2 Afs 45/2017 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 45/2017- 37 - text  2 Afs 45/2017 - 44 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: L. Ch., zastoupený Mgr. Ing. Jaroslavou Sodomkovou, advokátkou se sídlem Na Příkopě 857/18, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 12. 12. 2012, č. j. 16739/12-1100-100525, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016, č. j. 3 Af 9/2013 – 143, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016, č. j. 3 Af 9/2013 – 143, se zrušuje. II. Rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 12. 12. 2012, č. j. 16739/12-1100-100525, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 31 808,50 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně Mgr. Ing. Jaroslavy Sodomkové, advokátky. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce byl od roku 1998 vlastníkem několika nemovitostí, které pronajímal. V roce 2006 nemovitosti prodal a z prodeje uplatnil osvobození od daně z příjmů. Orgány finanční správy uplatněné osvobození neuznaly, neboť nemovitosti nebyly v dostatečném předstihu vyňaty z obchodního majetku. [2] Dne 2. 4. 2009 zahájil Finanční úřad pro Prahu 6 (dále jen „správce daně“) daňovou kontrolu žalobce za období roků 2006 a 2007. Na podkladě daňové kontroly pak vydal dodatečný platební výměr ze dne 19. 3. 2012, č. j. 123779/12/006914109669, kterým byla žalobci doměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 2006 ve výši 20 448 099 Kč a penále z doměřené daně ve výši 4 089 619 Kč. Žalobce dodatečný platební výměr napadl odvoláním, které Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu zamítlo v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“). Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu, kterou Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „městský soud“ a „napadený rozsudek“) zamítl. [3] Městský soud po podrobném shrnutí průběhu daňové kontroly uvedl, že žalobce neustále omlouval svoji nepřítomnost nemocemi, pobyty v lázních a v zahraničí, služebními cestami, popř. nemocemi zmocněnce, přičemž oprávněnost některých omluv byla diskutabilní. S ohledem na četnost omluv, kdy žalobce musel tušit hrozící doměření daně z příjmu fyzických osob, dal městský soud za pravdu žalovanému, že jednání žalobce vykazovalo znaky vyhýbání se projednání zprávy o daňové kontrole. [4] V rámci přezkumu postupu dle § 88 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, městský soud posuzoval i doručování písemností a neakceptaci plné moci udělené žalobcem společnosti Lancrabio, s. r. o. Plná moc byla společnosti udělena mimo jiné pro řízení vedená dle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“ nebo „zákon o správě daní a poplatků“). V době udělení plné moci dne 28. 12. 2011 byl zákon o správě daní a poplatků již nahrazen daňovým řádem. Správce daně rozsah plné moci vyhodnotil jako nepřesný, a proto dle § 28 odst. 2 daňového řádu vyzval k odstranění vad podání. K odstranění vad nedošlo, plná moc nebyla tudíž vůči správci daně účinná. Správce daně nadále doručoval dříve ustanovenému zmocněnci žalobce společnosti CI Accounting SE. [5] K postupu správce daně při doručování městský soud uvedl, že je nutné zkoumat, zdali se zpráva dostala fakticky do sféry žalobce. Zpráva o daňové kontrole byla společnosti CI Accounting SE nejprve neúspěšně doručena poštou, a až poté byla zaslána do datové schránky. Jelikož nebyl zvolen řádný způsob doručení, nemohla nastat fikce doručení. Zpráva byla řádně dodána až dne 2. 2. 2012 zasláním do datové schránky. Nově udělená plná moc RNDr. B. K. nemohla způsob doručování ovlivnit, protože správci daně byla doručena až dne 1. 2. 2012, avšak zpráva o daňové kontrole byla do datové schránky odeslána již dne 23. 1. 2012. Případné vady v postupu správce daně byly zhojeny doručením zprávy o daňové kontrole dne 16. 2. 2012 novému zástupci žalobce. Městský soud tedy uzavřel, že podmínky pro postup dle § 88 odst. 5 daňového řádu byly v době zaslání předmětných sdělení a zprávy o daňové kontrole splněny, nový zmocněnec žalobce tak nemusel být vyzván k projednání zprávy o daňové kontrole. [6] K otázce dokazování ve správním řízení městský soud uvedl, že správce daně nebyl povinen provést všechny navržené výslechy, neboť nemohly přispět ke správnému zjištění stavu věci. Navrhovaní svědci měli prokázat, že žalobce omylem v několika daňových přiznáních chybně zařadil příjmy z pronájmu pod příjmy z podnikání podle § 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění do 31. 