1 As 311/2017 — Nejvyšší správní soud

1 As 311/2017- 37 - text pokračování 1 As 311/2017 - 44 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobců: a) doc. RNDr. I. O., CSc., bytem Kubelíkova 733/60, Praha 3, b) Univerzita Karlova v Praze, se sídlem Ovocný trh 560/5, Praha 1, oba zastoupeni Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8, proti žalovanému: Prezident České republiky, se sídlem Hrad 1, Praha 1, zastoupen JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Vyšehradská 21, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 1. 2016, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2017, č. j. 10 A 174/2016 – 88, t a k t o : Usnesení Městského soudu Praze ze dne 11. 8. 2017, č. j. 10 A 174/2016  88, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Předmět řízení [1] Žalobci se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze dne 26. 9. 2016 domáhali zrušení rozhodnutí ze dne 19. 1. 2016, kterým žalovaný rozhodl o nejmenování žalobce a) profesorem. [2] Městský soud usnesením ze dne 14. 10. 2016, č. j. 10 A 174/2016 – 28, žalobu pro opožděnost odmítl. Soud konstatoval, že v žalobě bylo jako datum doručení napadeného rozhodnutí uvedeno 26. 9. 2016; žalobci se však s napadeným rozhodnutím fakticky seznámili již dne 14. 7. 2016, kdy bylo v rámci řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti (sp. zn. 10 A 186/2015) doručeno do datové schránky zástupce žalobců společně s výzvou k vyjádření. Žaloba podaná dne 26. 9. 2016 tedy byla opožděná [§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“)]. [3] Proti usnesení městského soudu brojili žalobci kasační stížností, které Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 2. 3. 2017, č. j. 1 As 288/2016 – 64, vyhověl, usnesení zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. [4] Nejvyšší správní soud poukázal na to, že otázka včasnosti podání žaloby nebyla od samého začátku řízení jasná. Stěžovatelé uváděli jako datum doručení žalobou napadeného rozhodnutí 26. 9. 2016, toto datum přitom zjevně považovali za datum doručení předmětného rozhodnutí, neboť se o žádném jiném datu ani případné fikci oznámení rozhodnutí nezmiňovali. Městský soud dospěl k závěru, že datem určujícím počátek běhu lhůty pro podání žaloby byl již den 14. 7. 2016. Neumožnil však stěžovatelům (a přiměřeně i žalovanému), aby ke svým tvrzením obsaženým v žalobě týkajícím se okamžiku doručení žalobou napadeného rozhodnutí  tj. základní náležitosti žaloby podle § 71 odst. 1 písm. a) s. ř. s. - předložili důkazy nebo alespoň navrhli provedení takových důkazních prostředků, které by jejich tvrzení o včasnosti podané žaloby svědčily, resp. vyvrátily pochybnosti městského soudu o této otázce. Ostatně v důsledku toho byla veškerá argumentace týkající se včasnosti vznesena až v řízení o kasační stížnosti, aniž bylo možné posoudit, jak by se k této argumentaci postavil městský soud. [5] Vzhledem k tomu, že městský soud řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o odmítnutí žaloby, rozhodl Nejvyšší správní soud o zrušení napadeného usnesení a uložil městskému soudu, aby dal stěžovatelům možnost vyjádřit se k okolnostem napadeného rozhodnutí, na základě toho zvážil provedení dokazování a teprve poté si znovu posoudil otázku včasnosti podané žaloby. II. Druhé usnesení městského soudu [6] Městský soud v záhlaví popsaným usnesením opětovně odmítl žalobu pro opožděnost. Konstatoval, že žalobci uznávají, že se napadené rozhodnutí dostalo do jejich dispozice dříve než 26. 9. 2016 (kdy jim byl doručen dopis ministryně školství, mládeže a tělovýchovy); je tedy skutkově nesporné, že se s rozhodnutím seznámili dříve, než jím bylo řádnou procesní cestou doručeno. Soud dospěl k závěru, že lhůtu pro podání žaloby je třeba účastníkům počítat od okamžiku, kdy se s rozhodnutím fakticky seznámili a pozdější formálně správné doručení již nový běh lhůty založit nemůže. Z judikatury vyplývá obecný princip, že subjekt dotčený nezákonným rozhodnutím či jiným postupem správního orgánu má využít prostředky právní obrany hned, jakmile se o zásahu do svých práv dozví. [7] Soud vycházel především ze závěrů obsažených v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 17. 2. 