10 As 278/2017 — Nejvyšší správní soud

10 As 278/2017- 46 - text 10 As 278/2017 - 51 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: Ing. E. P., zast. Mgr. Ondřejem Kovářem, advokátem se sídlem Dolní náměstí 1356, Vsetín, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 11. 2015, čj. MSP-139/20I5-ODSK-OTC/16, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2017, čj. 5A 15/2016 – 45, takto: I. Kasační stížnost proti výroku I. napadeného rozsudku se zamítá. II. Výrok II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2017, čj. 5 A 15/2016-45, se ruší. III. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni náklady řízení o žalobě ve výši 8228 Kč. IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 4 144 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce Mgr. Ondřeje Kováře, advokáta. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Dne 24. 8. 2013 způsobil později odsouzený Y. S. (dále jen „pachatel“) jako řidič osobního automobilu dopravní nehodu, při níž srazil Š. M., syna žalobkyně, a způsobil mu smrtelná zranění. [2] O jeho vině rozhodl Okresní soud v Přerově v trestním řízení rozsudkem ze dne 29. 7. 2014, čj. 1 T 5/2014-400. Podle výroku pachatel jinému z nedbalosti způsobil smrt, čímž spáchal přečin usmrcení z nedbalosti dle § 143 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Pachatel byl tímto rozsudkem odsouzen k trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem a zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř let. Byla mu uložena také povinnost k náhradě nemajetkové újmy způsobené žalobkyni ve výši 500 000 Kč. Rozsudek byl potvrzen odvolacím soudem. [3] Po právní moci těchto rozhodnutí trestních soudů pachatel vycestoval z České republiky, aniž zaplatil žalobkyni náhradu nemajetkové újmy; na urgence žalobkyně nereagoval. [4] Žalobkyně podala dne 24. 4. 2015 u žalovaného žádost o poskytnutí peněžité pomoci podle zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů) [dále jen „zákon č. 45/2013 Sb.“ nebo „ZOTČ“], ve znění účinném do 31. 3. 2017. V žádosti popsala svůj blízký vztah se zemřelým synem, své majetkové a výdělkové poměry a změnu, ke které po smrti jejího syna v této oblasti došlo. Odsouzený jí přiznaný nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč nenahradil, požádala proto o poskytnutí peněžité pomoci podle § 28 odst. 1 písm. c) ZOTČ v paušální částce 200 000 Kč. [5] Žalovaný požadovanou částku žalobkyni nepřiznal rozhodnutím označeným v záhlaví. V rozhodnutí uvedl, že z provedeného dokazování zjistil, že společnost Avus International, spol. s r.o., uhradila žalobkyni z titulu povinného ručení v souvislosti s dopravní nehodou a smrtí jejího syna částku v celkové výši 279 338 Kč; částka měla zahrnovat mimo jiné i jednorázové odškodnění dle § 444 odst. 3 písm. c) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve výši 240 000 Kč. Žalobkyně přijala odškodnění ze strany jiného povinného subjektu, a to v částce převyšující možnosti poskytnutí peněžité pomoci ze strany žalovaného, nebylo proto možné žalobkyni peněžitou pomoc poskytnout. Žalovaný by mohl vyhovět žádosti pouze tehdy, pokud by bylo zřejmé, že pojišťovna v rozporu se zákonem nevyplatila náhradu prokázané škody anebo by nebyla ochotna tímto způsobem postupovat. Poskytnutí částky 200 000 Kč by dle žalovaného bylo v rozporu s úmyslem zákonodárce a základním účelem poskytování peněžité pomoci. Ta je ve své podstatě (návratnou) dávkou sui generis, která má sloužit k aktuálnímu překlenutí zhoršené sociální situace, aniž by představovala plnění státu namísto pachatele. Žalovaný proto žádost žalobkyně o poskytnutí peněžité pomoci zamítl s odkazem na § 25 odst. 1 a 2 a § 33 ZOTČ. [6] Žalobkyně se domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým byla její žádost zamítnuta. Namítala, že žalovaný chybně interpretoval ZOTČ a nárok na peněžitou pomoc jí odepřel nezákonně. [7] Městský soud žalobě vyhověl, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. II. Shrnutí kasační stížnosti žalovaného [8] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti uplatňuje důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [9] Nesouhlasí se závěrem městského soudu, dle něhož na sebe stát do určité míry převzal odpovědnost za vymožení náhrady škody. Stěžovatel zdůrazňuje, že účelem peněžité pomoci obětem