12. 2006 (dále jen „zákon o daních z příjmů“ nebo „ZDP“), namísto příjmů z pronájmu podle § 9 ZDP. Vyslechnuti byli v této věci tři svědci, přičemž dva z nich potvrdili, že daňový subjekt správci daně omyl oznámil. Bylo prokázáno, že se žalobce se zaměstnankyní správce daně setkal a bylo domluveno další řešení věci. Žalobce měl následně celou věc uzavřít telefonicky a zasláním dopisu správci daně. Tvrzený telefonický hovor není zaznamenán ve spise. Zaslání dopisu se žalobci nepovedlo nijak doložit. [7] Z jednání žalobce bylo zřejmé, že měl zájem na uplatňování odpočtů na dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“). Aby mohl odpočty na DPH uplatnit, musel žalobce v souladu s § 19 a § 7 odst. 5 písm. d) zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 30. 6. 1999 (dále jen „ZDPH“), vložit pronajímané nemovitosti do obchodního majetku. Rozhodnutí žalobce ze dne 2. 1. 2001, kterým měl rozhodnout o vyřazení nemovitostí z obchodního majetku, nebylo užito jako důkaz, neboť nešlo ověřit jeho autentičnost. I přes toto rozhodnutí žalobce příjmy z pronájmu nadále zařazoval pod příjmy dle § 7 ZDP. Žalobce na jedné straně tedy tvrdil, že předmětné nemovité věci nikdy nebyly součástí obchodního majetku a o omylu v daňových přiznáních se dověděl až v roce 2003, avšak zároveň v rozhodnutí z počátku roku 2001 připouští, že některé nemovité věci součástí obchodního majetku být mohly. Předložená stanoviska (stanovisko Ing. Š. a stanovisko společnosti VOX CONSULT, s. r. o.) nemohla závěr soudu změnit, protože není zřejmé, jaké podklady byly k jejich vypracování využity. Předmětné nemovité věci byly žalobcem zařazeny do obchodního majetku a zároveň nebyly shora uvedeným rozhodnutím žalobce z obchodního majetku ke dni 31. 12. 2000 vyňaty. K vynětí došlo až ke dni 1. 1. 2003, kdy v daňovém přiznání za rok 2003 příjmy z pronájmu nebyly uvedeny jako příjmy z podnikání podle § 7 ZDP, ale jako příjmy z pronájmu podle § 9 ZDP. V době prodeje předmětných nemovitých věcí proto nebyla splněna podmínka pro osvobození od daně z příjmů podle § 4 odst. 1 písm. b) ZDP (aby nemovité věci nebyly součástí obchodního majetku po dobu nejméně pěti let před jejich prodejem). K mylnému zařazení příjmů v daňovém přiznání mělo dojít v důsledku pochybení účetního. Daňový subjekt má v souladu s § 135 odst. 2 daňového řádu povinnost v řádném daňovém tvrzení sám vyčíslit daň a uvést předepsané údaje a té se nemůže zbavit prohlášením, že daňové přiznání nevyplňoval sám. [8] Ohledně tvrzení, že žalobce část nemovitostí nikdy nemohl vložit do obchodního majetku, protože byly součástí společného jmění manželů a manželka k vložení nedala souhlas, městský soud uvedl, že ve smlouvě o převodu vlastnických práv k nemovitostem ze dne 28. 4. 2006 mezi společností ÚSTÍ DEVELOPMENT s. r. o. a žalobcem je žalobce uveden jako výlučný vlastník. Manželka žalobce není stranou smlouvy. Čestné prohlášení manželky žalobce ze dne 24. 1. 2013 ohledně vynětí nemovitosti z obchodního majetku nemá přesnou vypovídací hodnotu o skutečném pohybu zmiňovaného majetku, neboť jde pouze o retrospektivní pohled na záležitost starou více než deset let. [9] Závěrem městský soud konstatoval, že povinnost odvést daň z příjmu nevzniká chybným vyplněním daňového přiznání. Daňový subjekt má v souladu se zákonem povinnost vyčíslit daň a uvést všechny rozhodné skutečnosti a zároveň tyto skutečnosti dokázat (§ 92 odst. 3 daňového řádu). Žalobci se nepodařilo dokázat, že prodej předmětných nemovitostí v roce 2006 byl od daně z příjmu osvobozen, tudíž byl v souladu s § 3 odst. 1 ZDP povinen daň odvést. Povinnost vznikla žalobci na základě zákona, nikoli na základě mylně vyplněného daňového přiznání. II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného [10] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou opírá o důvody dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tedy namítá nesprávné právní posouzení městským soudem, vady správního řízení a nepřezkoumatelnost napadeného r