1 As 403/2017 — Nejvyšší správní soud

1 As 403/2017- 50 - text pokračování 1 As 403/2017 - 56 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: Královéhradecký kraj, se sídlem Pivovarské náměstí 1245/2, Hradec Králové, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 1926/7, Brno, o žalobě proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 29. 9. 2016, č. j. ÚOHS-R142/2016/VZ-39873/2016/322/LBa, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2017, č. j. 62 Af 121/2016 – 196, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaný n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalobci s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Žalovaný (dále jen správní orgán I. stupně“) zahájil dne 2. 3. 2016 z moci úřední správní řízení ve věci přezkoumání úkonů žalobce jako zadavatele při zadávání veřejné zakázky „Výběr dopravců pro uzavření smluv o veřejných službách v přepravě cestujících ve veřejné linkové dopravě na území Královéhradeckého kraje“. Dne 11. 3. 2016 obdržel správní orgán I. stupně návrh společnosti ARRIVA STŘEDNÍ ČECHY s. r. o. na přezkoumání úkonů žalobce při vymezení zadávacích podmínek ve vztahu k téže veřejné zakázce. Správní orgán I. stupně obě řízení o přezkoumání úkonů žalobce spojil a dne 29. 4. 2016 vydal rozhodnutí č. j. ÚOHSS0126,S0157/2016/VZ-18600/2016/532/KSt, kterým zrušil zadávací řízení (výroková část V.). [2] Ve výrokové části I. uvedeného rozhodnutí správní orgán konstatoval, že žalobce porušil § 44 odst. 1 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, a zásadu zákazu diskriminace podle § 6 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, neboť jako zadavatel stanovil povinnost poskytovat službu, která je předmětem veřejné zakázky, již ve lhůtě 4 měsíců od podpisu smlouvy; tato lhůta (doba počátku plnění) podle žalovaného nebyla dostatečná pro pořízení (zajištění) autobusů potřebných pro plnění ani jedné části veřejné zakázky. Tím měli být diskriminováni uchazeči, kteří nedisponovali potřebným počtem autobusů již v době zadávacího řízení. [3] Podle výrokové části II. rozhodnutí správního orgánu I. stupně žalobce porušil § 44 odst. 1 a § 6 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách tím, že v zadávací dokumentaci stanovil, že nabídková cena musí zahrnovat veškeré náklady spojené s realizací části veřejné zakázky, a to včetně tzv. ceny za vjezd na autobusové nádraží, a zároveň stanovil, že bude-li cena za vjezd na nádraží zakládat podezření z možného ohrožení trhu účinky omezení hospodářské soutěže nebo bude-li to vyžadovat mimořádná tržní situace, je žalobce oprávněn a připraven tuto situaci řešit buď vydáním nařízení stanovícího maximální cenu za vjezd na takové autobusové nádraží tak, aby cena odpovídala účelně vynaloženým nákladům za služby a přiměřenému zisku, nebo určením jiného příjezdového a odjezdového stanoviště. Takto stanovenými zadávacími podmínkami měl žalobce podle žalovaného porušit zásadu transparentnosti, neboť zadávací podmínky nebyly dostatečně podrobné pro zpracování nabídky. [4] Výroková část III. rozhodnutí správního orgánu I. stupně uvádí, že žalobce porušil § 44 odst. 1 a § 6 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách tím, že nestanovil způsob úhrady nákladů spojených s objížďkami dostatečně podrobně tak, aby bylo možno „nacenit“ nabídku. [5] Podle výrokové části IV. rozhodnutí správního orgánu I. stupně žalobce porušil § 44 odst. 1 a § 6 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách tím, že v zadávací dokumentaci stanovil, že přístupová a příkazní smlouva budou v podstatných ohledech odpovídat vzorům, které jsou přílohou zadávací dokumentace; takto stanovené podmínky podle žalovaného neposkytly uchazečům jistotu, jakým způsobem budou práva a povinnosti z přístupové a příkazní smlouvy upraveny, neboť není zřejmé, co se rozumí „podstatnými ohledy“. [6] Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal žalobce rozklad, který předseda žalovaného (dále jen „žalovaný“) v záhlaví specifikovaným rozhodnutím zamítl. II. Shrnutí rozsudku krajského soudu [7] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou, které krajský soud z části vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. [8] Krajský soud neshledal namítaná procesní pochybení