2 As 112/2017 — Nejvyšší správní soud

2 As 112/2017- 43 - text 2 As 112/2017 - 47 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci navrhovatelů: a) Ing. S. J., b) P. D., oba zastoupení JUDr. Jaromírem Kyzourem, advokátem se sídlem Lublaňská 398/18, Praha 2, proti odpůrci: Městský úřad Veselí nad Moravou, se sídlem tř. Masarykova 119, Veselí nad Moravou, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Leoš Novotný, a. s., se sídlem Řehořova 908/4, Praha 3, zastoupená JUDr. Stanislavem Knotkem, advokátem se sídlem Kvítková 1569, Zlín, II) Obec Radějov, se sídlem Radějov 130, Radějov, ve věci návrhu na zrušení opatření obecné povahy Městského úřadu Veselí nad Moravou, odboru životního prostředí a územního plánování ze dne 3. 2. 2014, č. j. MVNM/3030/2014, sp. zn. MVNM/18577/2013/ŽPÚP, v řízení o kasační stížnosti odpůrce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2017, č. j. 65 A 2/2015 – 236, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Odpůrce je povinen zaplatit navrhovatelům k rukám zástupce navrhovatelů, JUDr. Jaromíra Kyzoura, advokáta, na nákladech řízení o kasační stížnosti částku 5.560 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Rozsudek krajského soudu [1] Rozsudkem ze dne 8. 3. 2017, č. j. 65 A 2/2015 - 236, Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) zrušil opatření obecné povahy Městského úřadu Veselí nad Moravou, odboru životního prostředí a územního plánování, ze dne 3. 2. 2014, č. j. MVNM/3030/2014, sp. zn. MVNM/18577/2013/ŽPÚP, kterým se nařizuje zákaz vstupu do honitby Obora Radějov (dále jen „napadené opatření obecné povahy“), a to ve smyslu § 101d odst. 2 s. ř. s. [2] Krajský soud posoudil navrhovateli podaný návrh na zrušení napadeného opatření obecné povahy jako včasný a zabýval se aktivní žalobní legitimací navrhovatelů, přičemž shledal, že oba navrhovatelé jsou aktivně procesně legitimováni k podání návrhu na zrušení napadeného opatření obecné povahy (krajský soud odkázal v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2010, č. j. 7 Ao 6/2010 - 44). Kasační stížností napadeným rozsudkem ze dne 8. 3. 2017, č. j. 65 A 2/2015 - 236 (dále jen „napadený rozsudek“) krajský soud rozhodl ve věci znovu poté, co jeho rozsudek ze dne 24. 2. 2016, č. j. 65 A 2/2015 - 126, kterým napadené opatření obecné povahy posoudil jako nicotné, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2016, č. j. 2 As 78/2016 - 72 (dále jen „zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu“). [3] V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud nejprve shrnul, že v předcházejícím řízení byla stěžejní otázkou pravomoc k vydání opatření obecné povahy, resp. otázka sporné formy aktu vydávaného na podkladě § 9 odst. 3 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti (dále jen „zákon o myslivosti“), neboť dané ustanovení mlčí o formě tohoto aktu. Krajský soud konstatoval, že v dalším řízení vychází ze závěru zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu, a to že „(a)kt podle § 9 odst. 3 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, jímž může orgán státní správy myslivosti na žádost uživatele honitby, zejména v době hnízdění, kladení a odchovu mláďat nebo provádění lovů, nařídit přiměřené omezení nebo zákaz vstupu do honitby nebo jejich částí, omezení jízdy koňmi a tažnými psy a omezení jiných sportovních nebo zájmových činností, je opatřením obecné povahy ve smyslu § 171 správního řádu.“ [4] V nyní napadeném rozsudku krajský soud meritorně přezkoumával napadené opatření obecné povahy formou pětistupňového algoritmu (testu) přezkumu ve smyslu § 101d s. ř. s. V případě prvních tří kroků algoritmu shledal splnění zákonem stanovených podmínek k vydání opatření obecné povahy. Krajský soud shledal pravomoc odpůrce k vydání opatření obecné povahy a dospěl k závěru, že odpůrce nepřekročil meze své zákonem vymezené působnosti (věcné, osobní, prostorové a časové). Dále krajský soud konstatoval, že odpůrce zcela respektoval ustanovení § 171 – 174 správního řádu, ve znění rozhodném pro projednávanou věc, a v průběhu procesu vydání předmětného opatření obecné povahy se nedopustil žádného procesního pochybení. [5] Krajský soud pak přistoupil ke čtvrtému kroku algoritmu, spočívajícím v přezkumu obsahu opatření obecné povahy z hlediska jeho rozporu se zákonem (resp. hmotným právem). Ve vztahu k tomuto kroku krajský soud za klíčovou pro věc měl námitku navrhovatelů o neexistenci honitby „Obora Radějov“, neboť pokud by neexistovala honitba, nebylo by z povahy věci možné vydat opatření obecné povahy regulující právní vztahy v neexistující honitbě. [6] Krajský soud se v prvé řadě zabýval otázkou zákonnosti (a zejména otázkou nabytí právní moci) rozhodnutí Okresního úřadu Hodonín, referátu životního prostředí, ze dne 24. 