náhradu nákladů kárného řízení. [2] Žalobce podal proti rozhodnutí kárného senátu žalované odvolání. V řízení o odvolání uplatnil námitku podjatosti jednoho z členů odvolacího kárného senátu, JUDr. Tomáše Sokola, a to s odůvodněním, že byli spolužáky ve stejném ročníku Právnické fakulty Univerzity Karlovy, hráli spolu volejbal, později se potkávali jako kolegové v advokacii, v rámci zkušební komise žalované i v politických funkcích. JUDr. Tomáš Sokol je navíc známý zastánce užívání talárů. Předseda odvolací kárné komise žalované rozhodnutím ze dne 18. 11. 2013 tuto námitku podjatosti zamítl, neboť ze skutečností uvedených v námitce nebylo zjevné, že by měl JUDr. Tomáš Sokol projevovat v rozhodování o žalobci přízeň či naopak negativní postoj. Rozhodnutím odvolacího kárného senátu žalované ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. K 46/2013, bylo žalobcovo odvolání zamítnuto. Odvolací kárný senát neshledal, že by mělo používání stavovského oděvu advokáta vliv na svobodu podnikání či souvislost s nezávislostí na výkonné moci státu. K otázce významu znovuzavedení taláru advokátů poukázal odvolací kárný senát na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2457/09. II. [3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu, v níž vyjádřil nesouhlas se zněním § 17a zákona o advokacii, který je podle něj protiústavní, dále s nevyloučením JUDr. Tomáše Sokola z projednávání jeho věci a s nesprávným posouzením včasnosti podání kárné žaloby. Krom toho navrhl, aby bylo podle § 65 odst. 3 s. ř. s. upuštěno od uložení kárného opatření, nebo aby byla jeho výše alespoň snížena. [4] Městský soud žalobu zamítl výše označeným rozsudkem. K zásadní žalobcově námitce ohledně protiústavnosti uložení povinnosti nosit talár městský soud rozsáhle ocitoval právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2457/09. Z něj městský soud dovodil, že námitku tvrzené neústavnosti aplikovaného ustanovení již posoudil Ústavní soud. Městský soud k tomu doplnil, že žalobce jen obecně polemizoval s vhodností přijetí povinnosti nosit talár. Ačkoliv lze uvádět různé názory na tuto problematiku, jež jsou součástí veřejného diskursu v advokátních kruzích, při soudním přezkumu napadeného rozhodnutí musí soud vycházet z příslušného právního stavu, který tuto problematiku zákonně vyřešil. Je tak sice možné debatovat o vhodnosti určitého zákonného řešení nějaké problematiky, v právním státě však musí každý respektovat rovněž další hodnotu, a tou je vláda práva. Pokud byla určitá otázka právem vyřešena, musí ji příslušné subjekty respektovat a chovat se podle ní, byť s ní nemusí vnitřně souhlasit. Pokud tak zákonodárce stanovil povinnost užívat ve vymezených řízeních úřední oděv advokáta, musí advokát tuto povinnost respektovat, byť mu nic nebrání v tom, aby proti ní nadále názorově vystupoval. Pokud však porušuje povinnost stanovenou zákonem, dopouští se kárného provinění a za ně případně musí nést příslušnou odpovědnost. [5] S námitkou podjatosti se předseda odvolací kárné komise žalované vypořádal souladně s § 3 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 244/1996 Sb., kterou se podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, stanoví kárný řád (advokátní kárný řád). Městský soud vyšel podpůrně z komentářové literatury k § 30 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), a jejím pohledem shledal, že nebyly dány žádné důvody, které by případný poměr JUDr. Sokola k projednávané věci nebo žalobci založily. Žalobcem uváděné důvody nemířily na literaturou uváděné možnosti podjatosti člena odvolacího kárného senátu, jsou obecné a bez konkrétního vymezení v tom, že by JUDr. Sokol mohl mít poměr k věci či účastníkům, a proto pokud žalovaná vycházela z toho, že tato námitka podjatosti není namístě, nedopustila se nezákonnosti. [6] K otázce včasnosti podání kárné žaloby městský soud připomněl, že žalobce byl kárně odpovědný za protiprávní jednání pokračující, neboť šlo o nenošení taláru v různých dnech hlavního líčení. Pokračující delikt je považován za jediný skutek a je tak i hodnocen. Podstatným pro posouzení včasnosti podání kárné žaloby tak bylo celé protiprávní jednání žalobce, které tvoří jeden skutek a které bylo vedeno více jednotlivými útoky. Pokud tedy žalobce neužíval stavovský oděv ve dnech specifikovaných ve skutkové větě odsuzujícího rozhodnutí od 21. 