2009, č. j. 2 As 25/2007 – 118, č. 1838/2009 Sb. NSS, a na něj navazující judikatury. Uzavřel, že rozhodným okamžikem, od kterého běžela lhůta k podání žaloby proti rozhodnutí, byl moment, kdy se žalobci s rozhodnutím skutečně seznámili, byť by předcházel jeho formálně správnému doručení. Žalobci nečiní sporným, že se s rozhodnutím seznámili v rámci řízení před soudem o žalobě na ochranu proti nečinnosti, a to dříve, než jim bylo rozhodnutí doručeno ministryní školství, o čemž ostatně svědčí i datum podání žaloby proti rozhodnutí, k němuž došlo v den, kdy ministryně školství rozhodnutí žalobcům doručila. Lze jen stěží předpokládat, že by žalobci stihli prostřednictvím zástupce podat odůvodněnou žalobu proti rozhodnutí, s nímž se v den podání žaloby teprve seznámili. V případě žalobců nešlo o „fikci doručení“, jak mylně namítali, ale o faktické seznámení. [8] Soud žalobcům přisvědčil, že k formálně správnému doručení rozhodnutí skutečně mohlo dojít jen prostřednictvím ministryně školství, ale pro určení počátku lhůty pro podání žaloby formálně správné doručení není nezbytné; rozhodujícím je okamžik, kdy se žalobci s rozhodnutím fakticky seznámili. Tímto okamžikem bylo datum 14. 7. 2016, kdy bylo rozhodnutí spolu s vyjádřením žalovaného v řízení o žalobě proti nečinnosti doručeno soudem jejich zástupci, prof. Bělinovi, advokátovi. Doručil-li soud písemnost v rámci řízení zástupci žalobců, je třeba vycházet z toho, že se tímto okamžikem s doručenou písemností seznámili žalobci, a to včetně všech procesních důsledků. Počítání lhůty od podání repliky nemá logické, natož zákonné opodstatnění v žádném procesním předpisu. Jestliže se k obsahu rozhodnutí doručenému dne 14. 7. 2016 žalobci vyjadřovali podáním datovaným dne 25. 7. 2016, lze z toho pouze usuzovat na skutečnost, že se s ním seznámili, ale okamžik seznámení se odvíjí od data doručení rozhodnutí, nikoliv od data reakce účastníka na akt doručení. [9] Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že zástupce žalobců disponoval zmocněním pouze pro řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti. V řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti se totiž mezi účastníky vede především spor o to, zda mělo být a zda bylo vydáno žalovaným správním orgánem rozhodnutí. Je proto přirozené, že správní orgán v rámci řízení o žalobě proti nečinnosti předloží vydané rozhodnutí, aby prokázal, že žaloba není důvodná. [10] Nelze přijmout ani argumentaci, že lhůta pro podání žaloby mohla začít plynout nejdříve ode dne vyhlášení rozsudku, kterým byla zamítnuta žaloba na ochranu proti nečinnosti žalovaného (tj. od 21. 9. 2016). Žaloba na ochranu proti nečinnosti je vůči žalobě proti rozhodnutí subsidiární; může-li žalobce využít žaloby proti rozhodnutí, nebude úspěšný v řízení o žalobě nečinnostní. Žalobci měli a mohli očekávat, že žalovaný v průběhu řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti prokáže, že rozhodnutí vydal, a tím se žalobci s rozhodnutím seznámí. Není přitom pravda, že by z předmětného dopisu žalovaného nebylo možné rozpoznat, že se jedná o rozhodnutí v materiálním smyslu. Žalobci již při podání žaloby na ochranu proti nečinnosti věděli, že se žalovaný rozhodl žalobce a) nejmenovat profesorem, byť v té době ještě nedisponovali aktem, který by bylo možno považovat za rozhodnutí žalovaného. Žalobci mohli podat žalobu proti rozhodnutí alespoň z procesní opatrnosti; mohli totiž počítat s variantou, že se soud s jejich právním názorem neztotožní a dopis žalovaného vyhodnotí jako rozhodnutí v materiálním smyslu. Takový postup by byl pro žalobce procesně bezpečný. Pokud by se soud ztotožnil s právním názorem žalobců, přispěl by tím k erozi právní jistoty subjektů, které se spoléhají na pravomocná správní rozhodnutí. [11] Městský soud tedy dospěl k závěru, že lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí počala běžet dne 14. 7. 2016, kdy se žalobci fakticky seznámili s napadeným rozhodnutím, byť jim bylo procesně správnou cestou doručeno až později, a uplynula dne 14. 9. 2016. Jelikož k podání žaloby došlo až dne 26. 9. 2016, odmítl ji podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. jako opožděnou. III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného III.a) Kasační stížnost [12] I proti v pořadí druhému usnesení městského soudu brojí žalobci (stěžovatelé) kasační stížností. [13] Soud v napadeném usnesení nečiní sporným, že rozhodnutí žalovaného bylo stěžovatelům doručeno dne 26. 9. 2016. Soud neposuzoval počátek běhu lhůty dle § 72 odst. 1 s. ř. s. a bez dalšího nepřiléhavě aplikoval