3. 1993, č. j. ŽP/93/53/1020 (OB) (dále jen „rozhodnutí o uznání obory“), kterým měla být na žádost společnosti Lesy České republiky, s. p., uznána honitba označená jako „obora RADĚJOV“. Krajský soud se obsáhle zabýval otázkou doručení (oznámení) rozhodnutí o uznání obory tzv. opomenutým účastníkům, přičemž konstatoval, že v řízení o vydání napadeného opatření obecné povahy měl odpůrce tyto skutečnosti (tedy samotnou existenci honitby Obora Radějov) zkoumat, jelikož pro něj tato sporná otázka nebyla neznámou. Krajský soud ve vztahu k této otázce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2012, č. j. 30 A 7/2011  60, a na závěry Veřejného ochránce práv ve věci šetření z vlastní iniciativy  Obora Radějov vedené pod sp. zn. VOP 1206/2009. [7] Krajský soud následně přezkum napadeného opatření uzavřel, že nemůže být vydáno opatření obecné povahy k předmětu právních vztahů (honitbě), o jejíž samotné existenci panují značné a odůvodněné pochybnosti a jejíž existence nebyla a nemohla být v průběhu soudního řízení před krajským soudem prokázána. Krajský soud závěrem shledal, že v napadeném opatření obecné povahy, resp. v řízení, které vydání předmětného opatření obecné povahy předcházelo, jsou natolik zásadní vady, pro které zrušil napadené opatření obecné povahy v celém jeho rozsahu. Pátým krokem algoritmu se krajský soud nezabýval, a to s odkazem na judikaturu zdejšího soudu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005, č. j. 1 Ao 1/2005  98). II. Kasační stížnost odpůrce a vyjádření navrhovatelů a osoby zúčastněné [8] Odpůrce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností proti výrokům I., II., a IV. napadeného rozsudku uplatnil důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. S ohledem na skutečnost, že krajský soud rozhodl napadeným rozsudkem poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu, uvedl stěžovatel jako důvod přípustnosti kasační stížnosti ve smyslu § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., že se krajský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu a zabýval se jinou právní otázkou. K otázce přípustnost opakované kasační stížnosti stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2011, č. j. 8 Afs 27/2010 - 94. [9] Stěžovatel namítl, že v pořadí první rozsudek krajského soudu ze dne 24. 2. 2016, č. j. 65 A 2/2015 - 126, je stižen procesními vadami a spočívá na nesprávném posouzení rozhodné právní otázky. Podle stěžovatele Nejvyšší správní soud v předcházejícím řízení neshledal žádnou zákonnou překážku pro vydání napadeného opatření obecné povahy, když zrušil v pořadí první rozsudek krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto o nicotnosti napadeného opatření obecné povahy. Stěžovatel dále namítl překročení pravomoci krajského soudu dané příslušnými ustanoveními s. ř. s., když se krajský soud zabýval samotnou existencí honitby, resp. rozhodnutím o uznání honitby. Stěžovatel měl za to, že krajský soud není v řízení o zrušení opatření obecné povahy oprávněn vést řízení o přezkumu uznání honitby, kde se musí bránit samotní jednotliví vlastníci honebních pozemků nebo jejich právní nástupci. Stěžovatel souhlasil s krajským soudem, že musí existovat honitba, aby bylo možno vydat samotné opatření obecné povahy, které znemožňuje vstup do honitby. Podle stěžovatele však v případě, kdy není rozhodováno o žalobě proti rozhodnutí o uznání honitby, je potřeba se řídit presumpcí správnosti správního aktu. Stěžovatel byl proto názoru, že v řízení byl oprávněn k vydávání dalších správních aktů, a tím i opatření obecné povahy, jež má za podklad v existenci honitby Obora Radějov, neboť rozhodnutí o uznání honitby má být předběžně vykonatelné a deklarovat, že honitba existuje. Závěrem stěžovatel poukázal, že v případě honitby „Obora Radějov“ existoval faktický stav více jak 25 let, proto krajským soudem navrhovaný postup přezkumu existence honitby by tak v konečném důsledku mohl znamenat neexistenci honitby Obora Radějov, čímž by všechna jednání učiněná na základě tohoto podkladu za uvedenou dobu m