trestné činnosti není nahrazovat institut náhrady škody či nemajetkové újmy oběti trestného činu, tj. nahrazovat všechny možné škody způsobené pachatelem trestného činu. V této souvislosti odkazuje na důvodovou zprávu k zákonu č. 207/1997 Sb., z níž jednoznačně vyplývá, že zákonodárce počítal s tím, že oběti trestných činů spočívajících v dopravních nehodách budou odškodněny pojišťovnou z titulu speciální právní úpravy povinného ručení a institut peněžité pomoci na tyto situace vůbec nedopadne, neboť pojišťovnou poskytnuté odškodnění bude vyšší než částky z titulu peněžité pomoci. Podle stěžovatele lze s ohledem na totožnost myšlenek a cílů zákona č. 209/1997 Sb. a zákona č. 45/2013 Sb. tuto premisu bez dalšího vztáhnout právě i na právní úpravu zakotvenou v zákoně č. 45/2013 Sb.; návaznost obou zákonů je uvedena i v důvodové zprávě. [10] Na uvedeném nic nemění ani změna principu návratnosti zakotvená v ZOTČ, dle které právo vymáhat náhradu škody přechází na stát, a to v rozsahu poskytnuté pomoci (§ 33 ZOTČ). [11] Stěžovatel dále uvádí, že z § 28 odst. 1 písm. c) zákona č. 45/2013 Sb. účinného do 31. 3. 2017 vypadla nedopatřením zákonodárce část textu o tom, že se peněžitá pomoc státu snižuje o součet všech částek, které oběť z titulu náhrady škody již obdržela. Zákonodárce tento legislativní nedostatek odstranil novelou č. 56/2017 Sb. I při absenci výslovné právní úpravy je však stěžovatel přesvědčen, že ke stejnému závěru lze dospět i teleologickým výkladem § 25 odst. 1, 2 ve spojení s § 33 ZOTČ. [12] Stěžovatel nesouhlasí s žalobkyní a městským soudem v tom, že je subjektem, který má povinnost oběť plně odškodnit namísto pachatele trestného činu, a to do výše všech vzniklých škod a újem; tento výklad lze podle něj dovodit i z ustanovení § 28 odst. 1 ZOTČ. Zákonodárce stanovil horní limity peněžité pomoci, které nasvědčují tomu, že nahrazena nemá být celá způsobená škoda, ale pouze škoda ve výši, která napomáhá oběti k překlenutí tíživé sociální situace. Nevhodně zvolená formulace § 25 odst. 2 ZOTČ na uvedeném nic nemění. V této souvislosti uvádí stěžovatel příklady z praxe, kdy je peněžitá pomoc namístě a kdy už nikoliv. [13] Městský soud podle stěžovatele pochybil při výkladu předmětných ustanovení, neboť se zaměřil pouze na jazykový výklad zákona, aniž zohlednil smysl a účel peněžité pomoci. [14] Stěžovatel namítá také nesprávný výpočet nákladů řízení městským soudem. Upozorňuje na skutečnost, že žalobkyně neměla dle zákona povinnost hradit soudní poplatek ve výši 3 000 Kč za podání žaloby. Následné uložení povinnosti stěžovateli nahradit zástupci žalobkyně tuto částku nemá oporu v zákoně. [15] Stěžovatel navrhuje, aby NSS napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; své rozhodnutí považuje za správné. III. Vyjádření žalobkyně ke kasační stížnosti [16] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že souhlasí s posouzením věci městským soudem. Zákon č. 45/2013 Sb. má podle něj naopak vést k rozšíření práv obětí trestné činnosti i peněžité pomoci, která je jim poskytována. Nesouhlasí s výkladem § 33, který zastává žalovaný. Žalobkyně je navíc přesvědčena, že úsudek žalovaného o tom, že i ustanovení § 33 obsahově navazuje na předchozí právní úpravu, neobstojí. Žalovaný naopak nesprávně dovozuje, že pokud byla oběti nahrazena újma ve výši převyšující částku, kterou by tato oběť mohla obdržet z titulu peněžité pomoci ve smyslu § 28 ZOTČ, pak již není možné peněžitou pomoc poskytnout. V této souvislosti zdůrazňuje znění § 25 odst. 2 ZOTČ, včetně příslušných pasáží důvodové zprávy. Odkazuje rovněž na odbornou literaturu, která podporuje její závěry. Naopak nesouhlasí s výkladem, že i částečným uhrazením škody ze strany pachatele či jiného povinného subjektu by oběť bez dalšího ztrácela nárok na peněžitou pomoc ze strany státu. Žalobkyně navíc upozorňuje, že žalovaný se ohrazuje proti uplatnění zásady plné náhrady škody, avšak městský soud takový výklad nezaujal. Upozorňuje naopak na nepříznivé situace, kterým musela v důsledku smrti svého syna čelit. Ani navzdory vynaloženému úsilí se jí přitom žádné náhrady škody ze strany pachatele nedostalo. Žalobkyně považuje odkaz stěžovatele na znění § 28 odst. 1 písm. c) ZOTČ po novele za účelový a pro danou věc za irelevantní. Podle žalobkyně naopak nové znění § 28 odst. 1 písm. c) o