7. 2011 do 14. 2. 2013, stále se jednalo o jeden skutek a jeden pokračující delikt. K ukončení tohoto skutku, od něhož je nutné počítat lhůtu pro podání kárné žaloby, došlo až dne 14. 2. 2013. Kárná žaloba byla podána dne 22. 3. 2013, tedy v zákonné lhůtě podle § 33 odst. 2 zákona o advokacii. V úvahu tak nepřicházelo ani částečné zastavení příslušného řízení, neboť jednání je ve svém celku jedním skutkem, a proto bylo o celém skutku nutné rozhodnout jako o celku. [7] Městský soud nevyhověl ani návrhu na upuštění od kárného opatření nebo jeho zmírnění. Pokuta byla uložena na samé spodní hranici zákonné sazby. Žalobce se nevyjádřil konkrétně k tomu, jaká výše pokuty by pro něj byla případně ekonomicky likvidační, proto nelze klást k tíži žalované, že tyto okolnosti nehodnotila. III. [8] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 s. ř. s. [9] Stěžovatel vytkl městskému soudu, že se s jeho zásadní námitkou protiústavnosti povinnosti nosit stavovský oděv advokáta vypořádal pouze odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2457/09. Takové usnesení je však zcela nezávazné, neboť jím byla odmítnuta ústavní stížnost jiného advokáta spojená s návrhem na zrušení § 17a zákona o advokacii jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou, takže toto usnesení nehodnotilo důvodnost či nedůvodnost samotné ústavní stížnosti. Navíc názor na užívání stavovského oděvu advokáta byl v tomto usnesení vyjádřen pouze jediným soudcem v rámci obiter dicta, jehož právní význam je považován za více než sporný. V napadeném rozsudku tak zcela chybí právní hodnocení ústavnosti uložené zákonné povinnosti užívat stavovský oděv advokáta, takže v posouzení této otázky je rozsudek městského soudu zcela nepřezkoumatelný. Ohledně konkrétních rozporů ustanovení § 17a zákona o advokacii s čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s jejím čl. 41 odst. 1 a čl. 17 stěžovatel odkázal na část B své správní žaloby. [10] K vypořádání své námitky podjatosti stěžovatel připomněl, že městský soud odkázal na komentář k trestnímu řádu, který se však zabýval vztahem soudců různých instancí, případně vztahu soudce a obhájce, kteří byli spolužáky. V jeho případě však jde o vztah spolužáků, z nichž jeden je „soudcem“ a druhý kárně obviněným. Byl tak dán důvod pro vyloučení člena odvolacího kárného senátu, protože stěžovatel a JUDr. Sokol jsou bývalými spolužáky a též z dalších důvodů, které stěžovatel uvedl v žalobě. [11] Co se týče přezkumu výše uložené pokuty, stěžovatel od počátku uvádí jako motiv svého jednání pouze snahu o individuální přezkum ústavnosti ustanovení § 17a zákona o advokacii a nemá zájem porušovat stavovské předpisy. Účelem kárného opatření nemá být represe a odveta za odlišný názor člena stavovské organizace, ale účelné postižení kárně vinného, aby se dalšího jednání již nedopouštěl. Stěžovatel již téměř splnil podmínku, aby mohl v samém závěru věc předložit Ústavnímu soudu k posouzení ústavnosti uvedeného ustanovení zákona o advokacii, a proto je zcela zbytečné, aby kárné opatření bylo uloženo. Stěžovatel má další výdaje spojené s touto záležitostí, takže je zbytečné, aby tyto náklady a výdaje byly uměle navyšovány samotným kárným opatřením. [12] S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl zrušení rozsudku městského