9 Azs 21/2017 — Nejvyšší správní soud

9 Azs 21/2017- 57 - text 9 Azs 21/2017 - 61 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: Y. H., zast. Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, ve věci ochrany proti nečinnosti správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2017, č. j. 5 A 177/2015 - 29, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2017, č. j. 5 A 177/2015 - 29, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) shora označený rozsudek, kterým Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozhodl ve výroku I., že žalovaný je povinen do 60 dnů od právní moci rozsudku vydat rozhodnutí v řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu, které bylo se stěžovatelkou zahájeno oznámením o zahájení správního řízení ze dne 9. 10. 2014, č. j. OAM-2653-3/ZR-2014. Výrokem II. rozhodl, že žalovaný je povinen stěžovatelce zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 8 715 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce. [2] Městský soud ve svém rozsudku uvedl, že řízení se stěžovatelkou ve věci zrušení trvalého pobytu bylo zahájeno oznámením o zahájení správního řízení ze dne 9. 10. 2014. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců vydala opatření k odstranění nečinnosti ze dne 26. 8. 2015, č. j. MV-115623-2/SO-2015, uložila žalovanému ve věci rozhodnout do 29. 9. 2015. Žalovaný však rozhodnutí v této lhůtě nevydal. Většinu úkonů ve věci učinil až po 29. 9. 2015. Městský soud neshledal, že by nedodržení lhůty, v níž nadřízený orgán uložil žalovanému rozhodnout, bylo vyvoláno procesním chováním stěžovatelky. Žalovaný byl dle jeho názoru nečinný. Městský soud žalovanému určil lhůtu 60 dnů od právní moci rozsudku k tomu, aby žalovaný vydal požadované správní rozhodnutí, jelikož se soudu tato lhůta jevila s ohledem na dosavadní délku správního řízení jako přiměřená. [3] Co se týče nákladů řízení, městský soud uvedl, že stěžovatelka má právo na náhradu nákladů řízení za tři úkony právní služby, a to za přípravu a převzetí zastoupení, podání žaloby a účast na jednání před soudem. K přípravě a převzetí zastoupení však poznamenal, že stěžovatelka byla v řízení před soudem zastoupena advokátem, který ji zastupoval již ve správním řízení. Advokát tak byl s případem seznámen ještě před převzetím zastupování před soudem. K podané žalobě uvedl, že šlo o standardní žalobu, kterou daný advokát podává i v jiných věcech cizinců. Její zpracování nevyžadovalo výraznou odbornost právní služby, jelikož se jednalo o věc skutkově i právně jednoduchou. Stejný, tedy nízký stupeň obtížnosti, dle městského soudu vykazoval i úkon právní služby spočívající v účasti u jednání před soudem. V těchto skutečnostech městský soud shledal důvod zvláštního zřetele hodný ve smyslu § 60 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), pro který u všech tří úkonů snížil náhradu nákladů řízení o 50 %. II. Obsah kasační stížnosti [4] Kasační stížností stěžovatelka napadla oba výroky rozsudku městského soudu. Ve vztahu k výroku I. považuje určenou šedesátidenní lhůtu k vydání rozhodnutí za nepřiměřeně dlouhou. Uvedla, že její žaloba na ochranu proti nečinnosti byla důvodná jak v době jejího podání, tak v době vydání rozsudku městského soudu. V jejím případě bylo správní řízení zahájeno dne 9. 10. 2014. Svou žalobu na ochranu proti nečinnosti podala dne 14. 10. 2015, tj. více než rok po zahájení správního řízení. Dle obecné úpravy v § 71 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), která na dané správní řízení dopadá, je lhůta pro vydání rozhodnutí 30 dnů, která se ve zvlášť složitých případech prodlužuje o dalších 30 dnů. [5] Stěžovatelka si netroufá městskému soudu diktovat to, kdy měl její žalobu projednat. Vyjádřila však přesvědčení, že se tak mělo stát přednostně. Ústní jednání však soud nařídil až více než rok po jejím podání. Tehdy byla již nečinnost žalovaného zcela evidentní. Za dané situace považuje stěžovatelka určenou 60denní lhůtu k vydání rozhodnutí za nepřiměřeně dlouhou. Jde o nejdelší možnou lhůtu pro vydání rozhodnutí dle správního řádu a soud neměl