žalovaného a nepřisvědčil ani žalobní argumentaci směřující proti výrokové části I. rozhodnutí správního orgánu. I. stupně. [9] Za důvodnou považoval soud žalobní námitku brojící proti výroku II. rozhodnutí správního orgánu I. stupně a souhlasil tak s názorem žalobce, že způsob, jakým stanovil podmínky týkající se maximální ceny za vjezd na autobusová nádraží a určení jiného příjezdového a odjezdového stanoviště, byl v souladu se zásadou transparentnosti. Dle soudu je rovněž nezákonný požadavek žalovaného na konkretizaci okolností, za jakých žalobce přistoupí (může přistoupit) k regulaci cen nebo k určení jiného příjezdového a odjezdového stanoviště. Upozornil, že žalobce byl oprávněn v souladu s § 1 odst. 6 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách regulovat poplatek za vjezd na autobusové nádraží bez ohledu na to, zda tuto skutečnost uvedl do zadávací dokumentace. Dle soudu je bezvýznamný rozdíl v dikci „je-li trh ohrožen“ (§ 1 odst. 6 zákona o cenách) na straně jedné a „založené důvodné podezření z možného ohrožení trhu“ (bod 7.3 zadávací dokumentace) na straně druhé, neboť jde o vyjádření téhož. Požadavek žalovaného, aby žalobce přesně vymezil výši poplatku, v rámci které žalobce přistoupí k regulaci poplatku či k přesunu příjezdového a odjezdového stanoviště, byl navíc podle soudu reálně nesplnitelný. [10] Soud přisvědčil také námitce směřující proti výroku III. rozhodnutí správního orgánu I. stupně, podle níž žalobce nijak nepochybil, pokud v zadávacích podmínkách stanovil způsob úhrady tak, že nebude hradit náklady spojené s objížďkami, které budou kratší než 14 dnů. Podle soudu lze do akceptovatelného podnikatelského rizika v této věci zahrnout také skutečnost, že uchazeči v rámci kontraktace nemají přesnou představu o vícenákladech, které jim v budoucnu (v průběhu 10 let, na které se zakázka vztahuje) mohou vzniknout v souvislosti s objížďkami, je-li povinnost nést tyto vícenáklady rozumně limitována. Je přípustné, aby zadavatel upravil limitaci náhrady vícenákladů spojených s objížďkami tak, že namísto minimálního množství kilometrů, od kterých zadavatel hradí dopravci vzniklé náklady (což by bylo akceptovatelné i pro žalovaného), bude stanoveno minimální množství dnů trvání objížďky. [11] Za chybný považoval krajský soud také závěr žalovaného promítající se ve výrokové části IV. rozhodnutí správního orgánu I. stupně, podle něhož žalobcem stanovené zadávací podmínky v části týkající se přístupové a příkazní smlouvy nebyly transparentní a neposkytly uchazečům jistotu, jakým způsobem budou práva a povinnosti vyplývající z těchto smluv upraveny. Krajský soud uvedl, že je zřejmé, že žalobce poptával služby autobusové dopravy, které budou realizovány v režimu integrovaného dopravního systému Královéhradeckého kraje (IDS IREDO). Pro řádné fungování integrovaného dopravního systému je přitom nezbytné, aby mezi jednotlivými dopravci, kteří zajišťují dopravní obslužnost v rámci integrovaného dopravního systému, a koordinačním orgánem integrovaného systému (OREDO s. r. o.) existoval systém smluvních vztahů, který umožňuje fungování integrovaného systému. Z jazykového výkladu bodu 3 zadávací dokumentace přitom soudu vyplývá pouze to, že žalobce upozornil zadavatele na možné změny přístupové a příkazní smlouvy, které však neovlivní (případně jen nepatrně) nabídkovou cenu. Dle soudu skutečně nelze na žalobci požadovat, aby garantoval, že v průběhu zadávacího řízení nedojde k nepodstatným (technickým) změnám v přidružených smlouvách nezbytných pro fungování uchazeče v rámci integrovaného dopravního systému. „Podstatné ohledy“ odpovídají skutečnostem rozhodným pro uskutečnění právního jednání a o nich měli všichni dodavatelé ze zadávacích podmínek shodné informace. III. Důvody kasační stížnosti [12] Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodu jeho nezákonnosti ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení. [13] Stěžovatel namítl, že krajský soud nesprávně posoudil jeho úvahy a závěry, přičemž nepřihlédl ke všem relevantním skutečnostem a neposoudil uvedené ustanovení zadávací dokumentace z komplexního hlediska. [14] V souvislosti s regulací cen podle § 1 odst. 6 zákona o cenách stěžovatel zpochybnil závěr soudu, že zadavatel toliko opsal zákon