určit takto dlouhou lhůtu pro vydání rozhodnutí ve správním řízení, které trvalo již více než 2 roky. [6] Ve vztahu k výroku o nákladech řízení stěžovatelka souhlasí s tím, že ve věci její zástupce poskytl 3 úkony právní služby. Snížit náhradu nákladů řízení na základě § 60 odst. 7 s. ř. s. z důvodů zvláštního zřetele hodných je možné jen ve výjimečných případech. Důvodem pro takový postup nemůže být skutečnost, že šlo o standardní žalobu, kterou stěžovatelčin advokát podává i ve věcech jiných cizinců. Stěžovatelčin zástupce uvedl, že v případě městského soudu je zásadně, tedy nikoli výjimečně, náhrada nákladů řízení snižována na 50 %, či dokonce na 33 %. Městský soud tak svou rozhodovací činností popírá výjimečnost institutu krácení nákladů řízení z důvodů hodných zvláštního zřetele. [7] Za důvody hodné zvláštního zřetele nelze dle stěžovatelky považovat zastoupení advokátem již ve správním řízení a dále to, že zástupce stěžovatelky podává obdobné žaloby pravidelně a nevyžaduje odbornost přípravy, neboť jde o věc jednoduchou. Snížení náhrady nákladů řízení je institut, který by měl být využíván pouze sporadicky. Mělo by se při jeho užití též přihlížet k poměrům na straně žalovaného a pohnutkám k podání žaloby. Stěžovatelka v dané souvislosti poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, dle něhož je při zkoumání, zda jsou tu dány důvody hodné zvláštního zřetele, nutno přihlížet k majetkovým, osobním, sociálním a dalším poměrům účastníků. [8] Městský soud dle stěžovatelky pochybil, když nezkoumal, jaké jsou její majetkové, osobní, sociální a další poměry a jaký je možný dopad nepřiznání nákladů v plné výši. Stěžovatelka nemohla ani v předsoudním řízení předcházet vzniku těchto nákladů, jelikož k podání žaloby přistoupila jako k nejzazšímu kroku a navíc tak učinila krátce před uplynutím lhůty k podání žaloby, kterou podala, aby nebyla připravena o možnost se proti nečinnosti žalovaného soudně bránit. [9] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného [10] Žalovaný považuje kasační stížnost za nedůvodnou, neboť v průběhu řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu šetřil, zda stěžovatelka splňuje podmínky pro vydání tohoto povolení. Uvedl též, že dne 18. 1. 2017 (tj. v den vydání napadeného rozsudku) vydal rozhodnutí, jímž předmětné správní řízení zastavil. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. IV. Replika [11] Ke své replice stěžovatelka doložila 8 rozhodnutí městského soudu vydaných v řízení, kde žalobce zastupoval Mgr. Václavek. V těchto rozhodnutích městský soud náhradu nákladů řízení krátil z důvodů zvláštního zřetele hodných. Na základě těchto rozhodnutí stěžovatelka dokládá své tvrzení, že městský soud postup dle § 60 odst. 7 s. ř. s. nevyužívá pouze výjimečně, jak dané ustanovení vyžaduje. V. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, stěžovatelka je v řízení o kasační stížnosti zastoupena advokátem. Důvody kasační stížnosti odpovídají důvodům podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [13] K přípustnosti kasační stížnosti lze v nynější věci poznamenat, že městský soud svým rozsudkem stěžovatelce, která před městským soudem podala nečinnostní žalobu, vyhověl, jelikož rozhodl, že žalovaný je povinen vydat požadované rozhodnutí. Stěžovatelka v kasační stížnosti napadla délku lhůty, kterou městský soud stanovil žalovanému k vydání rozhodnutí. Určenou lhůtu 60 dnů od právní moci rozsudku městského soudu považuje za nepřiměřeně dlouhou a z tohoto důvodu požaduje zrušit výrok I. městského soudu, kterým byla žalovanému uložena povinnost vydat rozhodnutí. Vedle zmíněného výroku I. napadeného rozsudku stěžovatelka brojí i proti výroku II. daného rozsudku, kterým městský soud rozhodl o nákladech řízení (náhradu nákladu řízení snížil z důvodů zvláštního zřetele hodných, s čímž stěžovatelka nesouhlasí). Nejvyšší správní soud konstatuje, že za popsané situace kasační stížnost nesměřuje jen proti výroku o náhradě nákladů řízení, a proto není nepřípustná dle § 104 odst. 2 s. ř. s. [14] Zákonodárce nestanovil, že kasační stížnost je nepřípustná, smě